V krajině výstižně nazývané ve starých turistických průvodcích Českomoravské mezihoří, v kopcích mezi Letovicemi, Jevíčkem a Moravskou Třebovou, se skrývá hrádek Rumberk. V roce 2009 zde proběhl archeologický průzkum a v souvislosti s ním byla vnitřní část opevněného areálu zbavena náletových dřevin a zpřístupněna veřejnosti.
Nejsnazší přístup sem je od malého parkoviště na kraji lesa, ke kterému se dostanete z místní části obce Deštná (zvané taky Rumberk). Mezi zdejšími obyvateli se tradovalo, že hrádek byl kamenný. Archeologický výzkum to však vyvrátil a naznačil, že šlo výlučně o jednoduché dřevěné stavby, snad jen s kamennou podezdívkou. Jádrem hrádku byla obytná věž (její půdorys je dnes v terénu vyznačen kameny nasypanými mezi dřevěným šalováním), na kterou navazovala podélná budova. Poblíž byl sondou zastižen ještě jeden dřevohlinitý, nejspíš hospodářský objekt (bylo po něm nalezeno množství mazanice).
Tehdejší stavitelé vhodně využili terénních podmínek a hrádek situovali nad ústím bočního údolíčka bezejmenného potůčku do údolí potoka Zavadilky. Proti okolní náhorní plošině byl pak hrádek chráněn dvěma příkopy.
První výzkumy na Rumberku prováděl letovický amatérský vlastivědný badatel Miroslav Dukát, rodák z Třebětína (známý jako autor knihy pověstí pod pseudonymem Mira Zlatúš) kolem roku 1935. Ten zde ještě fotograficky zachytil zbytky zdiva. Do boskovického muzea se mezi válkami dostaly také zlomky keramiky a železné předměty (například srpy či hrot oštěpu). Nedávný archeologický výzkum přinesl velké množství dalších nálezů (zlomky keramiky a skla, železné předměty, kosti zvířat, obilí, vypálenou mazanici) a mohlo být díky němu konstatováno, že sídlo bylo dvakrát zničeno a znovu obnoveno (definitivně byl pak hrádek opuštěn před polovinou 15. století, snad v souvislosti s husitskými válkami).
Nejstarší doložené stavby byly datovány do druhé poloviny 13. století. To byla doba vrcholící středověké kolonizace, na které se podílela jak šlechta, tak církev. Rumburský statek byl zbožím církevním. V lesy porostlé krajině na pomezí Moravy a Čech se o rozvoj osídlení, a tedy výhledově i o nový přísun peněz o biskupské pokladny, pečlivě staral Bruno ze Schauenburku (Schaumburgu). Na olomoucký biskupský stolec formálně dosedl roku 1245, bylo mu tehdy necelých čtyřicet let. Zpočátku to neměl jednoduché, český král Václav I. mu totiž nebyl nakloněn. Bruno se však brzy ukázal obratným politikem, smířil Václava s jeho synem Přemyslem (pozdějším králem Přemyslem Otakarem II.), kterému pak sloužil jako diplomat až do jeho smrti v bitvě na Moravském poli.
Kromě mnoha jiných povinností se biskup Bruno vydatně staral také o rozhojnění biskupských statků, na nichž důsledně zavedl lenní ekonomicko-právní vztahy. Biskupská zboží svěřoval do rukou svých věrných rytířů, které si většinou přivedl z rodného severního Německa. Léna byla dědičná po meči, protože leníci byli svému pánu povinni vojenskou službou, ten je naopak musel chránit (především právně). Jako druh vlastnictví se osvědčený lenní systém udržel až do roku 1869!
V roce 1256 získal Bruno díky dohodě s litomyšlským klášterem kraj kolem pramene řeky Svitavy (etymologický původ Svitavy se někdy vykládá tak, že řeka prosvítala lesy při pohledu z obchodní stezky), kde založil město.
Jak přišel k okolí Rumberka ovšem nevíme. Zřejmé je pouze to, že roku 1274 propůjčil biskup svému rytíři Bertholdovi de Ronberch pozemky v nedalekém Kochově. Ony polnosti mu měly zajistit živobytí, aby se mohl soustředit na výstavbu hrádku. Přídomek z Rumberka si patrně přinesl ještě z Německa (snad podle Ronnenbergu u Hannoveru) a dal ho i svému novému sídlu. Na finanční přínos kolonizace si však biskupství muselo ještě nějakou dobu počkat, noví kolonisté byli jistě aspoň po určitý čas osvobozeni od dávek a platů. Osídlení kolem Rumberka bylo (a zůstalo až do 20. století) české, i když zakladatelskou osobností byl rytíř z Německa.
Jednalo se sice o plošně rozsáhlé, ale na druhé straně odlehlé biskupské léno. Rodina jeho držitele si žila jen o málo lépe než rolníci dole v podhradí. Zřejmě neměla k dispozici ani nejjednodušší kachlová kamna (žádné zlomky kachlů nebyly nalezeny), ale jen otevřená ohniště. Pro biologa je zajímavé určení kostí porcovaných zvířat, nalezených při archeologickém výzkumu. Šlo převážně o kosti prasat, skotu, méně ovcí a koz (v jednom případě obyvatelé hrádku dokonce snědli psa).
Koncem 14. století se rumberské léno rozpadlo na několik menších celků, které však nadále zůstávaly pod svrchovaností olomouckého biskupství. Šlo o ekonomicky nevýnosné území. Úrodnost půdy byla nevalná a vesnice patřily k nejmenším. Ještě v 16. a 17. století měly 6–8 osedlých (rodin), píší autoři publikace Hrádek Rumberk. Centrum největšího léna olomouckého biskupství, vydané v roce 2010.
Situaci jen málo vylepšovalo využívání drobných povrchových ložisek železné rudy v okolí. Ještě dnes je vidět, že jde o zapadlý a chudý kraj. Ale také kraj krásný, ve kterém lze dosud spatřit stopy tradičního využití krajiny, zachované od středověku. Políčka s mezemi střídají louky, ty pak nepříliš rozlehlé lesy. Dochovalo se zde i na Boskovicko neobvykle mnoho pěkných ukázek lidové architektury.
V předjaří působí řídce zalidněná, mlžná krajina českomoravského pomezí až pochmurně. Nejvíc tam, kde už se jedná o okraj Sudet, v nichž byla kontinuita osídlení přerušena, s typickými rozpadajícími se ruinami domů. Deštná s Horním Smržovem a Roubaninou však nejsou ten případ, první německou obcí byla až Slatina směrem k Jevíčku.
Stojí tedy za to se sem vydat a právě časné jaro je k návštěvě hrádku Rumberka nejpříhodnější. Průvodcem vám může být zmíněná milá útlá publikace autorů Miroslava Plačka, Veroniky Skálové a Pavla Šimečka, ale jistě si vystačíte i s informačními tabulemi přímo v terénu. Tak tedy neváhejte. Až vyraší listí na stromech a keřích, budou zbytky opevnění na Rumberku patrné mnohem míň.
