A je to tady. Vlci se pomalu a jistě začínají vracet také na Boskovicko. Po staletích, přestože zdejším krajem nikdy nepřestali vzácně migrovat. Podrobnější a velmi poutavý text o vlcích a jejich návratu nám napsal přírodovědec Hynek Skořepa.
Dokládá to mimo jiné mapka z Nálezové databáze ochrany přírody. Nejnovější shrnující kartogram ze začátku letošního roku ukazuje, že vlci již opětovně obsadili všechna pohraniční pohoří, ze severu se dostali do středních Čech jen pár kilometrů od Prahy (Mělnicko). Jedna menší vlčí rodina se usadila na Vysočině a na jaře 2023 dokonce v jádrové oblasti Žďárských vrchů vrhla štěnata. Po téměř dvou staletích. A mapa se zaplňuje údaji o pozorováních vlků také na Drahanské vrchovině.
Již před několika lety jsem v rámci seriálu Krajiny Boskovicka psal o Vlčí skále a zmínil se též o dávných příbězích s vlky spojených. Od té doby na „svého“ prvního zdejšího vlka vytrvale číhám, zatím bezúspěšně. Pátrání mi komplikují také zloději fotopastí, což je bohužel častá zkušenost dobrovolných i profesionálních biologů či ochranářů. Přítomnost vlků lze kromě fotografického záznamu doložit pobytovými znaky, například stopami ve sněhu či nálezem trusu.
Vlk je tradičně vnímán coby pro člověka nebezpečná šelma. „Tento názor byl od dětství posilován pohádkami, jako je Červená karkulka, i častým hrozivým vypodobněním vlků ve filmech,“ vyjádřila se v rozhovoru pro Seznam Zprávy rodačka z Ostravy a obdivovatelka vlků Tanja Askani. „Není ale znám ani jeden případ napadení člověka zdravým vlkem od jeho návratu do (střední) Evropy,“ dodává. Ulovení člověka vlky bylo dle výzkumu za léta 2002 až 2020 zaznamenáno pouze v Kanadě (1 případ), USA (také 1 případ), v Íránu (6 případů) a ve středoasijském Tádžikistánu (1 případ). Napadení lidí vlky, která neskončila fatálně, proběhlo ovšem víc – v Evropě čtyři případy v Polsku, jeden v Itálii a jeden v Kosovu). Mnohem problematičtější byly útoky vlků nemocných vzteklinou. V daném období je jich jako smrtelných celosvětově evidováno 14, nejvíc v Turecku. Útoků, které nevedly k usmrcení člověka, bylo výrazně větší množství. Celosvětově téměř čtyři stovky, z toho skoro stovka v Turecku, cca 90 v Indii a na Ukrajině více než 50. Data shromáždil Norwegian Institute for Nature Research ve zprávě Wolf Attack on Humans: an update for 2002–2020.
Česká republika je již řadu let označována za zemi vztekliny prostou – výjimečně bývá virus vztekliny u nás zachycen pouze v případě netopýrů, jedná se však o specifický kmen, neohrožující člověka. Napadení lidí vzteklým vlkem tedy v českých zemích nelze zcela vyloučit, ale je velmi málo pravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější je zranění či smrt člověka po útoku psem – podobné případy nejsou nijak vzácné a dozvídáme se o nich z médií; jen v ČR kolem 1000 útoků ročně s různými následky. S výrazně vyšší pravděpodobností skončí váš život tragicky v autě či po sražení autem na přechodu cestou do práce, než že si vás v lese vyhlídne „zoufalý“ vlk.
Přesto bych přítomnost vlků v regionu nepodceňoval. Zbystřit by měli především chovatelé ovcí, koz a dokonce i skotu. Jelikož je vlk obecný přísně chráněným kriticky ohroženým živočichem, stát poskytuje chovatelům podporu při zabezpečení stád a náhradu případných škod – více informací zde. Kromě zemědělců by měli být opatrní také majitelé psů, kteří se vydávají na delší procházky do odlehlejších míst. A především, až na jaře vyrazíte na houby či později na borůvky, nenechávejte bez dohledu menší děti. Pro ně by se mohl stát jakýkoliv vlčí pokus o útok opravdu fatální. Pokud vás však půjde skupinka více lidí a budete se mezi sebou bavit, vlci téměř jistě zmizí dřív, než se k nim vůbec přiblížíte.
Vlk a sob jedno jsou
Prošel jsem už řadu hor střední Evropy i Balkánu, dokonce jsem před lety zavítal do pohoří Sajany na Sibiři, vlka jsem však zahlédl na zlomek sekundy jen jednou. Bylo to v málo známém pohoří Čergov na východním Slovensku. Brzy na jaře, v březnu, déšť se střídal se sněhem. Prostě takové počasí, že by ani příslovečného psa nevyhnal. Všichni byli zalezlí doma, dokonce i dřevorubci. Jen já jsem se spolu se svým psem pokoušel zdolat nejvyšší horu Čergova Minčol (1157 m). Na Čergov je z Moravy daleko, však jsem se tam od té doby už nedostal. Proto jsem nečasu navzdory kráčel po turistické značce závěrem jedné ze zdejších dolin. Najdnou se ve šňůrách dešťových kapek u potoka mihla psovitá šelma. Ne moc velká, ale větší než liška. Pravděpodobně šlo o necelý rok staré odrostlé vlčí mládě. Tato starší vlčata, pokud se neodhodlají hned vydat do světa a hledat si vlastní teritorium, zůstávají se svojí rodinou a pomáhají v péči o mladší, toho jara narozené sourozence. Že šlo o vlka soudím také z toho, že můj psí společník se neodvážil zvíře pronásledovat. A za liškami normálně vybíhal. Reakce na pohyb a pokus o lov potenciální kořisti je u šelem pudovou záležitostí. Aspoň trochu vycvičený pes však pronásledování rychle zanechává. Jednak si uvědomí, že je oproti kořisti (zdravému zvířeti) pomalejší, jednak reaguje na přivolání ze strany pána.
Kanadský biolog a spisovatel Farley Mowat (1921–2014) ve své slavné knize Nedělejte poplach (česky 1968, revidované vydání 1997 pod názvem Vlci) popisuje své začátky coby profesionálního biologa v rámci kanadské Dominiální služby pro ochranu zvěře V poutavé knize plné humoru terénní biolog a spisovatel vylíčil, jak byl letecky vysazen kdesi v tundře, aby zkoumal vlky. Podotýkám, že vlci v severní Kanadě jsou mnohem mohutnější než ti naši (jde o typický příklad Bergmannova pravidla, jež se učí gymnaziální studenti v biologii, respektive ekologii). Vzpomínal, jak měl vůči vlkům velký respekt a zpočátku s sebou neustále nosil pušku. Brzy však zjistil, že není ani potenciální vlčí kořistí. Vlci měli mnoho příležitostí ho roztrhat, třeba když zapomněl pušku ve stanu, ale nikdy je to ani nenapadlo. Postupně si na něj zvykli a on pak mohl nerušeně pozorovat jejich rodinný život. Mowatova kniha byla v roce 1983 zfilmována, v anglickém originále můžete snímek dohledat v útrobách internetu pod názvem Never Cry Wolf.
Jistě není možné nekriticky přejímat poznatky a pozorování z nekonečné bezlesé tundry severní Kanady (okolí Hudsonova zálivu) a aplikovat je na podmínky hustě zalidněné střední Evropy. Minimálně některé analogie však stojí za povšimnutí. Především hysterie lidí, prosazujících odstřel vlků. Šéf mladému výzkumníkovi třeba sdělil: Jak zajisté víte, pane Mowate, problém Canis lupus dosáhl celostátního významu. Jen za minulý rok dostalo naše ministerstvo neméně než třicet sedm memorand od členů poslanecké sněmovny. Tlumočili v nich značné obavy svých voličů, kteří žádají, abychom podnikli něco proti vlkům…
Mowat byl do tundry poslán, aby prozkoumal zprávy o stovkách mrtvých sobů decimovaných vlčími smečkami. Jak posléze zjistil, žádné stovky sobů roztrhaných vlky nikdy neexistovaly. V době pravidelného tahu sobů za pastvou vlci soby sice skutečně loví, dokážou však zabít jen slabé a nemocné kusy, pokud se jim podaří oddělit je od stáda. Podle eskymácké legendy sob a vlk jedno jsou; neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle. I ve střední Evropě je možné sledovat rozdíl ve zdravotním stavu zvěře v oblastech, kde trvale žijí vlci, oproti územím, ve kterých se stavy zvěře pokoušejí regulovat myslivci. A jak jsme mohli nedávno zaznamenat, na divočáky jsou dokonce nasazováni policejní ostřelovači! Přírodní výběr funguje očividně lépe než výběr umělý, prováděný člověkem s puškou. Ve slovenských Karpatech jsem si mnohokrát ověřil, že v tamních lesích přežijí jen zdravé a silné kusy. Třeba karpatské laně jsou proti těm zdejším prostě obrovské.
Tak až vám bude někdo s hrůzou v očích vykládat, že už nikdy nepůjde do lesa, protože tam může potkat vlka, můžete zůstat klidní. Vlci mají i na Boskovicku dostatek potravy a nemusí riskovat útok na člověka. Opatrnost je namístě, ale bát se opravdu nemusíte. Z volně žijících zvířat vás spíš ohrozí divoké prase – a prasata za nocí pronikají na samé okraje Boskovic. To raději za tmy nechoďte ani na „promenádní cestu“ pod Oborou či k hradu. Vlk jako vrcholový predátor by naopak mohl sehrát pozitivní úlohu a snížit stavy přemnožené spárkaté zvěře, a to včetně divokých prasat.
Výzkum vědců z Mendelovy univerzity v Brně naznačuje, že případný odstřel vlků může napáchat víc škody než užitku. Mělo proto být k němu přistupováno až jako ke krajnímu řešení. V modelovém území na západním Slovensku se zaměřili na období mezi lety 2014 až 2019, kdy bylo možné vlky v omezené míře legálně lovit. Porovnávali, zda tam, kde byli vlci v zimě loveni, byly škody na ovcích v následující pastevní sezóně nižší než v oblastech bez povoleného odstřelu. „Přestože je lov vlků často prezentován jako nástroj ke snížení konfliktu na místní úrovni, ve skutečnosti chovatelé ovcí a dobytka neměli z tohoto kompromisního řešení žádný prospěch. Některé studie z jiných zemí dokonce ukázaly, že intenzivní lov může mít kontraproduktivní účinek, protože dochází k narušení sociální struktury smeček a častějšímu napadání hospodářských zvířat zbylými členy smečky,“ uvedl Miroslav Kutal, hlavní autor studie. Současná slovenská vláda ovšem lov vlků, stejně jako medvědů, znovu obnovila.
Podivné hory na obzoru
Rád bych ještě doplnil pár informací k životu středoevropských vlků. Původní prostředí vlka tvořila široká škála biotopů od arktické tundry přes lesy všeho druhu až po stepi a lesostepi v jižní Evropě. Dnes už víme, že vlk nepotřebuje k životu divočinu, ale dobře se mu daří i v kulturní krajině, pokud tam nachází místa k úkrytu a potravu. V Lužici na pomezí Německa, Polska a České republiky třeba vyhledává bývalé vojenské prostory, armádou opuštěné. Může jít klidně o lokality v blízkosti zdejších hnědouhelných elektráren. Chladící věže elektráren jsou pro vlky jen jakýmisi podivnými horami na obzoru, na které si rychle zvyknou. Nevěříte? Podívejte se na záběry německého biologa a filmaře Sebastiana Koernera, které natáčel pro film Vlci v Lužici. Jsou dostupné v rámci dokumentu vytvořeného díky specialistům z pražské České zemědělské univerzity.
Vlk je zvíře plaché, ale zároveň zvědavé. Člověka jedoucího v autě, ale také třeba na kole či na lyžích, nemusí hned vyhodnotit jako nebezpečí. Pokud tedy nebude ihned panicky prchat, ještě to neznamená ohrožení člověka, který jej zpozoruje. Vzhledem k hustotě osídlení v naší krajině se vlci pohybují i v blízkosti lidských sídel, protože vlastně ani jinou možnost nemají. A mohou být spatřeni také ve dne.
Jde o zvíře žijící ve skupinách, sociální jednotka je tvořena párem nebo smečkou. Rodičovský pár biologové označují jako alfa pár. Jak už jsem uvedl výše, širší rodinu tvoří často i loňská mláďata. Do větších smeček se více rodin spojuje pouze za tuhých zim a týká se to spíše východní Evropy než českých zemí. Kořistí vlků jsou větší druhy kopytníků (zejména spárkatá zvěř – tedy jelení, srnčí, černá) a drobná zvířata. V severské tundře třeba hlodavci – lumíci, konec konců i lišky za tuhých zim zabíhají ke stohům v polích lovit myši. Významnou součástí vlčí potravy jsou také rostliny a mršiny.
V Evropě se vlci chovají jako převážně noční zvířata, ve dne odpočívají v úkrytu, přesunují se v noci. Jak už však bylo naznačeno, není to pravidlem. Velikost teritoria je závislá na dostupnosti potravy, obecně platí, že v létě je výrazně menší než v zimě. V našich podmínkách bývá velikost teritoria rodinné smečky kolem 200 km2. Jedinci i menší skupiny se v některých obdobích roku potulují daleko od domovské smečky. Jsou schopni uběhnout 20 až 30 km za den, při pronásledování kořisti ještě mnohem víc. Vlk dokáže být opravdu vytrvalým cestovatelem. Byly zaznamenány případy, kdy za několik týdnů až měsíců jedinec doslova prošel napříč střední Evropou. Týká se to mimo jiné vlka, který zahynul po střetu s autem v lednu 2022 na Hané, konkrétně v Olšanech u Prostějova. Na základě genetických analýz trusu a vzorků z těl stržených ovcí bylo prokázáno, že vyrazil z Bavorska a přes Tyrolsko se dostal na jižní Moravu. Pokračoval patrně podél východního okraje Drahanské vrchoviny směrem k severu. Během ani ne dvou měsíců musel ujít víc než 600 km.
Druh Canis lupus (vlk obecný) historicky obýval ohromný areál převážné části severní polokoule od Aljašky až po Čukotku. Na jih byl rozšířen až do Mexika, na Arabský poloostrov či do Indie. Ve všech posledně uvedených územích však byl vyhuben, případně zde zůstaly jen zbytkové populace v odlehlejších oblastech. Přibližně do 18. století se vlk vyskytoval v celé Evropě s výjimkou Británie a Irska. Během 19. a 20. století byl však ze západní a střední Evropy vytlačen; malé zbytkové populace se udržely na Pyrenejském a Apeninském poloostrově, stejně jako ve Finsku.
V noře pod vyvráceným smrkem
V českých zemích došlo k úbytku vlka v 18. století. Ještě na konci 19. století docházelo k ojedinělým zástřelům v oblasti Šumavy, nejdéle se patrně udržel ve východní části Moravy (především v Beskydech). Zde byl vlk zaznamenán i na počátku 20. století, pravděpodobně se však už jednalo pouze o migranty ze Slovenska. Epizodně se vlci objevovali také na jiných místech ČR, někdy však šlo o jedince uprchlé ze zajetí, kteří se mohli v některých případech i množit (Šumava, 70. léta). V polovině 90. let se objevila asi pětičlenná smečka v odlehlé části Beskyd, vykazující znaky stálého usídlení. Ta byla pravděpodobně nelegálně likvidována, až došlo kolem roku 1997 k jejímu zániku. Část vlků se mohla kromě toho vrátit zpět na Slovensko. V zimě 1998/99 se vlk objevoval vzácně pouze v pohraničí na Jablunkovsku a v jižní části Beskyd. V roce 2000 bylo zastřeleno nejméně 7 vlků na slovenské straně Beskyd. Na území České republiky se začali vlci intenzivněji navracet v poslední dekádě a počet jejich pozorování stále narůstá. Jde o důsledek přirozeného procesu, jehož zdrojem jsou tři středoevropské zdrojové populace – středoevropská nížinná (obývá Polsko a přilehlou část Německa, nejvíce vlků u nás má právě tento původ), dále karpatská a alpská. Území České republiky je jedinečné tím, že se zde tyto tři populace setkávají, což má obrovský význam pro výměnu genů. První potvrzené rozmnožování vlků v novodobé historii je z oblasti CHKO Kokořínsko – Máchův kraj z roku 2014 a v současnosti je vyjma jižní Moravy vlkem osídleno celé naše pohraničí.
Sporadické zprávy o pozorováních vlků se ke mně zprostředkovaně dostávají od lesníků, myslivců i milovníků přírody už několik let, a to z různých míst Boskovicka, respektive jeho nejbližšího okolí (Svitavsko, východní svahy Drahanské vrchoviny). Na přelomu roku 2024/25 však byla pozorování doložena již dokonce z blízkosti Boskovic a oficiálně zveřejněna státní ochranou přírody. Ke škodám v našem regionu dochází zatím sporadicky, v roce 2023 vlci strhli jednu ovci v Sychotíně u Kunštátu (údaj AOPK).
Podívejme se ale ještě do jiného nepříliš vzdáleného území, dnes již vlky trvale osazeného. A přibližme si příběh jednoho konkrétního vlka. Vlčí samec, pojmenovaný jako Gagat, se narodil ve středním Polsku. Nadšenci z polské nevládní ochranářské organizace jej odchytili a vybavili obojkem pro telemetrické sledování. Poprvé byl ve Žďárských vrších zaznamenán v prosinci 2022. Při svém putování za novým domovem a životní partnerkou urazil mladý vlk přibližně tři tisíce kilometrů a musel se vypořádat s mnohými překážkami. Při postupu k jihovýchodu ho na Vysočině zastavila dálnice D1. Podél ní putoval severozápadním směrem až na okraj pražské aglomerace. V silně urbanizovaném a hustě zalidněném území, kde navíc jezdí mnoho aut, se mu celkem pochopitelně vůbec nelíbilo. A tak to střihnul na jih zpátky k Sázavě, Posázavím se pak vrátil zpět do Žďárských vrchů. Ty definitivně vyhodnotil jako kraj zaslíbený.
Bodejť by ne. Jde o území rozmanité, s rozsáhlými lesními komplexy střídajícími se se zemědělskou krajinou. Pohybuje se zde sice celoročně hodně turistů, ale ti se soustřeďují především v některých lokalitách. Turisticky nezajímavých odlehlejších míst je zde dost. Vlkům navíc vyhovuje členitý terén s množstvím skal, šelmy mají obecně v oblibě vyvýšená místa s výhledem. Vše doplňuje řada rybníků, čímž se rozmanitost lovišť a potravní nabídka pro vlky nadále zvyšují. Gagat ale ještě stále neměl vyhráno. Vždyť v přírodě je tím nejdůležitějším pokračování rodu. V březnu 2023 se proto ještě jednou vydal z Vysočiny do masivu Králického Sněžníku, aby si odtud přivedl družku. „V květnu se pak v rozsáhlé houštině stranou od veškerého ruchu v noře pod vyvráceným smrkem narodila vlčata,“ uvedl v médiích zoolog Václav Hlaváč, který je zároveň ředitelem Regionálního pracoviště Vysočina v rámci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK). Viz například zde, včetně videa s vlčaty.
Spolupráce s polskými kolegy umožnila pracovníkům Správy CHKO Žďárské vrchy lokalizovat vlčí doupě a pohyb mladé rodiny dlouhodobě zaznamenávat.
Gagatovu cestu lze pěkně sledovat, byť samozřejmě jen v republikovém měřítku, na mapce v brožurce vydané Hnutím Duha šelmy Velké šelmy. Pověry, obavy, fakta z roku 2024. Z mapky lze vyčíst, že Gagat prošel do Žďárských vrchů prostorem mezi Svitavami a Letovicemi.
Ztracený svět?
Jak tedy vnímat návrat vlků? Pro mne coby biologa jde rozhodně o dobrou zprávu, že aspoň něco v okolní přírodě se vyvíjí pozitivně. Byť je to na druhou stranu zpráva ilustrující proměny zdejší přírody a krajiny směrem, na který nejsem zvyklý. Vypovídá totiž o pokračujím zániku maloplošně obhospodařované kulturní krajiny, která obklopovala naše předky po několik staletí. Sám jsem její zbytky ještě zachytil v dětství a mládí za hranicemi družstevních lánů. Mizí barevné kytky, motýli a další hmyz. Vracejí se (případně invazně šíří) naopak rostliny a zvířata, kterým stačí dostatek zdrojů. Jinak mají na své prostředí malé nároky, navíc jsou konkurenčně zdatní. Každá mince má prostě dvě strany.
Závěrem dám ještě slovo Kanaďanu Mowatovi:
Někde na východě zavyl vlk; lehce, tázavě. Znal jsem ten hlas, neboť jsem jej slyšel již mnohokrát předtím. Byl to George, volající v pustině, aby uslyšel ozvěnu chybějících členů své rodiny. Ale pro mě to byl hlas, který mluvil o ztraceném světě, který byl kdysi náš, než jsme si zvolili roli cizinců; svět, který jsem spatřil a téměř do něho vstoupil, abych se nakonec zase sám z něho vyloučil.
Dokážeme najít s vlky modus vivendi? Prospělo by to zdejším lesům, decimovaným suchem, kůrovcem a také vysokými stavy zvěře. Je k tomu však nutné překonat hluboce zakonzervované vzorce v našem přístupu k přírodě i k vlkům samotným.
