Seriál Moje Boskovice vychází z fotovýzvy, kterou vyhlásil festival Boskovice ve spolupráci s našimi novinami a Kulturními zařízeními města Boskovice. Výsledkem je soubor snímků, ve kterých především místní fotografové a fotografky zachycují svá oblíbená i neoblíbená místa ve městě a také to, na co jsou jako občané hrdí. Výzva pokračuje dál, takže pokud se chcete zapojit, posílejte fotky a komentáře k nim na mail ohlasy@ohlasy.info. Dnes publikujeme vybrané snímky a postřehy Martiny Vopatové.
ANO: Místa, která miluji, jsou místa, kde to kvete. Zvláště jsem šťastná, že se trochu podařilo z Růžového náměstí udělat více růžové a méně kopřivové. Hodně se mi líbí školní zahrada za muzeem.
NE: Místo, které mě trápí, je hlavně propojovací ulice mezi Masarykovým náměstím a židovskou čtvrtí, k synagoze. Dlouhodobě se to tam nedaří udržovat pěkné, a přitom je to tak blízko náměstí a turisticky oblíbené trase. Stejně tak je příšerný vchod do schodů ke kostelu. Obě tato místa by mohla být skvostem Boskovic, ale stále to tam vypadá spíš jak v okrajové čtvrti vyloučené lokality. Dále mě štve betonovo-kostkové schodiště v proluce – to je příšerné, a také že je studna-kašna tak nějak stále vážně smutná. V proluce je díky Zelené peřině i pěkné posezení a kvete to tam, takže mám toto místo i v kategorii ANO – opravdu to tam miluji a zároveň mě to štve, prostě takové místo kontrastů, vzpomínek a touhy to tady nějak zajímavé uchopit.
HRDOST: Do kategorie Hrdost jsem dala fotky, které jsou trochu tuctové. Náměstí, protože se mi líbí, jak se tam mění různé prezentace na panelech a obecně tento způsob předkládání veřejnosti uznávám – několikrát mě některé příběhy a fotky dojaly k slzám. A fotka z ulice 17. listopadu, kde stále obdivuji černý bez vrostlý do sloupu na vylepování plakátů. Stále se modlím, aby vydržel, aby snad někoho nenapadlo z nějakého hloupého strachu ten bez odstranit.
