Pro mě to byl vždycky „Pan Hrabě“, nejčastěji jsem ho potkával na nedělní bohoslužbě v kostele. Tak dlouho jsem se odhodlával oslovit ho s prosbou o natočení jeho životního příběhu pro Paměť národa, až mě předběhli kolegové v Praze. Dozvěděl jsem se to od něho, když jsme spolu seděli v restauraci Pod Zámkem, kam mě pozval na kávu. Nezapomenutelný byl jeho smysl pro humor, osobitý pohled na svět a v posledních letech i jeho červený „papamobil“ – elektrické vozítko s naftovým topením. Připomeňme si jeho příběh k nedožitým 95. narozeninám.
Hugo Mensdorff-Pouilly se narodil 24. října 1929 v Boskovicích na Moravě. Pochází z hraběcího rodu, který má původ ve Francii. Dětství prožil spolu s dalšími sedmi sourozenci v Boskovicích a okolí. Do páté třídy obecné školy chodil do Brna, kde nastoupil na gymnázium, které však nedokončil, jelikož nebyl připuštěn k maturitě. V roce 1948 se rodina pokusila emigrovat, ale pamětník s rodiči místo v exilu skončil ve vězení. Byl poslán do tábora nucených prací v Novákách na Slovensku, kde strávil dva měsíce. Vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů. Za socialismu vykonával různé profese, pracoval jako řidič, úředník v kanceláři kovoslužby, umývač aut a montér pneumatik u ČSAO, skladník a mnohé další. Po revoluci nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí, zastával post konzula v Paříži a také na velvyslanectví řádu maltézských rytířů. Žil střídavě v Praze a v Boskovicích, kde rád prováděl po zámku, který byl jeho rodu navrácen při restitucích. Hugo Mensdorff-Pouilly zemřel 21. listopadu roku 2023.
Rodiče
Na svého tatínka Alfonse Karla Mensdorffa-Pouilly vzpomínal s obdivem a úctou: „Otec byl poslední grandseňor, neuvěřitelně skromný a báječný člověk. Vždycky věděl jenom o jednom směru, o kterém byl přesvědčený. Neuměl uhnout ze své cesty.“ Pamětníkův otec měl rád lov, hony, chození po lese a sbírání známek. Sám sebe považoval za moravského občana a podepsal deklaraci české šlechty, tedydokumenty vyjadřující věrnost státu, příslušnost signatářů k českému národu a snahu o zachování celistvosti země. Oba rodiče byli nuceni k přijetí německého občanství, což odmítli. Za heydrichiády byl otec zatčen gestapem, ale ukázalo se, že šlo o křivé obvinění, a tak byl následně propuštěn. Dnes již s humorem Hugo Mensdorff-Pouilly vzpomíná, jak si šli se sourozenci jako malí kluci vyzvednout tatínka na gestapo. Po válce byl otec internován v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu. Poté těžce onemocněl. Matka Marie Strachwitzová vedla domácnost, což byla vzhledem k velikosti panství těžká práce. „Maminka byla zlatá, ale přísná. I když trestala, tak milovala,“ vzpomínal na matku Hugo Mensdorff-Pouilly. Na zámek byla roku 1942 uvalena německá správa a rodina přišla o právo o něm rozhodovat.
Pokus o emigraci
V roce 1948 se rodina rozhodla emigrovat. Avšak na rozdíl od svých sourozenců, kterým se podařilo překročit Dunaj a dostat se do Rakouska, byl pamětník i s rodiči zadržen a uvězněn v Bratislavě. Spolu s otcem se tak ocitli v jedné cele. „Škrábali jsme ve vězení brambory společně s Ing. Kopeckým, manželem Lídy Baarové,“ vzpomíná Hugo Mensdorff-Pouilly. Po tomto neúspěšném pokusu o emigraci se rodina vrátila do Boskovic. V jeho důsledku byl pamětník měsíc před maturitou vyloučen ze školy. Po pokusu o emigraci musel Hugo Mensdorff-Pouilly nastoupit do tábora nucených prací v Novákách na Slovensku. V táboře to nejprve vypadalo, že ho kolektiv nepřijme, jelikož je Čech. Když se však později dozvěděli, že pochází z Moravy, vztahy se urovnaly. V táboře strávil dva měsíce a poté byl na žádost propuštěn. Chtěl totiž složit maturitní zkoušku, ke které však nakonec nebyl ani připuštěn. Schválení žádosti napomohl také fakt, že sehnal dvě lahve slivovice pro svého velitele.
Chodil jsem o holi
Od ledna roku 1950 začal pracovat jako úředník v kovoslužbě, kam se dostal díky šťastné náhodě. V roce 1951 přišla akce 77, v rámci které mělo být přesunuto 77 tisíc úředníků do výrobního procesu. Pamětník však v té době chodil o holi, a tak do výroby přesunut nebyl*. „Říkal jsem si, že doba je nejistá. Já budu radši kulhat,“* vysvětluje s humorem, proč nosil hůl.
Toto „kulhání“ mu pomohlo i na vojně u 53. pluku Pomocných technických praporů (PTP), odkud ho chtěli poslat do dolů, ale díky holi zůstal spokojeně ve stavebnictví. Na době strávené u PTP nalézá i mnoho pozitivního. „Bylo zde také pár kněží, kteří byli skvělými společníky. Byla to vynikající společnost. Lepší než být u normální jednotky,“ vzpomíná Hugo Mensdorff-Pouilly. Během vojny hůl ztratil, a tak vojnu dokončil bez hole a nekulhal až do stáří.
Dne 1. června 1990 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Nějaký čas pobýval také v Paříži, kde zastával post konzula. Hodně práce měla rodina s komplikovanými restitucemi rodového majetku. S restitucemi pomáhal také řádu maltézských rytířů, kde působil.
„Jsem věřícím katolíkem a ohromně mi to v životě pomohlo,“ vyjadřoval se k otázce víry a dodával: „Jsem patriot a je mi v Boskovicích dobře, rozhodně lépe než v Praze.“
Hugo Mensdorff-Pouilly zemřel 21. listopadu 2023. Celý příběh zpracoval David Lomič a můžete si ho přečíst zde.
