Krajiny Boskovicka: Svárovská alej

K české a moravské krajině neodmyslitelně patří také aleje podél cest. Můžeme se s nimi samozřejmě setkat i jinde v Evropě, jen málokde však mají pro charakter krajiny tak velký význam jako u nás. Bohužel staré aleje v posledních letech z mnoha míst mizí. Zvlášť kolem silnic, kde k tomu přispěly mírné zimy bez sněhu. Silničáři neměli do čeho píchnout, a tak káceli, řezali…

foto: Hynek Skořepa

Veřejnost se bouřila, ministerstvo životního prostředí reagovalo vydáním tzv. „kácecí vyhlášky“ (č. 189/2013 Sb.), která podrobněji rozvádí základní ustanovení Zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, zaměřená na ochranu dřevin rostoucích mimo les. Tento zákon byl přijat v době porevoluční euforie, kdy ochrana přírody ještě nebyla sprostým slovem a existoval v podstatě celospolečenský konsensus, že s přírodou a krajinou musíme zacházet mnohem citlivěji, než se dělo za totality. Budování socialismu (o komunistické utopii se v závěru normalizace již raději moc nemluvilo) přece nesmělo nic stát v cestě. V postsametové době se zdálo, že v demokracii to bude jinak. Je však zjevné, že bezohlední technokraté nebyli spojeni jen s centrálně plánovaným hospodářstvím, nýbrž že vždy byli, jsou a budou mezi námi, bez ohledu na režim.

Stačí připomenout neustále obnovovanou myšlenku na realizaci plavebního kanálu Dunaj – Odra – Labe, která žije svým životem již přinejmenším více než století. Zda by realizace této grandiózní stavby umožnila přepravu zboží po vodě napříč střední Evropou, zůstává otázkou. Zcela nezpochybnitelně by ovšem znamenala ekologickou katastrofu nebývalých rozměrů. Je to něco podobného, jako když sovětští soudruzi chtěli přesměrovat vodu z některého ze sibiřských veletoků do střední Asie, aby dál mohli nerušeně pěstovat „bílé zlato“, tedy bavlník. Zavlažování neúměrně velkých bavlníkových plantáží v okolí Aralského jezera totiž vedlo ke zničení milionů hektarů zemědělské půdy (vlivem vysokého výparu došlo k jejímu zasolení) a téměř úplnému vyschnutí Aralského jezera. Jezera tak velkého, že bylo kdysi nazýváno mořem.

Až se zase někdo bude bít v prsa, jak úžasný přínos bude mít zmíněný kanál Dunaj – Odra – Labe, nenechme se obalamutit a připomeňme si, že tu jde hlavně o přínos pro jeho peněženku. Výstavba kanálu v nivách velkých řek (především Moravy) by totiž znamenala vytěžení ohromného množství štěrkopísku, který je žádaný ve stavebnictví. Proto vždy, když se někdo příliš ohání veřejným zájmem a prospěšností čehokoliv pro občany, zbystřím pozornost, a přemýšlím, jestli náhodou v pozadí záměru není úplně něco jiného.

Vraťme se raději ke stromům. Úcta ke stromům je dávného data a své kořeny má již v pohanských dobách. Když církev ve spolupráci se státní mocí (obě rychle pochopily, že si mohou být vzájemně oporou) prosazovala křesťanskou víru místo uctívání pohanských božstev a přírodních živlů, moudře usoudila, že mohutné stromy doprovázející pohanské svatyně všude ničit nebude. Naopak stromů dokázala využít coby doplňku architektury, jak velkých staveb (kostelů, klášterů), tak drobných sakrálních prvků (boží muka, kříže v polích).

Lidé tedy vzrostlým stromům prokazují úctu již několik tisíc let. Různé národy mají své národní stromy, případně jiné rostliny. Němci po starých Germánech dub, Dánové buk, Rusové břízu, Gruzíni vinnou révu, my Češi a Moravané lípu. V některých zemích jsou údajně „národní“ stromy automaticky chráněny zákonem. U nás tomu tak není, přestože lipový list nacházíme dokonce na státních symbolech (třeba na prezidentské standartě spolu s heslem Pravda vítězí). Faktem je, že mezi památnými (zákonem chráněnými) stromy lípy nejspíš vedou.

Naším národním symbolem se lípa stala již v červnu 1848, kdy se na Slovanském sjezdu sešli zástupci slovanských národů tehdejší rakousko-uherské monarchie. Lípu určili jako národní symbol stojící proti velkoněmeckým snahám o potlačení slovanského živlu v monarchii. Lípa je navíc od nepaměti symbolem ochrany, pomoci a lásky. Nejen pro stín, který poskytuje unavenému poutníkovi krajinou, ale také pro vůni a léčivé účinky svých květů. S měkkým lipovým dřevem po staletí pracovali řezbáři a vytvářeli z něj sošky svatých, jde tedy svým způsobem dokonce o „svaté dřevo“. Na Slovanském sjezdu ji doporučil za národní strom údajně básník, spisovatel a sběratel lidové poezie F. L. Čelakovský (1799–1852). Možná mu to poradil jeho syn Ladislav Josef, významný český botanik a pozdější první šéf katedry botaniky na pražské univerzitě. Prý šlo o odpověď frankfurtskému sněmu, kde byl za symbol velkoněmecké myšlenky přijat dub.

Zákon o ochraně přírody v § 7 jasně říká, že dřeviny jsou chráněny před poškozováním a ničením. Péče o dřeviny pak je povinností všech vlastníků. Jestliže se tedy silničáři ohánějí stížnostmi občanů, že ve Svárovské aleji padají na auta suché větve, poukazují na svoje vlastní selhání. Ne, staleté lípy za to nemohou, prosychání korun je v určité míře normálním jevem, život i smrt se v přírodě vzájemně doplňují. Pokud Správa a údržba silnic po desetiletí neplnila svoje povinnosti řádného hospodáře, musí zjednat nápravu, nikoliv odsoudit lípy k smrti. A nemůže se vymlouvat, že to nevěděla. Neznalost zákonů neomlouvá, to jsme se učili už v obecné škole.

Neobstojí ani tvrzení silničářů, že silnice u Svárova je páteřní komunikací, která je nezbytná pro dopravní obslužnost regionu. Jedná se o silnici II. třídy na hranici kraje, po které jezdí autobusy jedné jediné linky zahrnuté v Integrovaném dopravním systému Jihomoravského kraje (ještě před deseti lety jich tam jezdívalo mnohem víc, ale dálkové spoje Brno – Letovice – Jevíčko – Jeseník byly zrušeny). Že je silnice II/372 zneužívána kamionovou dopravou pro zkracování cesty z Moravské Třebové (například při jízdě po I/35 od Olomouce) do Letovic, není důvod pro její rozšíření v úseku Svárov – Chlum. Jde přece o soukromý zájem na ušetření mýtného pro nákladní dopravu na silnicích I. třídy 35 a 43 v úseku Moravská Třebová – Svitavy – Letovice, nikoliv zájem veřejný. S rozšířením silnice II/372 v jiných úsecích osobně nemám problém. Jestliže tam po jedné straně komunikace padne březová alej, je možné ji v rozumném čase nahradit. Břízy rostou poměrně rychle, staletých lip se však už nikdo z nás nedočkáme, i kdyby náhradní výsadba provedená správou silnic byla sebedokonalejší. Než mladý strom doroste a začne v dostatečné míře plnit své důležité funkce v krajině, to trvá zatraceně dlouho.

Vyhláška č. 189/2013 Sb. definuje společenské funkce dřeviny ovlivňující životní prostředí člověka, jako je snižování prašnosti, tlumení hluku či zlepšování mikroklimatu. Mezi další společenské funkce pak patří funkce estetická, včetně působení dřevin na krajinný ráz.

Všichni to vědí, nebo by to aspoň měli vědět. Podle metodiky Agentury ochrany přírody mají lípy navržené ke kácení v rámci Svárovské aleje hodnotu přinejmenším několika milionů korun! Jak to, že se o tom mlčí, přestože žijeme ve společnosti, kde se téměř vše převádí na peníze?

V knize Otomara Rabštejnka a Miroslava Poruby Budoucím myslivcům a ochráncům přírody, kterou vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež v Praze r. 1982 (v dnes neuvěřitelném nákladu 23 000 výtisků), jsem našel toto:

Dospělý člověk spotřebuje dýcháním asi 350 kg čistého kyslíku ročně. Ke spálení 100 l benzinu se spotřebuje asi tolik kyslíku, kolik ho spotřebuje dospělý člověk za rok. To znamená, že majitel auta, který najede ročně 10 000 km, spotřebuje z atmosféry tolik kyslíku, kolik ho vydýchá 10 osob. Jedno proudové letadlo spálí za jednu letovou hodinu tolik kyslíku, kolik ho vyrobí 3 000 ha lesa za jeden den…

Jediným zdrojem kyslíku v atmosféře je jeho produkce rostlinami. Uvažme, že jeden vzrostlý strom vyprodukuje za 1 hodinu 1,7 kg kyslíku. To znamená, že za 100 let dosáhne hodnota vyprodukovaného kyslíku několika set tisíc kg. Proto nepřeháníme, když hodnotíme vzrostlý strom na půl miliónu korun a snažíme se ho všemožně chránit…

Pokud to nevezmeme v potaz, budeme sice mít široké silnice, nebude však již po nich mít kdo jezdit. Nejdřív musíme mít co dýchat, co pít, co jíst. Teprve pak můžeme užívat pohodlí civilizace. Velmi pokrokový a kvalitní zákon o ochraně přírody – který mnohým, jak se říká, pije krev a oni se jej snaží už po minimálně dvě desetiletí pořád oslabovat – zatím stále obsahuje také institut ochrany krajinného rázu. Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

A Svárovská alej podle mého názoru nepochybně je jak významným krajinným prvkem (byť oficiálně dle zákona nevyhlášeným), tak kulturní dominantou krajiny. Už dávno měla být tato alej prohlášena za skupinu památných (státem chráněných) stromů!

foto: Hynek Skořepa

Při nahlédnutí do prvorepublikových (či ještě starších rakouských) vojenských map člověk zjistí, kde všude byly aleje (nejen lipové) a dnes už nejsou. Aleje byly vysazovány dokonce na popud státu, mimo jiné „vojanských pánů“. Ti potřebovali, aby se v letním horku mohly pěší jednotky přesunovat a pochodující vojáci nedošli na místo určení zcela vyčerpaní, doslova vysátí palčivým sluncem. Aleje stíní cesty ve středoevropské krajině minimálně od doby panování osvícených vládců Marie Terezie a Josefa II., tedy od závěru 18. století.

Na Boskovicku dnes zůstávají v podstatě již jen dvě významné lipové aleje. Kromě té Svárovské ještě alej u silnice z Olešnice směrem na Rovečné. V jejím případě mě silničáři ujišťují, že tam žádné kácení nehrozí, protože ona silnice je dost široká. Ale nevím, některé stromy tam jsou taky poškozeny věkem, povětrnostními vlivy i nešetrnými lidskými zásahy. Jaký ji čeká další osud? Bude SÚS ochotna dávat peníze na nutnou minimální údržbu aleje? Nad Kunštátem směrem k Rudce přežívá alej javorů, jasanů a lip, která má již nejlepší léta za sebou a postupně odumírá. Netuším, kdo ji spravuje, ale moudře tam ponechává dokonce stojící torza mrtvých kmenů. Torza nízká, aby nehrozilo jejich vyvrácení a ohrožení automobilů či chodců. Přesto torza nesmírně významná pro přírodu, brouky, ptáky, netopýry…

Pak je tu ještě pár alejí třešňových, jasanových, javorových, jabloňových… Jak dlouho ještě přežijí? Nové výsadby podél cest se sice občas dělají, je jich však strašně málo. A kácí se a kácí…

Silničáři se obávají, že úpravou projektu rekonstrukce silnice u Svárova by nejen ohrozili bezpečnost silničního provozu (a tím se dostali do sporu s dopravní policií), ale dokonce snad přišli o již schválenou dotaci, přísun takzvaných evropských (ale z velké části vlastně našich) peněz. Považuji to za nesmysl. Pokud nás Evropská unie na jedné straně nutí chránit celoevropsky ohrožené zástupce rostlin a živočichů, vytvářet síť chráněných území Natura 2000 (evropsky významné lokality a ptačí oblasti), nemůže přece shodit ze stolu kompromis mezi nutnou opravou silnice a záchranou staleté aleje. Tomu prostě nevěřím.

Svárovská alej byla podle všeho vysazena roku 1920 v rámci sázení takzvaných stromů republiky. Podrobnosti se mi zatím nepodařilo zjistit, ani se dopátrat nějaké historické fotografie. Ve druhém vydání turistické mapy Boskovicko 1 : 25 000 (Geodézie On Line, Česká Lípa 2015) je Svárovská alej dokonce vyznačena nejen značkami stromů, nýbrž i jménem jako objekt hodný zájmu turistů. Skutečně o tuto zajímavost musíme přijít?

Klademe důraz na systémovou změnu přístupu ke krajině, říká za spolek Živá voda jeho předseda Jiří Malík. Naráží na problémy, které v krajině působí její bezohledné drancování, včetně nadměrného odstraňování stromů a keřů (psal jsem o tom v souvislosti s nedávnou bleskovou povodní v Malé Roudce).

Potíže s krajinou jsme si ale udělali sami, protože lidé zapomněli myslet komplexně… Problém ničení krajiny a přírody souvisí i s psychologickým fenoménem odloučenosti lidské existence a její nezávislosti na přírodě. Zatím máme většinově bohužel stále pocit, že nejsme spojeni s přírodou, že jí můžeme klidně ubližovat a ona to snese, protože má obrovskou kapacitu a schopnost sebeobnovy, a že se nás samotných toto nerozumné jednání nedotkne…

Aktuální dění v krajině, v lesích, na polích i ve městech, nám však jasně ukazuje, že tomu tak není.

Pokud vám osud Svárovské aleje není lhostejný, podepište prosím petici za její záchranu. Lze tak učinit buď na internetu, nebo ještě lépe vyplněním papírového podpisového archu v Knihkupectví Tomáše Špidlíka na boskovickém náměstí. Čím více podpisů místních lidí se podaří získat, tím větší je šance, že se záměr rozšiřování silnice u Svárova podaří zvrátit. Pokud se ukáže, že proti těm, co se chtějí hlavně poměrně bezpečně řítit v autech krajinou, stojí naopak dost takových, co se rádi pomalu projdou či třeba projedou na kole pod korunami staletých lip, nenechá se naše parta nadšenců odbýt. A když půjde do tuhého, jsou někteří z nás ochotni se k lípám dokonce přivázat a bránit je vlastním tělem. Jestliže bez úspěchu vyčerpáme všechny takzvané legální prostředky, nutící silničáře i státní úřady ke změně záměru, stane se občanská neposlušnost legitimním prostředkem k bránění jedinečného dědictví, které vytvořili naši předkové spolu s přírodou.

Komu patří krajina, ptá se archeolog Jan Klápště v knize Čí je ta krajina? (2019), věnované především osudům zdevastované „měsíční“ krajiny na Mostecku. Jsem přesvědčen o tom, že patří nám všem. Nejen těm, kteří mají peníze, skupují pozemky, staví, kšeftují. Mapujeme, sázíme a oslavujeme „lípy Republiky“, a ty zděděné necháme padnout? Jsem zásadně proti. Bez stromů v krajině nemůžu žít. Rozhodně nejsem sám, kdo to takto cítí. A věřím, že pravda nakonec zvítězí!

další seriály