Možná si pomyslíte, moji milí čtenáři, jak asi patří tento představitel křesťanské šlechty, první Mensdorff na boskovickém panství, čestný občan města Boskovice a podvakrát jeho starosta, do našich Příběhů z ghetta? Vězte, že alespoň částečně skutečně patří, neboť byl také čestným občanem Židovského města Boskovice a jeho starostou, a to rovněž dvakrát.
Připomeňme si, že Židé v Boskovicích měli v letech 1850 až 1919 svou politickou samostatnost s názvem Židovské město Boskovice s vlastním zastupitelstvem, radou, starostou a také právem udělovat svá čestná občanství. V uvedeném období jmenovala boskovická židovská obec celkem dvacet čestných občanů. Za tutéž dobu křesťanské Boskovice propůjčily čestné občanství 26 osobnostem; pouze 4 z nich byli nositeli tohoto titulu obou částí Boskovic, mezi nimi i hrabě Mensdorff-Pouilly. Z čestných občanů Židovského města Boskovice bylo jen 8 boskovických rodáků. Podle profesí byli tři z nich lékaři, tři učitelé, tři podnikatelé, dva rabíni, dva majitelé panství, šest politiků a státních úředníků a jeden novinář. Podle náboženství bylo třináct židů a sedm katolíků.
Alfons Mensdorff-Pouilly byl prvním čestným občanem Židovského města Boskovice, titul obdržel v roce 1864. V té době vykonával zde již podruhé svou funkci starosty (poprvé v letech 1850–52 jako úplně první starosta boskovické židovské obce, podruhé 1861–70). Nebyl jen čestným starostou, jak se domnívali někteří badatelé, ale svůj úřad vykonával velmi svědomitě a s plnou zodpovědností, cítil povinnost ochraňovat židovské obyvatelstvo Boskovic. K výkonu této funkce potřeboval souhlas farního úřadu římsko-katolické církve, slavnostní slib pak skládal v zámecké kapli na rozdíl od svých židovských kolegů, kteří tak činili v synagoze.
Připomeňme si alespoň v krátkosti životní osudy tohoto muže, který výraznou měrou po několik desetiletí ovlivňoval politický, hospodářský i náboženský život Boskovic.
Narodil se roku 1810 v bavorském Coburgu otci Emanueli Mensdorffu-Pouilly a mnohem urozenější matce Sofii Sasko-Koburské. Díky vznešenému původu své matky byl spřízněn s mnoha členy evropských panovnických dvorů, tak například byl bratrancem anglické královny Viktorie či synovcem belgického krále Leopolda I. Studoval na námořní škole v Benátkách, pak sloužil v rakouské armádě u jezdectva, delší dobu pobýval v Anglii u své sestřenice královny Viktorie. Měl tři bratry, z nichž nejstarší Hugo zemřel předčasně svobodný a bezdětný, Alfons byl druhý v pořadí. Po něm následoval Alexandr, který to v kariéře dotáhl nejvýše, až na rakouského ministra zahraničí. Byl ženat s velmi zámožnou Alexandrinou, zvanou Aline, pocházející z mikulovské větve Dietrichsteinů. Aline byla ženou velkého světa, mondénní, ctižádostivá, patrně citově dosti chladná, zato však mimořádně schopná, v podstatě sama dokázala spravovat obrovské dietrichsteinské jmění. Vnesla však do rodiny dost velký rozkol, neboť často přepjatým způsobem zdůrazňovala význam rodu Diechtrichsteinů nad rodem Mensdorffů. Po vymření mužských Dietrichsteinů iniciovala změnu jména svého manžela, který pak nesl titul kníže Dietrichstein, hrabě Mensdorff-Pouilly; jejich potomci se posléze budou cítit více Dietrichsteiny nežli Mensdorffy.
Napjaté vztahy v rodině se ještě zhoršily po Alexandrově smrti, neboť Aline si přála pohřbít svého manžela v Mikulově, ačkoli Mensdorffové měli svou rodinnou hrobku v Nečtinách. Neústupná Aline si ovšem prosadila svou. Nechala také odstranit erby Mensdorffů z livrejí, kočárů a nápisů, což velmi těžce nesl zvláště Alfons, který si vždy potrpěl na rodinnou soudržnost. Nicméně zdá se, že Alexandr prožil s Aline vcelku vydařené manželství, byť bylo založeno daleko více na rozumu než citu.
Zcela jinak prožíval svůj životní příběh nejmladší Arthur, jemuž bylo souzeno sehrát roli rodinného outsidera, který nedokázal najít uspokojivé uplatnění ani ve své profesi, ani v soukromé sféře. Ve svých šestatřiceti letech se postaral o značný skandál v šlechtických kruzích, když se k nesmírnému zděšení celé rodiny tajně oženil s osmnáctiletou cirkusovou krasojezdkyní, jejíž nemajetní příbuzní bezostyšně požadovali po věčně zadluženém Arthurovi neustálé finanční výpomoci. Svého neuváženého sňatku pak Arthur hořce litoval. Jelikož Arthur zemřel bezdětný a potomci Alexandra daleko více tíhli k titulu kníže Dietrichstein nežli hrabě Mensdorff, tradice Mensdorffů s přídomkem starobylého rodu Pouilly do budoucna nesli zejména příslušníci rodiny Alfonsovy.
Alfons patřil těm šťastným Mensdorffům, kteří se oženili z lásky. Svou „Reischen“, správně tedy Terezii Rosu Františku z boskovického rodu Dietrichsteinů, poznal na jednom z oněch skvostných vídeňských bálů a vznikla mezi nimi takřka okamžitá náklonnost. Popravdě řečeno otec Terezie, hrabě Franz Xaver Dietrichstein, tomuto vztahu zpočátku příliš nepřál. Neměl žádné mužské potomky, jen tři dcery, proto byl při výběru ženichů dost opatrný, ale nakonec dal svolení a roku 1843 se konala svatba.
V roce 1850 Alfons definitivně opustil vojenskou službu a věnoval se správě rodinného majetku zejména v západočeských Nečtinách, ale také v Boskovicích i jinde, a rovněž politické činnosti. Kromě již zmiňovaných aktivit v Boskovicích byl doživotním členem rakouské Panské sněmovny a také poměrně vlažným členem Moravského zemského sněmu, kam docházel, jak sám přiznával, z pouhé povinnosti.
V Boskovicích se věnoval společně s Terezií (jež založila spolek pro opuštěná dítka) i charitativní a náboženské činnosti. Povolal do Boskovic členky kongregace sv. Vincenta z Pauly, které v opuštěné budově bývalého špitálu pečovaly o nemocné, provozovaly soukromou dívčí školu a později také mateřskou školu, na Bělé nechal postavit kapli Panny Marie Bolestné v novogotickém stylu.
V osobním životě potkala Alfonse řada tragédií. Nejdříve zemřela v roce 1855 nejmladší z jeho tří dcer Antonie ve věku 7 let, o rok později na spálu i jeho milovaná žena Terezie. Veškeré naděje upínal Alfons k malému synku Arturovi, ten však neustále churavěl a v roce 1862 coby desetiletý zemřel také. Zoufalý Alfons nutně potřeboval ženu, aby pomohla s výchovou dorůstajících dcer Victorie a Sofie, a rovněž toužil po dalším synovi. Ve hře byla Marie, neprovdaná sestra Terezie, která žila na boskovickém zámku, toto řešení však Alfons striktně odmítl s tím, že zbožná Marie je příliš pohroužená do svého světa a zcela odtržená od reality. Jeho druhou manželkou se stala Marie z Lamberga, která byla své nové rodině naprosto oddaná a Alfons se dočkal i dvou synů – Alfonse Vladimíra a Emanuela. Bohužel musel přežít ještě i synka Friedricha, který zemřel jako tříleté dítě, a nakonec i svou druhou ženu Marii, která podlehla tyfu ve věku třiačtyřiceti let.
Rodina Alfonse Mensdorffa-Pouilly si držela svůj „Haus“, tedy dům ve Vídni, což se ukázalo být praktickým, když dcery z prvního manželství vstupovaly do společnosti. A kde jinde než ve Vídni! Cílem bylo ovšem najít si adekvátního ženicha, což se alespoň v případě mladší Sofie zdařilo. Jako osmnáctiletá si na bále našla svou lásku, hraběte Friedricha Kinského, a zdá se, že s ním prožila pěkný život. O něco hůře dopadla starší Vicky, která se zamilovala do hraběte Karla Oberndorffa, přes určité výhrady rodiny si jej vzala a její manžel dokázal slušné věno své ženy takříkajíc prošustrovat.
Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly zemřel roku 1894 pokojně v boskovickém zámku, jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky v Nečtinách.
Pokud vás, milí čtenáři, rodina Mensdorff-Pouilly zajímá podrobněji, doporučuji vám skvělou knihu autorky Radmily Švaříčkové Slabákové Rodinné strategie šlechty, z níž jsem čerpala většinu informací, anebo také úžasnou kastelánskou prohlídku boskovického zámku v podání pana kastelána Milana Vaněrky, jemuž zároveň děkuji za poskytnutí podobizny Alfonse Mensdorffa-Pouilly pro potřeby našeho dnešního vyprávění.
