V dalším díle seriálu Každý má svůj příběh se spolupracovník Paměti národa vrací k zákulisí vzniku unikátního dokumentárního filmu Zažili jsme válku – příběhy z Boskovic, který vznikl v loňském roce při příležitosti 80. výročí konce 2. světové války.
Když jsem v roce 2017 natáčel vyprávění pana Zdeňka Komárka, vůbec by mě nenapadlo, že za osm let vznikne dokumentární film o konci války v Boskovicích. Film Zažili jsme válku – příběhy z Boskovic měl premiéru v předvečer připomínky 80 let od konce druhé světové války před Muzeem na Hradní ulici. Symbolicky v místech, kde se stala nejtragičtější událost v Boskovicích během války, kterou ve filmu popisuje paní Věra Horáková, poslední žijící očitá svědkyně a tehdy zasažená střepinou. Svědectví boskovických pamětníků použitá v dokumentu mají pro mě i další osobní význam, ke každému se pojí samostatný příběh.
Před lety jsme v Paměti národa natáčeli pouze audio nahrávky pomocí diktafonu, ale postupem času bylo zřejmé, že bude potřeba svědectví zachytit i na kameru. Moje první zkušenost s natáčením na kameru speciální technikou (EyeDirect) byla v olomouckém studiu. Dostal jsem nabídku natočit vyprávění svého prvního pamětníka pana Zdeňka Komárka a nečekané dobrodružství se objevilo hned na začátku. Přivítal nás kolega Vít Lucuk se slovy: „Tady jsou dvě kamery, zde se to zapíná, hlídej si baterky, mikrofon, světla, pozor na kapacitu paměťových karet a potom to stačí jen uložit správně do počítače. Já musím odjet, ale neboj, to zvládneš.“ To byl pro mě docela šok, přeskočím další nepodstatné okolnosti a přiznám se, že mě vůbec nepřekvapilo, když jsem později dostal informaci, že dvouhodinový záznam neexistuje. Ale jak víme, zázraky se dějí, po pěti letech se nahrávka zázračně našla a pan Komárek mohl svým vypravěčským uměním obohatit celý dokument.
Jiná zápletka se pojí k natáčení už zmiňované Věry Horákové. Poprvé jsem byl v bytě manželů Horákových před sedmi lety a snažil se zachytit vzpomínky třiadevadesátiletého Břetislava. Kdyby se tehdy jeho žena jen tak mimochodem nezmínila o svém tragickém zážitku při shození bomb na konci války u rezidence (dnešního muzea), zřejmě by její nahrávka taky vůbec nevznikla. Několik let jsem se ji snažil přesvědčit, aby své svědectví vyprávěla na kameru nebo alespoň na kvalitnější záznam. Smířil jsem se s tím, že se to nikdy neuskuteční. Ale pár týdnů před dokončením dokumentu se stalo něco neuvěřitelného. Ve spolupráci s Blankou Dokoupilovou jsme mohli nastěhovat provizorní studio k paní Věře domů (ona sama totiž už pět let nevychází ven z bytu) a natočit její vyprávění. Velikou odměnou pro mě byl pozdější telefonát, kde se nám paní Horáková omlouvala za své dlouholeté odmítání natáčení s vysvětlením, že si teprve ve svých pětadevadesáti letech uvědomila důležitost svého svědectví. Tehdy jsem si říkal: má to smysl.
Měl jsem tu čest přes webkameru natočit krátké vyprávění poslední přeživší holocaustu z Boskovic, osmadevadesátileté Lizzy Schwarzové Dyszkiewicz. Podařilo se to jen díky její dlouholeté kamarádce a další pamětnici z dokumentu paní Aleně Buchalové a jejímu vnukovi Petru Buchalovi. Lizzy přežila Terezín, Osvětim, bombardování Drážďan a pochod smrti do Mauthausenu. Nacisté jí v Osvětimi zavraždili starší sestru i oba rodiče, prošla několika selekcemi, v Terezíně onemocněla spálou, břišním tyfem a nakonec encefalitidou. Po válce přišla v Londýně při požáru o jedinou příbuznou. Jako československá Židovka pak prožila plnohodnotný život po boku válečného zajatce, utečence a římskokatolického Poláka Jerzyho. Její vyprávění do filmu bohužel nebylo možné použít kvůli jejímu věku a kvalitě nahrávky, ale nezapomněli jsme na ni. Shodou okolností o Lizzy a jejím manželovi vloni Muzeum regionu Boskovicka vydalo knihu s názvem Přežití a láska, dvojí útěk před nacisty.
Jednou z významných postav dokumentu je i Marie Krajíčková, která ve filmu autenticky popisuje svoji cestu za spolužačkou na místech, kde po několika minutách od jejího proběhnutí vybuchnou dvě bomby a zabijí devět obyvatel Boskovic. Bydlí v naší ulici, známe se dlouho a vybavuji si, jak se před několika lety při natáčení jednoznačně odmítla fotografovat. Jak jste sami mohli vidět, v dokumentu naprosto přirozeně vše popisuje na kameru. Jsou to momenty, kdy si znovu uvědomím, jak tím zasahujeme do soukromí lidí a snažíme se je přimět vzpomínat na mnohdy bolestné zážitky.
Během natáčení na Bělské ulici, kde paní Jaroslava Kovaříková popisuje konec války, nás čekala zajímavá informace. Celý štáb překvapila její poznámka o tom, že torzo splachovacího záchodu v místech, kde na Bělé měli domek, je skutečně jejich. S hrdostí v hlase nám oznámila, že to byl první splachovací záchod na celé Bělé. Dodneška ho můžete vidět po pravé straně silnice pár desítek metrů před Lasákovým mlýnem.
S naprostým klidem a samozřejmostí nás dvaadevadesátiletá paní Jiřina Vítková provázela ve svém domě na Soukupově ulici. Pohostila nás výbornou kávou a domácí bábovkou, ukázala nám sklep, kde se na konci války schovávala jejich rodina i sousedé. Pak nám popisovala, jak jejího tatínka varoval pobočník generála Karla Klapálka před příchodem sovětských fronťáků nebo o tom, jak je tatínek volal, aby se šli podívat na rozpadající se slavnou německou armádu.
Snažili jsme se propojit staré fotografie známých míst, kde se odehrály důležité události, se záběry ze současnosti. Jsem vděčný pamětníkům, všem spolupracovníkům z Paměti národa a samozřejmě radním Města Boskovice, že do toho s námi šli a finančně podpořili dokument i důstojnou připomínku 80. výročí konce války v Boskovicích.
Do filmu se nakonec mnohá svědectví pamětníků nevešla, stejně jako další informace, fotografie nebo zajímavé záběry. Všechny nahrané a zpracované příběhy pamětníků z Boskovic a okolí můžete najít na webu Paměti národa.
