Ukrajinistické minimum pro Čechy: suržyk

V minulém díle našeho seriálu jsme si ukázali rozložení sil dvou hlavních jazyků, které se na Ukrajině používají, totiž ukrajinštiny a ruštiny. Dnes si naše povědomí o jazykové situaci v této zemi prohloubíme o jednu specialitu a tím je vlastně i trochu zproblematizujeme. Na Ukrajině se totiž nemluví a nepíše jenom „čistými“ jazyky, ale existuje tu i jedna zvláštní jazyková varieta, která se nazývá suržyk (суржик).

O co se jedná, to napovídá už sám původní význam tohoto ukrajinského slova. Výraz pochází ze zemědělské slovní zásoby, kde označoval směs zrní pšenice a žita, žita a ječmene, ječmene a ovsa a podobně, případně také mouku z takové směsi. Přeneseně pak suržyk označuje jazyk, který je směsicí dvou různých jazyků, konkrétně v ukrajinské situaci mix ukrajinštiny a ruštiny. Typově podobný hybridní jazykový útvar najdeme i v sousedním Bělorusku. Tam se nazývá trasjanka (трасянка) a jedná se o směs běloruštiny a ruštiny. Původní motivace tohoto pojmenování je obdobná jako u suržyku: jednalo se o název krmení pro krávy, kdy se k senu, pokud ho nebyl dostatek, přidávala sláma. Trasjanka v Bělorusku je ovšem daleko více rozšířená než suržyk na Ukrajině. Propaguje ji i vládnoucí vrstva včetně prezidenta Lukašenka. A v posledních letech se už například i u nás píšou seriózní odborné články na smutné téma směřování běloruštiny k zániku.

Ale zpět k suržyku. Když si najdete různé krátké internetové texty, které chtějí českému čtenáři zprostředkovat základní informace o jazykové situaci na Ukrajině, setkáte se tam někdy s nepřesnými údaji, hlavně o tom, že je suržyk používán především na východě Ukrajiny. Ale mapa vytvořená na základě průzkumu před dvaceti lety ukazuje, že tento jazykový útvar má větší uplatnění v centrálních oblastech země.

Je to dáno historicky. Suržyk totiž vznikal od konce 18. století tak, že se venkovské obyvatelstvo, hovořící ukrajinsky, stěhovalo do měst, kde převládala ruština, která byla jediným oficiálním dorozumívacím jazykem, což jí přinášelo i silnou prestiž. Naopak venkovská mluva byla vnímána v kontextu probíhající modernizace a urbanizace společnosti jako úzkoprse nacionalistická, provinční, úpadková atp. Vesničané se snažili přizpůsobit městskému životu a kultuře, zkrátka v novém prostředí uspět, ale neměli možnost učit se spisovnou ruštinu. Pokoušeli se jí však mluvit, ale protože šlo o živelné, neřízené pokusy, ve skutečnosti se jednalo spíš o neorganické přizpůsobování ukrajinštiny ruštině, což bylo pochopitelně vzhledem k blízkosti obou jazyků docela dobře možné. Ve 20. století se v tomto procesu ještě mnohem více uplatňuje bezohledná jazykově-plánovací politika Sovětského svazu. Systém represí proti všemu ukrajinskému, a to vůči obyvatelstvu venkovskému (kolektivizace zemědělství) i městskému (likvidace ukrajinské vzdělané vrstvy) dopadá i na ukrajinský jazyk, kde má vynucování ruštiny další vliv na nasycování ukrajinštiny ruskými prvky. Zároveň je ovšem oficiálně vykreslován suržyk jako pokleslá podoba jazyka oproti vyspělé ruštině, a mnohdy slouží jako prostředek zesměšňování a parodie. K dalšímu vývoji suržyku průběžně přispívá vysoká míra dvojjazyčnosti ukrajinského obyvatelstva, a ta je nejsilnější právě v centrálních regionech Ukrajiny, zatímco na západě země s převahou ukrajinštiny a na východě s převahou ruštiny vlastně není tolik co s čím míchat dohromady.

A jak tedy vlastně takový smíšený jazyk vypadá? Jedná se o nesystematické (vlastně podvědomé, spontánní) mísení dvou jazykových kódů. Většinou se trochu zjednodušeně uvádí, že gramatika a výslovnost suržyku jsou převážně ukrajinské, zatímco slovní zásoba je hlavně ruská. Fakticky tedy dochází například k tomu, že se v případě neshody mezi ukrajinštinou a ruštinou v konkrétním slově použije slovo ruské, ale to získá poukrajinštěnou výslovnost a koncovky. Ukažme si to na příkladu věty, která v češtině znamená „Nepracujeme na dny, ale na hodiny“:

V ukrajinštině by věta zněla:

Ми працюємо нещоднини, а щогодини. (My pracjujemo neščodnyny, a ščohodyny.)

V ruštině by věta zněla:

Мы работаем не по дням, а по часам. (My rabotajem ne po dnjam, a po časam.)

Autentická věta ze suržyku vypadá takto:

Ми робимо не по дням, а по часам. (My robymo ne po dnjam, a po časam.)

Jak vidíme, mluvčí suržyku použil vesměs výrazy ruské, avšak sloveso má smíšený charakter: přednost byla dána ruskému slovu, ale jeho kořen byl upraven směrem k ukrajinštině co do výslovnosti (místo -a- je tu -o-) a ještě přijalo ukrajinskou koncovku -mo pro první osobu množného čísla namísto ruské koncovky -jem. Výsledkem je smíšený tvar robymo.

Během času se suržyk stal poměrně hojně používaným prostředkem v literatuře. Objevoval se i u starších autorů, například už v Gogolově cyklu povídek a pohádek Večery na samotě u Dikaňky z 30. let 19. století. Ale opravdový boom zažívá suržyk v posledních dekádách, což se připisuje většímu uplatnění postmoderních přístupů v ukrajinské literatuře po získání nezávislosti na začátku 90. let. Literární varianta suržyku plní v textech různé funkce. Prvky suržyku užívají autoři zejména v dialozích, protože pomáhají charakterizovat konkrétní literární postavy. Suržykem ale může být napsáno i celé vyprávění, může vlastně dominovat v hlasu vypravěče příběhu, a sloužit tak ozvláštnění příběhu. Musíme si ovšem uvědomit, že tato podoba suržyku je vlastně umělá. Je výsledkem autorské stylizace, nikoli spontánním jazykovým projevem. Užívání suržyku v literatuře přináší další zajímavé otázky, například jak tyto jazykové jevy překládat: má se použít některé z nářečí daného jazyka, nebo spíš jeho hovorová podoba?

další seriály