To letadlo letělo dolů, vypustilo bomby a šup nahoru…

75. výročí tragického náletu na Boskovice si připomínáme právě v těchto dnech na počátku května. Text o události pro Ohlasy napsal Ladislav Oujeský – spolupracovník neziskové organizace Post Bellum, která stojí za projektem Paměť národa – největší sbírka natočených pamětníků v Evropě. Také následující text je založen především na osobních vzpomínkách pamětníků.

foto: Tomáš Znamenáček

Pokud vynecháme rok 1942 a deportaci židovských obyvatel do Terezína nebo osudy dalších boskovických občanů během nacistické okupace a komunistické totality, můžeme 5. květen 1945 označit pro Boskovice jedním z nejtragičtějších dní ve 20. století.

Neměli bychom také zapomínat, že se v minulosti nemohlo veřejně mluvit například o tom, že tragický nálet měli na svědomí piloti sovětských letadel, kteří si zřejmě spletli větší množství obyvatel Boskovic s ustupující německou armádou.

Oficiální popis této události si můžeme přečíst v městské kronice, archivních materiálech nebo v odborných článcích, ale poslechnout si vyprávění očitých svědků je i po tolika letech hodně emotivní.

Během druhé světové války byli obyvatelé všech měst připraveni na to, že z nebe může přijít pohroma každou chvíli. Při náletech v Boskovicích měli někteří občané za úkol pozorovat z věže radnice okolí a hlásit, odkud hrozí nebezpečí. Na takovou službu vzpomínal skaut Alois Král – Lolin: „Znali nás policajti už tenkrát jako skauty, tak jsme hlídali na radnici. Měli jsme tam telefon, když byl vyhlášenej nálet, tak jsme museli na radnici. Tak jsme tam jednou vylezli a Fanda říká: je zle, oni pouští bomby, tak jsme si lehli za tu zeď a teď čekáme, kdy to rumpne, a ono nic. Pak, až jsme se podívali, tak oni pouštěli jen ty záložní nádrže na benzín, to byli Angličani.“

5. května 1945 už nikdo žádný nálet neočekával a podle zápisu v místní kronice i dalších svědectví přišlo varování pozdě nebo bylo bohužel ignorováno. Alois Král bydlel tehdy se svými rodiči na Sušilově ulici a popisuje nálet: „To praštělo, padalo to kolem nás, my jsme byli doma, ale máti šla nakupovat do města. Otec, jako starý voják, hned nakázal lehnout si těsně za okno, kde je metr zdi. Potom povídá: běž se podívat po mamince. Tak jsem šel na to náměstí, přeskakoval jsem ty lidi a máti byla naštěstí u svých rodičů v domě pod kostelem, takže se jí nic nestalo.“

Naproti obchodu s oblečením Richarda Indry, kde spadla jedna ze čtyř bomb, byla řezbářská dílna mistra Přikryla (dnes je tam Herna a bar U Červeného draka), kde se učil tehdy šestnáctiletý Zdeněk Komárek, který vzpomíná: „U toho ponku, kde jsem většinou pracoval já, tu osudnou sobotu byl Vilém Kupsa, byl totálně nasazený v Německu, odkud utekl a pomáhal mistrovi za poukazy na jídlo nebo tabák. A když ta bomba padla před ty Indrovi, tak ta střepina prorazila okno a mu to rozťalo hlavu.“ Ještě dva dny po tragédii si někteří obyvatelé města mysleli, že oním zakrváceným tělem, které vynášeli později z dílny, bylo tělo Zdeňka Komárka, a ten dodává: „Já jsem viděl ještě něco, před domem ležel, jmenoval se pan Kusý, ten měl rozpáraný břich a držel si tak ty střeva, to byla hrůza.“

Pár minut před výbuchem šla z práce domů přes náměstí Věra Horáková (tehdy Hadrabová) a popisuje, co tehdy zažila ona: „ Na rohu u radnice jsem se zastavila s jedním pánem a říkám, podívejte se, pane Oulehla, to letadlo letělo dolů, vypustilo bomby a šup nahoru. On mě chytl a říká, nikam nepůjdeš, ale já mu říkám, tak to teda půjdu. Vytrhla jsem se mu a běžela jsem k obchodu Ryšavých (vedle dnešní prodejny Kassai) a ten byl průchozí. My jsme bydleli na Plačkově ulici. Chtěla jsem proběhnout, jenže ženský, který byly ve kšeftě, byly zvědavý, co se děje, tak mě zase vrátily. Nic jsem neslyšela, jenom viděla, přede mnou asi dva metry mrtvá paní Součková, za mnou byl mrtvý pan Mifka a kousek dál pan Pokorný. Běžela jsem zpátky do obchodu a jedna prodavačka na mě křičí. Ty vole, co to máš? A z tváře mně cákala krev, tak mně hodila ručník.“

Střepina pod okem, kterou má paní Věra Horáková dodnes, nebyla jejím jediným zraněním, na noze měla otevřenou díru až na kost a další menší oděrky. „Jedině díky panu doktorovi Schneeweissovi, který přikázal mému otci, abych denně, jako šestnáctiletá, pila slivovici, tak mně žádná rána nehnisala.“

Ve většině pramenů se uvádí tento počet obětí náletu: šest mrtvých na místě: Josef Mifka 68 let, Anna Součková 21 let, Božena Žilková 21 let, Jan Kusý 42 let, Vilém Kupsa 30 let, Jiří Josef Otoupal 7 let. Později těžkým zraněním podlehli další tři muži: Miloš Pokorný 29 let, Alois Prchal 31 let a Jindřich Sedlák 69 let.

Mezi dalšími zraněnými byl i Josef Dvořáček a Miroslav Treu, kterým musela být později amputovaná dolní končetina. Podle svědectví dalších pamětníků Mirek Treu, jeden z tehdejších skautů, zalehl svým tělem dceru, a tak ji možná zachránil život. Zdeněk Komárek ještě dodává, že se zapomíná na jednu oběť náletu. Ke konci války měl Wehrmacht v lese pod Hrádkovem muniční sklady, kam z nádraží malými vozíky převáželi munici vězni, údajně mongolské národnosti. A podle pana Zdeňka Komárka při náletu 5. května zahynul také jeden z těchto vězňů.

75 let po skončení války ještě žijí lidé, kteří nám mohou vyprávět příběhy a tím uchovat vzpomínky na důležité události dějin města i naší země.

další zpravodajství