Slavnostní odhalení památníku pro zemřelé a nenarozené děti proběhlo na boskovickém hřbitově minulý pátek. Kromě autorky Pavlíny Šváchové zde promluvil také evangelický farář Jiří Bureš. Jeho projev publikujeme.
Dnes mám velkou radost, protože v Boskovicích děláme důležitý krok k tomu, abychom zarmouceným rodičům pomohli na jejich osobní cestě truchlení. Jsem vděčný, že toto místo vzniká, a navíc se při jeho vzniku propojila prosba občanů s ochotou zástupců města, s dary veřejnosti a se skvělým návrhem Pavlíny Šváchové.
Když se stane velké neštěstí, které vezme člověku slova. Když zvítězí nemoc navzdory všemu. Když někomu umře dítě. Před narozením, po narození, v útlém věku; zkrátka příliš brzo. Co uděláme? Co řekneme? Jak se k tomu postavíme?
Často říkáváme: čas léčí. Mnohokrát jsem tu větu slyšel a někdy sám řekl. To je trochu pravdivé, protože dle opakované zkušenosti je možné se časem i s velkou bolestí vyrovnat, smířit, zkrátka nějak jít dál. A zároveň je to velmi nepřesné úsloví a může i zraňovat zarmoucené, protože vytváří dojem, že ono léčení je samovolný proces, že stačí ponechat truchlící na pokoji a bolest dřív nebo později přejde.
Ve skutečnosti čas, měsíce, roky samy nepřináší útěchu ani naději. Je to jen jeden důležitý rozměr procesu truchlení. Ti, kdo truchlí, k útěše i naději potřebují nejen čas, ale i své okolí a citlivou odbornou i osobní pomoc. Potřebují prostor pro svůj zármutek, respekt svého okolí a dlouhodobou sounáležitost celé místní komunity.
Mám za to, že prostor, respekt a sounáležitost nový památník nabízí.
Především je to místo vzpomínání, pevný bod, kde může člověk rozdýchávat svůj smutek. Po autonehodách si lidé budují pomníčky u silnic, kde došlo k neštěstí, aby se měli kam vracet ve vzpomínkách, při ztrátě dítěte vám ale podobné místo chybí. Sedět na lavičce, zapálit svíčku, pobýt sám, nebo v kruhu blízkých, to je nyní možné u tohoto pietního místa.
Je také dobré, že je to veřejné pietní místo, které je na očích i těm, kdo dítě neztratili. Osobní neštěstí vede totiž k izolaci. Lidé stižení smutkem se často uzavřou a stejně se uzavírá i okolí vůči nim. Veřejné místo umožňuje sdílení rodin s podobnou zkušeností ztráty a zabraňuje také jejich izolaci. Umožňuje třeba uspořádání veřejného rituálu, vzpomínky jednou ročně.
My v České republice máme rozvinutou profesionální pomoc a psychologickou podporu při tragédiích, která se ale týká pouze prvních čtyř dnů. Je to pomoc na nejvyšší úrovni. Od pátého dne jsou ale postižení lidé náhle odkázáni už jen sami na sebe – pokud je nepodrží sounáležitost jejich komunity. Doufám, že tento krásný památník vyjadřuje a bude vyjadřovat právě tuto dlouhodobou sounáležitost a to, že nejsme lhostejní k trápení druhých.
Ještě jednu věc chci nabídnout k zamyšlení. Konkrétně toto pietní místo v Boskovicích má šanci nést další význam, který je pozitivní, nadějný, potřebný i pro ty z nás, kdo jsme dítě neztratili. Památník, jak byl navržen Pavlínou Šváchovou, totiž vyjadřuje nejen zármutek, ale i „lehkost a naději“ (jak řekla v rozhovoru pro Ohlasy). Vyjadřuje snad i údiv nad darem života samotného, nad jeho rozmanitostí a krásou. Mohou za to skleněné bubliny, které připomínají ty z dětského bublifuku, na kterých se láme světlo do duhových barev, bubliny, které mohou i vtipně měnit svět, když se přes ně díváte. Je to obraz života nádherně rozmanitého, radostného i křehkého a zranitelného.
Díky této barevnosti, lehkosti, křehkosti nese památník vedle piety i myšlenku úcty ke všemu živému. Myšlenku posvátnosti života, kterou si uvědomujeme často právě tehdy, když někoho blízkého ztratíme. Kéž je tedy pro nás výzvou, abychom vnímali vzácnou krásu a křehkost života ve světě kolem nás, v naší obci, v přírodě, na celé planetě.
