Krajiny Boskovicka: Holštejn

Když píšu tento text, za okny mrzne, skoro jako když praští. Však se taky blíží 20. leden a kolem 20. ledna přichází třeskutá zima, zima fabiánská. Na svatého Fabiána „zima zalézala za nehty i otužilému cikánovi“ (aspoň to říká lidová pranostika). Dělo se tak ovšem v dobách, kdy si Romové ještě sami říkali cikáni, kočovali a tábořili i v zimě pod širým nebem a zimy byly mnohem tužšími, než na jaké jsme zvyklí dnes.

Holštejn

Přesto může lednový mráz dodnes řádně štípat do tváří a není nic krásnějšího, než se po vycházce mrazivou krajinou vrátit pěkně do tepla domova. I když už nám v současnosti doma většinou nehoří polínka v kamnech a neslyšíme jejich slastné praskání, jak se odebírají na věčnost, vědoma si svého užitku, skutečné či příslovečné (našimi blízkými vytvářené) teplo domova zůstává nezpochybnitelnou hodnotou. Hodnotou, na které nic nemění ani „odpřírodnění“ a „odlidštění“ postmoderního dvacátého prvního století.

Tuhá zima je vhodnou dobou, kdy se i v přírodě hodí aspoň na chvíli se ohřát. A kde jinde než v jeskyních. Hlubších části jeskyní totiž představují velmi stabilní prostředí s vysokou vzdušnou vlhkostí a stálou teplotou vzduchu. Teplota v jeskyních v různých částech zeměkoule odpovídá průměrné roční teplotě vzduchu v dané oblasti. V našich podmínkách je to obvykle kolem 8 °C. Konec konců netopýři moc dobře vědí, proč se do jeskyní na zimu schovávají. V létě je tam většinou nepotkáte. Prohánějí se noční krajinou za potravou nebo prostě jen tak (i netopýři si chtějí užívat života, nedivte se). Samice s mláďaty se pak zdržují v takzvaných letních koloniích na půdách starých budov.

Za jeskyněmi je nejlepší se vydat se do Moravského krasu. Ten je naší nejvýznamnější krasovou oblastí, ve které se skrývá více než tisíc jeskyní – od těch rozsáhlých, majících mnoho kilometrů, až po malé „díry“, do kterých se sotva vejde speleolog. Ne že by v nejbližším okolí Boskovic žádné jeskyně nebyly, nechejme si je však na později. Byť Moravský kras již není přímo součástí Boskovicka, Boskováci ho znají (alespoň jeho severní část). Boskovice pak s Moravským krasem spojuje osobnost Karla Absolona (1877–1960), jednoho z nejvýznamnějších krasových badatelů, který kdy v Moravském krasu působil. A nejen v Moravském krasu. Jak si můžete přečíst na pamětní desce, umístěné na boskovické Rezidenci (Muzeu Boskovicka), kde se Absolon narodil, svůj odborný zájem věnoval nejen dalším krasovým oblastem Evropy (především balkánskému Dinárskému krasu), ale také archeologickým výzkumům, zejména v Dolních Věstonicích.

Holštejn

Proto se nyní podívejme do Holštejna, na severovýchodní okraj Moravského krasu. Já osobně mám Holštejn z celého Moravského krasu nejraději. Hlavně proto, že je tak trochu stranou a nebývá tam tak mnoho turistů. Do Holštejna totiž jezdí především horolezci, a to horolezci zkušení, zdejší vápencové skály patří k těm lezecky nejobtížnějším. Holštejn je také jedním z klíčů k podzemí Moravského krasu, což si uvědomoval již zmíněný Karel Absolon. Než však podzemní Bílá voda odhalila svoje tajemství, uplynulo od Absolonových výzkumů ještě mnoho času a souboj s přírodou zde svedlo mnoho (většinou amatérských) speleologů.

Okolí Holštejna je územím nesmírně zajímavým. Celá kniha by nestačila na popsání všech zdejších podivuhodných a krásných míst. Snad se sem ještě někdy při našem pomyslném putování krajinou vrátíme. Dnes bych se rád zmínil především o holštejnském podzemí. A taky o tajuplné Bílé vodě, které Holštejn vděčí za mnohé. Bez vody by totiž nebylo krasu, samotný vápenec ke vzniku podzemní nádhery krápníkových jeskyní nestačí.

Slovo kras pochází ze slovinštiny, písemně je doloženo již ze 12. století. Označuje skalnatý reliéf na vápencích. Podobný význam má místní srbochorvatské označení „krš“ (znamená holý skalní povrch). Z balkánských jazyků pak pochází řada odborných termínů týkajících se krasových jevů. O jejich zavedení do odborné terminologie se zasloužil srbský geograf Jovan Cvijić (1865–1927), který jako jeden z prvních popsal jednotlivé krasové jevy a podal vysvětlení jejich vzniku. Již koncem 19. století také zavedl termín kras (v německé variantě Karst) pro všechny vápencové oblasti s krasovými jevy. Slovo kras, původně Kras jako označení konkrétních Dinárských hor na pomezí Itálie, Slovinska a Chorvatska, získalo obecný význam (proto je píšeme s malým písmenem). Na světě je spousta krasů – Český, Moravský, Slovenský, Francouzský atd. Věda zabývající se krasem se pak nazývá karsologie (opět z německého základu Karst).

Moravský kras je jediným krasem u nás, který má vyvinutou úplnou škálu krasových jevů. Najdeme zde ponory (propadání), ve kterých povrchové vody mizí v podzemí. Na druhé straně krasu se pak nacházejí vývěry, kde se krasové vody opět dostávají na povrch. Nejvýznamnějšími podzemními krasovými jevy jsou jeskyně a propasti, z povrchových krasových jevů jsou nejnápadnější závrty a škrapy.

jeskyně Lidomorna

Holštejn je typickou ponorovou oblastí. Bílá voda, která pramení v lesích jihozápadně od Protivanova a klikatí se planinami Drahanské vrchoviny přes Nivu, Rozstání a Baldovec, se propadá do podzemí pod Holštejnem v propadání Nové Rasovny. Většina jeskyní v okolí Holštejna jsou pak staré, dnes již nefunkční ponory dávného vodního toku, předchůdce dnešní Bílé vody. Od nejznámější, volně přístupné Lidomorny (Hladomorny) pod zříceninou hradu Holštejna až po kdysi mohutnou jeskyni Holštejnskou.

Louka (donedávna částečně využívaná i jako pole), prostírající se mezi obcí Holštejnem a skálou holštejnského hradu, je tvořena sedimenty, které sem byly naneseny Bílou vodou a jejími předchůdci za celá tisíciletí. Na tomto místě stávalo středověké městečko Holštejn (ne nadarmo se tu dodnes říká Na městečku), tvořící podhradí stejnojmenného hradu. Ten byl založen někdy v 60. až 70. letech 13. století Hartmanem z Čeblovic, který se později psal z Holštejna. Hartman nazval svůj hrad příznačně Holenstein (česky Holštejn). Hrad se totiž nachází na „duté“ skále, skrývající v sobě jeskyni Lidomornu (též Hladomornu). Její název je opět výstižný. Dolní vchod do ní byl totiž v dobách existence hradu zazděný a jeskyně sloužila jako hradní vězení. Odsouzenci byli do vězení spouštěni horním vchodem, před několika lety obnoveným péčí místních nadšenců (je uzavřen skruží s ozdobnou mříží). Existence hradní hladomorny pak není jen nějakou romantickou legendou – blanenský lékař, archeolog a krasový badatel (děd Karla Absolona) Jindřich Wankel zde při výzkumu roku 1858 nalezl lidské kosti, hroty šípů a střepy středověké keramiky.

Osobní jméno Hartman, jméno nejstaršího z pánů z Holštejna, udržela patrně lidová tradice až do novověku. Není zřejmě náhoda, že dvě části lesa mezi Holštejnem a Rozstáním se do dnešních dnů nazývají Přední a Zadní Hatman. Příslušníci nejstaršího rodu pánů z Holštejna měli v erbu beraní rohy. Když zakladatelský rod vymřel, připadlo holštejnské zboží zřejmě nakrátko králi, který je předal pánům z Lipé. Novými majiteli se pak někdy před rokem 1349 stali příslušníci rodu poloutrojčáří, kteří se podle svého nového hradu začali psát jako páni z Holštejna. Jejich erbem byl polcený štít, jehož pravá polovina byla prázdná, zatímco v levé byla tři šikmá břevna (ono poloutrojčáří). Erb pánů z Holštejna máme bohužel doložen pouze z pečetí a neznáme tedy jeho barevnou podobu. V obrysově stejném erbu pánů ze Sovince byla pravá část štítu červená, v levé se střídaly stříbrné (bílé) a černé pruhy.

Hrad Holštejn byl raně gotickou stavbou s obvodovou zástavbou, bezvěžové dispozice, stejně jako další kolonizační hrady Drahanské vrchoviny (např. Blansek či staré jádro boskovického hradu). Zachovaná zaoblená část zdiva, v minulosti pokládaná za pozůstatek okrouhlé věže, je dnes považována za zesílené nároží paláce. V jihovýchodní, nejzachovalejší, části hradu (někdejší hospodářské budovy) je dodnes zachována výpadní branka.

To vše a mnoho dalšího se lze dočíst v knize historika Davida Papajíka Páni z Holštejna: významný, ale zapomenutý panský rod. Vydalo ji nakladatelství Veduta v Českých Budějovicích roku 2007. K Holštejnu a Lidomorně se také váže pověst o zdejším myslivci a jeho milé. Dnes se mi však na ni již nedostává místa.

Musím se totiž ještě zmínit o jedné jeskyni. Vlastně šlo původně o jeskyně dvě. Když za časů velké hospodářské krize před válkou byli holštejnští chlapi bez práce, někteří z nich, aby se nenudili a nezkrátily se jim žíly, dali se do objevování jeskyní. Na úpatí skal západně od vesnice tak objevili jeskyni, kterou příznačně nazvali jeskyní Nezaměstnaných.

Po válce, v roce 1966, se podařilo jeskyňářům z blízkého závrtu proniknout do jeskyně Holštejnské. Až roku 1983 se zjistilo, že jeskyně Holštejnská a Nezaměstnaných jsou vzájemně propojeny. Obě představují jeden z největších paleoponorů (starých, dnes již nefunkčních ponorů) Bílé vody a současně jeden z nejvýznamnějších profilů kvarterními (čtvrtohorními) usazeninami. Mohutná, téměř v celém průběhu zasedimentovaná chodba Holštejnské jeskyně je široká až 56 metrů (průběh hlavní chodby kontrolován bočními rozrážkami – průkopy sedimenty až ke skalní stěně). Díky nezměrnému úsilí amatérských jeskyňářů zde vznikl patrně jeden z nejdelších souvislých profilů jeskynními sedimenty na světě. Tyto sedimenty byly datovány pomocí radioaktivních izotopů a byly v nich také nalezeny pozůstatky mamuta, soba (parohy), nosorožce, zubra, vlka, hyeny, medvěda a dokonce zub bobra. Pro odborníky jsou zajímavé také kostřičky drobných obratlovců, třeba hrabošů.

krápníková brčka

Chodba Holštejnské jeskyně je téměř až po strop ucpaná fluviálními (říčními) sedimenty. Zdejší hlína je mazlavá, jeskyňáři si občas zašpásují a modelují si z ní jako z plastelíny různé plastické reliéfy. Ty však nejsou tím nejzajímavějším, co lze v Holštejnské jeskyni vidět. V síni J. Šlechty ve starší části Holštejnské jeskyně se nacházejí volné prostory, které vznikly odsednutím sedimentů od stropu jeskyně. Povrch jeskynních hlín pak pokrývá sintrová deska se stalagnáty asi 30 cm dlouhými. Ze stropu visí spousty brček, drobných dutých krápníčků. Prostě nádhera. Vchod do jeskyně je před vandaly chráněn uzávěrou. Pokud ji chcete navštívit, musíte se dohodnout s místní jeskyňářskou skupinou (většinou za nějakou drobnou pomoc v podobě vynášení kbelíků s hlínou) či se Správou CHKO Moravský kras, která bdí nad ochranou jeskyně.

Dávná Bílá voda spolu s bahnem do jeskyně přinesla kde co, mimo jiné kosti pravěkých zvířat. Sám jsem tak v Holštejnské viděl kus mamutího klu. Občas jsem tam taky vídal zimující netopýry, i když těch v jeskyni nikdy nebývá mnoho. Když už se zmiňuji o netopýrech, bude vhodné vysvětlit rozdíl mezi netopýrem a vrápencem. Ty od sebe snadno pozná i poučený laik. Rozlišování více než dvaceti jednotlivých druhů našich netopýrů přenechme odborníkům. Netopýři i vrápenci spolu s tropickými plodožravými kaloni patří do řádu letounů. Ne nadarmo se netopýrům v některých jazycích říká létající myši, jsou to vlastně jediní skutečně létající savci. Všichni naši netopýrovití zimují zavěšení hlavou dolů. V zimě totiž omezí své tělesné pochody na minimum, jsou to takzvaní praví zimní spáči, kteří téměř bez přerušení prospí většinu zimy. Jejich mozek musí i v této době zůstat dostatečně prokrvený a zásobovaný kyslíkem.

vrápenci na stropu jeskyně

Ale jak tedy poznat netopýra od vrápence? Vrápenec malý (jiný u nás téměř nepřipadá v úvahu) visí v zimě ze stropu na nožičkách, pěkně zabalený ve svých blanitých křídlech. Vypadá při tom jako báňka na vánočním stromečku. Netopýr, například netopýr velký, visí sice ze stropu taky hlavou dolů, křídla však má složená podél těla a je mu dobře vidět „kožíšek“. Netopýři a vrápenci se od sebe liší i jinak, například tvarem nosu. U vrápence je zvláštně tvarovaný a slouží k vydávání echolokačních signálů, kdežto netopýr vydává zvuky otevřenou tlamičkou. Konec konců na to, že se netopýrovití neřídí zrakem, ale sluchem (analyzují zvuk odražený od překážky či kořisti) přišel již v 18. století italský přírodovědec Lazzaro Spallanzani. Při výzkumu tenkrát používal metody značně drastické. Vypichoval netopýrům oči a oni kupodivu přesto do skal nenaráželi. Když jim však zalil uši voskem, bylo s nimi zle.

Do Holštejnské jeskyně se tedy běžný turista nedostane. Kdykoliv však můžete bez omezení (i když opatrně a na vlastní nebezpečí) vstoupit do Lidomorny na úpatí hradní skály. Budete-li mít štěstí a dostanete-li se tam v třeskuté zimě trvající bez přerušení několik týdnů, můžete tam místo klasických krápníků (ty v Lidomorně nejsou) vidět „krápníky“ ledové. S těmi skutečnými si v nádheře nezadají, ale je to pomíjivá krása. Když pak řádně vymrzlí zajdete v Holštejně do vyhlášené jeskyňářské hospody Pod Hradem na zdejší specialitu, smaženou nivu s hranolkami, v kamnech budou praskat polena a budete pomalounku polehounku roztávat, pocítíte slast i vy. Dneska jste nežili nadarmo, máte za sebou nádherný zimní den, na který se nezapomíná.

další seriály