Nečekaná a smutná zpráva přišla na konci minulého týdne – tragicky zahynul Zdeněk Krajíček, mimo jiné jedna z vůdčích osobností boskovické Vatry. A právě za Vatráky nám osobní vzpomínku na takřečeného Kucmocha napsala Anna Dušilová. Poslední rozloučení proběhne v pátek 26. ledna v 15 hodin v evangelickém kostele v Boskovicích.
„Ty seš Anička? A neměla bys být v Kuřimi?“ V té době vrcholila Kuřimská kauza, já byla poprvé na táboře Vatry a poprvé se potkala s Kucmochem, který Vatru dlouhé roky vedl. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že si ze mě dělá legraci. Dalších pár chvil mi trvalo, než jsem se s tím smířila, a ještě chvíli, než jsem Kucmochovu kouzlu propadla jako všichni ostatní.
Kucmoch, svým občanským jménem Zdeněk Krajíček, v pátek 19. ledna zemřel při autonehodě. Je těžké tomu uvěřit a ještě těžší se s tím smířit. Zde bych chtěla sepsat vzpomínku na báječného člověka, který ovlivnil a formoval mnoho generací Vatráků.
Kucmoch se dostal do Vatry na konci sedmdesátých let díky svému staršímu bratrovi a už z ní nikdy úplně neodešel. V devadesátých letech byl hlavním vedoucím oddílu, organizoval tábory i nespočet výprav a vymyslel neuvěřitelné množství nezapomenutelných akcí. I když později už aktivně oddíl nevedl, stále na jeho akce jezdil a vypomáhal. Bez něj by Vatra nebyla Vatrou, bez něj by nevznikla mnohá přátelství. Měl úžasný dar stmelovat lidi. Všechny znal, všechny si pamatoval, s každým uměl pohovořit. Byl spojovacím článkem mezi mnoha generacemi.
Jedna z mých oblíbených vzpomínek na něj je ze Silvestra, kterého jsme před pár lety pořádali u nás doma. Sešla se u nás velká banda Vatráků a dalších přátel. Kuchmoch, který nemohl chybět na žádné akci, na chvíli přijel taky. Chodil od skupinky ke skupince, s každým chvíli poseděl, popovídal. Bylo krásné sledovat, jak si společnost této své vatrácké rodiny užívá. Potom se zvedl, rozloučil a odjel, protože slíbil své skutečné rodině, že se do půlnoci vrátí. A to jsem na něm obdivovala snad nejvíc. Že i tolik šťastný uprostřed přátel myslel na svoji rodinu a byli pro něj ti nejdůležitější.
Kucmoch byl také nepřekonatelný pábitel. Vždy měl po ruce několik skvělých historek. Nikdo jsme netušili, kolik je na nich kdy pravdy, ale byly vždycky půvabné. Svým kouzlem dokázal uhranout a nadchnout lidi k ledasčemu. Ráda jsem poslouchala vyprávění, jak pod jeho velením chlapci na táboře vykopali několik set metrů dlouhou díru, aby do tábora dovedli vodu ze studánky. Nebo jak je přesvědčil, že je potřeba vatrácká kapela – každému určil, na co má hrát, hoši se na jím zvolené nástroje skutečně hrát naučili a všichni na ně hrají dodnes. Mrzí mě, že jsem ho nezažila v době, kdy Vatru vedl a kdy tyto příběhy vznikaly. Musel to být silný zážitek, stát se hercem v jeho fantaziích!
Vždy jsem ho také vnímala jako labužníka života. Cokoli dělal, dělal naplno a s maximálním požitkem. Ať už básnil o slanince rozplývající se na jazyku, kochal se jarním sluníčkem na louce u vatráckého srubu, cestoval s rodinou po cizích zemích, klábosil po úspěšně zakončeném Mikulášském pochodu u sladkého čaje v DDM, prohříval se v sauně nebo vášnivě brojil proti konzumaci zeleniny. U všeho bylo vidět, jak si daný okamžik užívá, a jak je spokojený s tím, co zrovna zažívá. A když Kucmoch přinesl k ohni svoji dvanáctistrunku nebo popadl jakoukoli jinou kytaru, co byla po ruce, a začal hrát, to byl svátek! Ráda jsem se nechávala strhnout jeho zpěvem.
Myslím, že nebudu jediná, kdo se už napořád bude u táboráku koukat do tmy a čekat, kdy se z ní vyloupne Kucmochova postava, přistaví si křesílko k ohni a bude tu pro nás a s námi, tak jako dřív.
