Ve čtvrtek odpoledne nás zastihla smutná zpráva, že se naplnil život galeristy Josefa Bařinky, který měl zásadní přínos pro boskovickou kulturu. Poslední rozloučení se koná v pondělí 10. března v 15 hodin v evangelickém kostele.
„Vídáme se v poslední době nějak často, obávám se, že se to bude opakovat. Josef,“ řekl a podal mi ruku. Takto mi Josef Bařinka se svým specifickým humorem pronášeným se zcela vážnou tváří nabídl tykání. Bylo mi okolo dvaceti a Josef pro mě byl vážený pan galerista, takže mě ta nabídka překvapila nejen formou, ale i obsahem.
Brzy jsem pochopil, že vážený pan galerista je velmi přátelský, společenský a zábavný člověk, pro kterého věkový rozdíl nehraje žádnou roli. Především měl pravdu ve druhé části svého výroku – četnosti našich setkání se obával zcela oprávněně. Pokud se člověk totiž začal na přelomu tisíciletí víc pohybovat v boskovické kultuře, nemohl se s Josefem Bařinkou pravidelně nepotkávat.
Kulturou žil, miloval ji, podporoval a spoluvytvářel. V té době už nějakou dobu fungovala Galerie Otakara Kubína, kterou s manželkou Lenkou založil, zafinancoval její vznik a nadále velkoryse podporoval i její provoz. To v té době představovalo i zaměstnance a kromě výstav pravidelný měsíční program čítající několik akcí. V té době se mu dobře dařilo a jednou mi vyprávěl, že se různí jeho známí chytali za hlavu a ptali se ho, proč si raději nepořídí třeba drahé auto. „To by mně ale nikdy nepřineslo tolik potěšení jako galerie,“ dodával. Z tohoto pohledu byl po určitou dobu nejspíš jedním z největších mecenášů boskovické kultury. Pro jeho generaci znamenala galerie opravdu důležité kulturní a dnes by se řeklo i komunitní centrum.
Kromě toho měl v českém kulturním světě velmi bohaté kontakty, z čehož boskovické publikum v galerii i na dalších akcích léta těžilo. Když se později jeho ekonomické možnosti změnily a ještě později přešel do důchodového věku, naložil si provoz galerie na vlastní bedra, a dokud mohl, tak jej táhl. Všichni jsme ho jistě mnohokrát potkali, jak už po úraze a o berlích, ztěžka, ale vědom si svého poslání směřoval do galerie.
Obrovský byl především jeho vztah k hudbě. Já jsem ho měl zapsaného hlavně jako zpěváka, ale jednou mě překvapil vyprávěním, že když přišel na studia do Brna, byl zejména houslista a zpěvem tak trochu pohrdal. Pak se však dostal do brněnských Madrigalistů a sborovému zpívání zcela propadl. Jeho historkám z nejrůznějších koncertních cest po celé Evropě jsem vždycky moc rád naslouchal. Pronášel je svým kultivovaným, sonorním hlasem a byly samozřejmě prošpikované jeho zmíněným specifickým humorem.
Ne každý a ne ve všech situacích měl ten humor rád. Josef dokázal být sarkastický, ale kdo mu byl blíž, dobře věděl, že se za tím skrývá dobrý kamarád, laskavý člověk a opravdu velký milovník kultury, života a svých blízkých. Vzpomínám, jak jsme jednou trochu brblali nad kvalitou jedné ne zcela vydařené výstavy v galerii a Josef mi říkal: „No jo, ale co mám s tím malířem dělat, když on je to tak hodný člověk…“
Josef měl velké srdce a jsem rád, že do něj svého času pozval i nás, o generaci mladší kulturní zelenáče. Nejsem moc přítelem představ starého dobrého světa, je to jen šálení každé generace. Ale je pravda, že teď, když Josefovo srdce utichlo a po deseti letech následoval svou ženu Lenku, připadá mi, že pro nás tehdejší zelenáče, dnes pro změnu zanořené v starostech středního věku, skutečně cosi jako starý dobrý svět boskovické kultury definitivně odplynulo.
Zároveň či snad především by pro nás Josefův odkaz měl být nesentimentální motivací a závazkem pro to, abychom v podobném úsilí sami nepolevovali a táhli tu káru dál. Josef už se nedožil znovuotevření Galerie Otakara Kubína, ale je moc dobře, že ji stihl předat městu a podařilo se zachovat její kontinuitu. Bude určitě hodně nás, kteří už vždycky, když do těch renesančních prostor v boskovické radnici vstoupíme, budeme před sebou vidět Josefa v obleku a vázance, jak nás vítá na vernisáži nebo koncertě. A možná přidá nějaký svůj dobře mířený žert.
Josefe, odpočívej v pokoji, děkujeme za všechno.
