Na místě bývalého cikánského lágru v Hodoníně u Kunštátu vznikl památník romského holokaustu

Jen málo míst vystřídalo tolik různých podob a využití jako areál bývalého cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Jeho historie zahrnuje věznění různých nepohodlných skupin obyvatel, výcvikové středisko, rekreační areál a konečně i pietní místo a vzdělávací centrum k připomenutí těch, kteří internaci na tomto místě nepřežili.

foto: archiv Muzea romské kultury

Po svém zbudování v roce 1940 sloužil areál k umístění vězňů Kárného pracovního tábora pro ty, kteří neprokázali legální zdroj obživy. V té době jen asi 5–10 % z jeho nucených obyvatel tvořili Romové. Tak tomu bylo až do srpna roku 1942, kdy se z areálu stal cikánský tábor a byly sem soustřeďovány romské osoby před deportací do koncentračního tábora v Osvětimi. Tato nejznámější etapa provozu areálu trvala až do prosince 1943. Po deportaci Romů sem byli v roce 1944 umístěni vězni Pracovně výchovného tábora, v zimě a na jaře 1945 se v areálu cvičili příslušníci wehrmachtu, v květnu a červnu sloužil tábor pro ubytování příslušníků jednotek rumunské armády, v létě 1945 jako lazaret Rudé armády.

Po skončení druhé světové války byl hodonínský lágr využit pro shromáždění Němců neschopných odsunu. Osmdesát z nich zde kvůli špatným podmínkám a epidemii tyfu zemřelo. Po nástupu komunistického režimu byl v areálu zřízen Tábor nucené práce, kde byli v letech 1949–1950 vězněni mimo jiné i bývalí důstojníci předúnorové Československé armády. Po opuštění tábora posledním vězněm se z něj stává v roce 1950 nejprve výcvikové a částečně již i rekreační a od roku 1952 čistě rekreační středisko, včetně místa pořádání každoročních letních dětských táborů, jehož provoz byl ukončen až v roce 2009.

Sběrné ghetto pro Romy

Když 10. července 1942 vyšel výnos o „potírání cikánského zlořádu“, změnil hodonínský tábor svůj účel na sběrné ghetto pro Romy. Místní četnické stanice pořídily soupis romského obyvatelstva, přičemž takto zaevidovali v Protektorátu na 6 500 osob. Romské rodiny žijící v té době v Čechách byly umístěny do dnes známějších Let u Písku, ty z Moravy pak do Hodonína u Kunštátu. Vězni byli ostříháni dohola, zbaveni veškerého osobního majetku a rozděleni do baráků. Rodinám nebylo umožněno žít pohromadě; muži, ženy a děti do čtrnácti let bydleli zvlášť ve třech barácích. Původní kapacita tábora byla dvě stě osob v zimě a tři sta v létě, to se brzy ukázalo jako nedostatečné a byly přistavěny další budovy. Přesto byla kapacita stále vysoce překračována. Táborem prošlo celkem 1 396 Romů, dvě stě sedm z nich zde zemřelo zejména vlivem těžkých životních podmínek v táboře a epidemií tyfu. Za dobu existence cikánského tábora se tu narodilo třicet pět dětí, žádné z nich však nepřežilo. Zemřelí jsou pochováni převážně v hromadných hrobech blízko tábora, případně na hřbitově v Černovicích.

Na místě masových hrobů byl v roce 1997 vybudován památník zvaný Žalov. Jedná se o železný kříž s romskými symboly (torzem chomoutu a kola kočovného vozu) od romského autora Eduarda Oláha. Jeho stavbu iniciovalo Muzeum romské kultury spolu s obcí Hodonín. Památník nahradil původní dřevěný kříž, který zde stál už od roku 1946.

Vězni v hodonínském cikánském lágru byli „převychováváni“ prací. Nejvýznamnější je jejich podíl na stavbě silnice ze Štěpánova nad Svratkou do Rozseče u Kunštátu. Pracovali ale i jinde a dokonce občas byli posláni vypomáhat na statcích sedláků v okolí.

Ty, kteří přežili špatné podmínky, čekaly transporty do Osvětimi. První vyjel už v prosinci 1942; z jednadevadesáti lidí, které odvezl, přežila jen hrstka. Nejpočetnější transport se odehrál 21. srpna 1943. Jím bylo odvezeno téměř sedm set padesát osob, v lednu pak ještě odjelo posledních třicet jedna lidí. Z těchto osmi stovek přežili jen ti, kteří šli z Osvětimi dál do jiných táborů. Z celkem 5 500 Romů deportovaných z českých zemí do Osvětimi se jich vrátilo jen 583.

foto: archiv Muzea romské kultury

Drobnou perličkou je, že v hodonínském táboře žil i jediný člověk, který byl u nás za romský holokaust odsouzen – Blažej Dydy. Dydy byl jedním z Romů umístěných do Hodonína, brzy se tam stal jakýmsi kápem, pomocníkem dozorců. Pro své schopnosti byl pak poslán jako pomocník i do Osvětimi. V roce 1947 byl odsouzen na doživotí, už v roce 1961 byl ale podmínečně propuštěn.

Souzen byl také Josef Janovský, velitel koncentračního tábora v Letech. Přes původní příkrá obvinění z páchání mimořádných krutostí na vězních vypovídali při soudu svědci velmi neurčitě. Mnozí se k soudu vůbec nedostavili. Janovský tak byl obvinění pro nedostatek důkazů zproštěn. Podle časopisu Respekt, který se těmito soudy zabýval, je jednou z možností, proč svědci najednou změnili výpovědi, i zásah ze strany státu. Janovský po válce totiž pracoval ve státní správě.

Památník romského holocaustu

Přestože v hodonínském táboře zahynulo na tři sta lidí a tisíc dalších bylo odsud posláno na smrt, už v padesátých letech zde byl vybudován rekreační areál a děti sem jezdily na letní tábory. Bydlelo se i v dochovaných vězeňských barácích. „I po roce 1989 byl areál využíván k rekreačním účelům a postupně byl přizpůsobován potřebám rekreačního provozu výstavbou dalších chatek, nové správní budovy a zřejmě i demolicemi dalších původních objektů,“ sdělila Markéta Pánková, ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského (dále jen NPMK), které areál převzalo a nyní ho spravuje.

NPMK získalo areál v roce 2012, kdy mu jej předalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které celý areál odkoupilo od soukromé majitelky v roce 2009. Na odkup areálu a vybudování památníku bylo vládou vyčleněno přes 98 milionů korun. Dvacet milionů stál výkup areálu od soukromé majitelky, sedmdesát osm milionů připadá na rekonstrukci a výstavbu objektů a na vytvoření expozice. Na místě postupně vzniká Památník romského holocaustu.

V roce 2011 proběhla demolice nepůvodních budov a už rok poté se podařilo zrekonstruovat jediný dochovaný vězeňský barák. Výsledkem rekonstrukce je podle Markéty Pánkové objekt věrně připomínající podobu z doby existence cikánského tábora.

V roce 2013 vyhlásilo NPMK studentskou soutěž o ideový návrh dostavby Památníku pro studenty fakult architektury českých vysokých škol. Sešlo se třicet návrhů, ze kterých vybírala devítičlenná odborná komise složená ze zástupců NPMK a z nezávislých odborníků z řad architektů a zástupců dalších souvisejících oborů. „Vítězný návrh Richarda Pozdníčka byl následně upraven pod vedením zkušených projektantů tak, aby byl plně v souladu zejména s platnou legislativou, ale rovněž aby lépe i v detailech odpovídal budoucímu provozu. Na podstatě koncepce se nic nezměnilo,“ uvedla Markéta Pánková. „Stavební práce byly ukončeny, stavba byla zkolaudována v červenci 2016. Kromě kompletní expozice a vybavení interiérů očekáváme před samotným otevřením Památníku veřejnosti ještě osazení areálu infocedulemi a dosetí zelených ploch tam, kde se po letošní zimě ukáže, že letos nově zasetá tráva nevzešla,“ dodala. V plánu je otevřít Památník veřejnosti v létě příštího roku.

Podle NPMK je výsledkem prací „areál zahrnující kombinaci dvou dochovaných původních objektů tábora (baráku dozorců a vězeňského baráku), autentického terénního reliéfu a některých dalších původních prvků někdejšího tábora s citlivě pojatou novostavbou infocentra (s hlavní expozicí), ve svém celku umožňující plnění všech funkcí, které budou na Památník kladeny, a zároveň tvořící vhodnou kulisu ke stálé expozici, jejíž realizace bude následovat v druhé polovině letošního roku a první polovině roku příštího.“ V areálu zůstal zachovaný původní terénní reliéf a jsou zvýrazněné obrysy původních objektů, ve kterých v létě vykvetou květiny. Za každého zemřelého je do země zasazena jedna tyč. V nové budově Památníku bude vytvořena stálá expozice s názvem „Tábor Hodonín u Kunštátu. Průsečík tragických osudů 1940–1950. Střední Evropa,“ která je vytvářena ve spolupráci s architektem Jaroslavem Obstem.

foto: Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského

O mrtvých nevěděl téměř nikdo

Ještě před pár lety veřejnost o hodonínském lágru mnoho nevěděla. Rekreanti si užívali krásného lesa u malé vesničky, mládež tam za socialismu bydlela při brigádách, děti se koupaly na koupališti, ale o mrtvých v blízkých masových hrobech nevěděl téměř nikdo. Aby se změnilo povědomí o táboře hlavně u dětí a mladé generace, NPMK vytvořilo také putovní výstavu, která byla představena na několika školách v regionu. Díky bannerům s fotkami a příběhy se tak historie hodonínského lágru dostala po dlouhé době víc na veřejnost. „Před dvěma lety jsme se byli s dětmi v Hodoníně podívat a když na toto téma ve vlastivědě nebo jinde narazíme, tak se s dětmi o hodonínském táboře bavíme. U nás na hřbitově je navíc památník těch, co zde byli pochováni. Děti tedy o lágru vědí,“ sdělila Pavla Davidová z černovické základní školy.

Děti z kunštátské základní školy se dokonce zapojily do pátrání po Boženě Jochové, která jako malá dívka unikla transportu. Schovala se tehdy ze strachu před četnickými psy v lese a jako jediná tak nebyla naložena na náklaďák, který vězně odvezl na tranport do Osvětimi. Boženu Jochovou si pak vzala k sobě mladá pomocná kuchařka z Olešnice a její rodina ji u sebe ukrývala až do konce války.

Jak nově postavený Památník vnímají představitelé obce Hodonín se nám bohužel nepodařilo zjistit. Starosta Lubomír Štarha se spokojil pouze se slovy, že ho to nezajímá a nebude se k tématu vyjadřovat.

Časté žehrání na vepřín postavený na místě bývalého cikánského lágru v Letech u Písku by mohlo mít v porovnání se zdejším hodonínským táborem i druhou stranu. Díky tolik nedůstojnému a veřejnost pohoršujícímu vepřínu se o lágru v Letech mluví a znají jej nejen historici z nejbližšího okolí. Místní hodonínský tábor se nedočkal takto kontroverzního využití, používán byl „jen“ pro rekreaci. Možná i proto není tolik známý a o osudech jeho vězňů se dodnes mlčí. Snad nové infocentrum a v něm vznikající expozice dokáží přilákat opravdovější zájem, než jen volání po senzaci.

další zpravodajství