Jakkoli je obtížné tomu uvěřit, v sobotu nad ránem v Praze po krátké těžké nemoci tiše zemřela Lenka Bařinková. Odešla, jako odcházejí velcí hudebníci z pódia, totiž v momentě, kdy máme pocit, že koncert by měl ještě dlouho pokračovat. A navzdory tomuto dojmu pak rychle shledáváme, že intenzita prožitku a míra sděleného byla tak veliká, že je vlastně s podivem, jak se to do jednoho koncertu, tedy do jednoho života mohlo vejít. Lenka Bařinková nám zde předala a zanechala víc, než vůbec lze vyjádřit.
Podobně nelze lidským okem přehlédnout a popsat, jak bohaté plody přinesla její pedagogická a muzikantská činnost. Byla to vynikající a přísná učitelka, nesmírně talentovaná a pracovitá hudebnice, a pominuta nesmí být ani její erudice literární a jazyková. Kulturu milovala a také jí rozuměla. Nepletla si citlivost s citovostí, její soudy byly stejně přísné jako její pedagogické vedení.
Hřivny, kterými byla obdařena, nezakopala, ale v nemalé míře je usilovnou prací rozmnožovala. Je mnoho nás, které zásadním způsobem ovlivnila, nasměrovala na naší životní cestě a především nám předala velmi konkrétní znalosti, jak postupovat v jakémkoli tvůrčím a pracovním procesu. A často také v životě, kterému neuhýbala, ale dokázala se i k němu stavět se sobě vlastní důsledností. Statečně bojovala i se svou nemocí, která ji však nakonec přemohla. Do poslední chvíle se zajímala i o dění v Boskovicích, o místní kulturu, které tolik věnovala, a o gymnázium, kde působila. Hudba ani učení pro ni nebyly prostředkem ke kariérnímu růstu, kulturou naplno žila, s maximálním osobním nasazením a s dnes poněkud nesamozřejmou poctivostí.
Lenka byla velice křehká. Zraňovala ji všechna příkoří, která se týkala lidí i činností, na kterých jí záleželo. A především v případech, kdy šlo o ni samotnou, často nedávala svou citlivost najevo a se svými trápeními se svěřovala jen váhavě. Sama se vydávala ze všech sil, ale stejně usilovně se snažila nikoho neobtěžovat, a to ani v případě, když ji nějaké břímě tížilo a potřebovala pomoci. Byla velmi silná a stavěla se možná ještě silnější.
Opomenut by neměl být ani její smysl pro humor. Byl chytrý, trochu přísný, a někdy zcela nečekaný – což je myslím u humoru velmi ceněná kvalita. S málokým jsem zažil tolik chvil upřímného a uvolňujícího smíchu, přičemž to uvolnění bylo velmi podstatné. Při náročnosti, s jakou k sobě přistupovala, ho Lenka, domnívám se, velice naléhavě potřebovala.
V duchovních otázkách byla sice především institucionálně opatrná, avšak rozhodně ne lhostejná. Nebyla ukotvená v církvi či konkrétním vyznání, ale patřila k těm, kteří dobře vědí, že umění vždy nese i duchovní rozměr. A ten nejen vnímala, ale především plně vkládala do své práce.
Když zemřel Václav Havel, prohlásil v České televizi sociolog Petr Matějů, že odešel v okamžiku, kdy jsou hodnoty, které vyznával a za které se bral, ohroženy nejvíce za posledních více než dvacet let. Troufám si říct, že v případě Lenky Bařinkové je to minimálně co se týče boskovické kultury velice podobné. Tohle město momentálně kulturně nevzkvétá. Kéž by její odchod otevřel některé oči a dodal nám vědomí, že je nutné napnout síly. Vida, i po Lenčině odchodu stále doufám v její pomoc. Pro nás, co jsme byli zvyklí na její blízkost, to nyní bude velice těžké.
Když jsem šel v sobotu dopoledne zapálit svíčku ke gymnáziu, na kterém už vlál černý prapor, zkoušel zrovna uvnitř budovy pěvecký sbor Nota na vánoční koncert. Krásná, a zavazující chvíle. Lenčin hlas umlkl a bude nám velmi bolestně chybět. Hřivny, které svou činností rozmnožila, však zůstávají – a je na nás, abychom je nezakopali. Musíme se snažit, aby naše hlasy zněly dostatečně silně, naléhavě a neztrácely ani na citlivosti a křehkosti. A zejména o to, aby náš zpěv nebyl falešný.
V duchu úplně vidím Lenku, jak nám s pozdviženým obočím, vztyčeným ukazovákem a přihranou profesorskou přísností říká: „Teď už je to na vás, a běda, jestli to nezvládnete.“ A pak se typickým způsobem, při kterém to trochu vypadalo, že svým vtipem překvapila i sebe samu, srdečně rozesměje. To abychom věděli, že to myslí vážně.
