Boskovice zastihla zpráva, že zemřel Hugo Mensdorff-Pouilly. Poslední rozloučení se koná v pondělí 11. prosince v 11.30 v boskovickém kostele sv. Jakuba. Vzpomínku pro Ohlasy napsal ředitel Kulturních zařízení města Boskovice Ondřej Dostál.
Hugo Mensdorff-Pouilly se narodil 24. října 1929 v Boskovicích do rodiny Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly a Marie rozené Strachwitzové. Byl čtvrtým z osmi sourozenců, kteří se do rodiny Mensdorff-Pouilly v Boskovicích narodili. Dětství strávil v rodném městě.
Počátkem druhé světové války jeho otec podepsal Národní prohlášení české šlechty a rodina se přihlásila k českému občanství. Zámek následně obsadilo nacistické vojsko. Po skončení války Hugo nastoupil na místní gymnázium, ale kvůli nástupu komunistů byl ze školy vyloučen a bylo mu zakázáno školu dokončit.
Šlechtický původ rodiny byl komplikací nejen pro Huga, ale i jeho sourozence, kteří nakonec z Československa všichni emigrovali. Hugo jako jediný zůstal. Za pokus o emigraci byl poslán do tábora nucených prací v Novákách. Vojenskou službu vykonával v Pomocném technickém praporu, kde strávil přes 2 roky.
Po povinné vojenské službě pracoval na různých technicko-úřednických pozicích. Normalizace přinesla pro člověka s takovými kořeny minimální možnosti, kádrový profil dovolil práce typu řidiče či garážmistra.
Roku 1963 se oženil s Barborou Polákovou a záhy se narodil syn Jan. Po srpnové invazi v roce 1968 se vydali do Francie, avšak po několika týdnech se vrátili.
Nové obzory pro Huga Mensdorff-Pouilly otevřely až události roku 1989. Rodině byl navrácen neprávem zkonfiskovaný rodinný majetek nejen v Boskovicích. Hugo od roku 1990 pracoval na českém velvyslanectví v Paříži, po návratu do ČR působil na velvyslanectví Maltézských rytířů v Praze. Byl čestným rytířem Maltézského řádu, Řádu sv. Jiří – řádu Domu Habsbursko-Lotrinského.
Návrat rodinného majetku znamenal i návrat Huga do rodných Boskovic, kde pečoval o zámek, hrad a nemovitosti společně s ostatními členy rodiny.
Pan Hugo Mensdorff-Pouilly zemřel 20. listopadu 2023 v Praze.
Zde může skončit oficiální informace nekrologu. Neubráním se však osobní vzpomínce. Nejen díky upřímnému vztahu, který jsme měli, ale možná i díky stejnému dni, kdy jsme se narodili (byť nás dělilo přesně 50 let), jsme vedli debaty nad mnohými tématy. Ne však tak často, jak bych si přál, jelikož pan Hugo měl vždy plný itinerář.
Poprvé jsme se setkali po mém nástupu na pozici ředitele boskovického muzea a při přípravě výstavy o Boskovicích na Pražském hradě roku 2007. Těšíval jsem se na každé setkání, i když někdy začínaly naše rozhovory dosti zhurta. Dostat vyhubováno od pana Huga však bylo koloritem, na který si šlo zvyknout. Po každém takovém vyhubování pokračovala debata a především vzpomínky z Boskovic. O tom, jak rodinu navštívil bulharský car, jak maminka postavila do latě nacisty, jaký nepořádek na zámku nechala ruská armáda. Bylo těch historek nespočet.
Při našich setkáních mimo město se vždy zajímal o Boskovice, jak se jim daří, jak se rozvíjejí. Na zámku jsme se bavili, jak by rodina Mensdorff-Pouilly mohla pomoci rozvoji města. Setkání to byla noblesní, nenucená a vysoce kultivovaná. Stejně tak jako pan Hugo Mensdorff-Pouilly. Každé setkání nějakým kouskem kultivovalo a vnášelo do prostoru nadhled.
Milý pane Hugo, nestihl jsem vám toho tolik říct, a stejně tak bych chtěl poslouchat vás. Děkuji však za možnost všech setkání a společného času.
