Současná jazyková situace na Ukrajině je značně složitá a dynamicky se vyvíjí. Prim tu hrají dva příbuzné, velmi podobné jazyky, ukrajinština a ruština, ale jejich „rozložení sil“ je na teritoriu ukrajinského státu velmi proměnlivé a v čase kolísavé.
S velkým zjednodušením lze říci, že čím více na západ, tím více stoupá míra užívání ukrajinštiny, a naopak čím více na východ, tím větší využití nalézá ruština. Má to svoje hluboké historické kořeny, ale my se můžeme spokojit s několika zajímavými údaji z nedávné doby.
Při posledním sčítání lidu v roce 2001 se k ukrajinské národnosti přihlásilo přes 37,5 milionu osob, tedy necelých 78 % z celkového počtu obyvatelstva. Příslušníků ruské národnosti bylo přes 8 milionů, což činilo přes 17 % obyvatel. Procentuální podíl ruského obyvatelstva v jednotlivých oblastech Ukrajiny pěkně ukazuje souhrnná mapa. Pokud jde o jazyky, čísla by ovšem byla jiná, příznivější pro ruštinu, neboť ve zmíněném roce se k ruštině jako mateřskému jazyku přihlásilo i necelých 15 % Ukrajinců.
Vysokou míru jazykové rusifikace potvrdil i výzkum z roku 2006, kdy ukrajinštinu označilo za mateřský jazyk přes 55 % celkové populace Ukrajiny a ruštinu 32 % lidí. Ukrajinštinu společně s ruštinou pak považovalo za své mateřské jazyky přes 11 % obyvatel. Ostatní jazyky se dlouhodobě pohybují celkem mezi jedním až třemi procenty; jedná se především o maďarštinu, rumunštinu a moldavštinu, bulharštinu, polštinu, češtinu, rusínštinu, a také dva turkické jazyky: krymskou tatarštinu a gagauzštinu.
Zdá se, že další vývoj směřoval k zesílení povědomí o příslušnosti k oběma jazykům zároveň a k jistému posílení ukrajinštiny: podle dat zveřejněných v roce 2017 považovalo ukrajinštinu za svůj mateřský jazyk 60 % obyvatel, ruštinu 15 % obyvatel, zatímco již celých 22 % respondentů uvedlo jako mateřské oba tyto jazyky.
Je však třeba si uvědomit, že všechna tato čísla vyjadřují pouze nejobecnější postoje obyvatel k oběma jazykům, a ty nutně nemusejí přesně odpovídat skutečné znalosti těchto jazyků, tedy míře ovládání ukrajinštiny a ruštiny ve zmíněných skupinách. Ukrajinců, kteří při komunikaci s ruským mluvčím bez problémů přepnou na ruštinu, je naprostá většina. Čísla zkrátka nevypovídají nic ani o typech komunikačních situací, v nichž je jeden nebo druhý jazyk preferován.
Po devíti letech války je zřejmé, že rusko-ukrajinský konflikt jazykovou situaci na Ukrajině výrazně promění. Miliony civilistů opustily nebo byly donuceny opustit svůj domov, přičemž migrace je velmi vysoká jak přes hranice do jiných států, tak uvnitř Ukrajiny. Do jazykových otázek také v poslední době ve zvýšené míře zasahuje stát. Pomineme-li oblasti východně od frontové linie, kde o jazykové otázce rozhodne až výsledek konfliktu, dají se asi očekávat dva významné procesy: nárůst užívání ukrajinštiny na úkor ruštiny a rychlejší zánik nářečí.
Nárůst užívání ukrajinštiny na úkor ruštiny
Vícenárodnostní státy mají většinou potřebu ukotvit fungování jazyků, zejména práv jejich mluvčích, tzv. jazykovým zákonem (viz například Slovensko se silnou maďarskou menšinou, které jazykový zákon má, oproti našemu státu, který jej – zatím – k ničemu nepotřebuje). Na Ukrajině byl roku 2012 přijat zákon stanovující, že v oblastech, kde určitým jazykem hovoří alespoň 10 % obyvatel, získává tento jazyk status regionálního jazyka s právem užívání ve veřejné sféře. Ale už roku 2014 ukrajinský ústavní soud začal přezkoumávat ústavnost tohoto zákona a v roce 2018 jej označil za protiústavní a zrušil ho. Celou dobu to bylo provázeno ostrým odporem ze strany ruské, ale také rumunské a maďarské menšiny.
V dubnu roku 2019 přijal navíc ukrajinský parlament zákon o tom, že ukrajinština je jediným státním jazykem. Stanovuje, že všichni občané by se jím měli být schopni domluvit. Výhradně ukrajinsky pak má probíhat komunikace v úředním styku. Zákon dále požaduje výuku v ukrajinštině od pátého stupně základních škol, televizní a filmovou tvorbu z devadesáti procent v ukrajinštině a od nakladatelství to, aby vydávala nejméně tolik ukrajinsky psaných titulů jako ruských. Od ledna loňského roku navíc musejí v ukrajinštině vycházet i všechny tištěné noviny (je přitom povolena paralelní ruská mutace), a také online média musejí mít svoji ukrajinskou verzi. Jednotlivá nařízení zákona jsou zaváděna postupně a v praxi se zatím nijak zásadně nevynucují.
Poslední, už rok trvající fáze války proces ukrajinizace společnosti stále více umocňuje. K vnitřní soudržnosti společenství, a v tom právě i jednotě jazykové, totiž často pomáhá vědomí cizí hrozby a potenciálně vlastního zániku, což se v ozbrojeném konfliktu dostavuje téměř automaticky. Můžeme sledovat, že ať už shora platí nebo neplatí jazykový zákon, Ukrajinci se nyní spontánně, cestou zdola, vzdávají ruštiny ve prospěch ukrajinštiny. Nejviditelnějším příkladem je prezident Zelenskyj, který od svého rodného jazyka, jímž byla ruština, úplně přešel k užívání ukrajinštiny.
Rychlejší zánik nářečí
Tradičně se ukrajinština na základě různých rozdílů dělí na tři velké nářeční skupiny: severní, jihozápadní a jihovýchodní, které se pak dále vnitřně člení na menší nářeční celky a jednotlivá nářečí.
Je bohužel potřeba počítat s tím, že nemalé množství mluvčích tradičních ukrajinských dialektů kvůli válečnému konfliktu zahyne nebo zmizí z dějin kvůli deportaci do Ruska. Zmíněná vnitřní migrace obyvatel pak zřejmě povede k rychlejšímu stírání odlišností mezi nářečími. Obecně platí, že dostane-li se člověk do oblasti s jiným nářečím, časem svou řeč přizpůsobí místním poměrům. Neosvojí si ale novou mluvu úplně, některé prvky si ponechá i ze své původní mluvy (u nás k tomu například existují hezké studie o řeči Moravanů, kteří přesídlili do Prahy). Je-li nově příchozích lidí hodně, může to také vést k vlivu jejich původní řeči na místní podobu jazyka. Mluva starousedlíků a nových příchozích se vlastně prolne, protože obě skupiny si jdou – víceméně neuvědoměle – naproti, aby se jim dobře komunikovalo. Přitom zanikají nejnápadnější rozdíly, nejvýraznější charakteristiky obou podob jazyka. Celému procesu se říká nivelizace nářečí. Z původně dvou nářečí se nakonec může stát jedno, které má širší územní rozsah, ale už menší míru osobitosti. Roli při tom všem hrají i různé demografické ukazatele jako věk, míra vzdělanosti, urbanizace a podobně, ale také samotný přístup mluvčích k jazyku (zejména míra prestižnosti té které variety, role, jakou mluvčí připisuje rodnému nářečí pro svou etnickou či kulturní identitu, atp.). Vzhledem k tomu, že stěhování lidí je vynucené a nebudou se možná mít kam vrátit, na ukrajinské nářeční mapě se nejspíš časem objeví bílá místa, značící, že zde již žádný specifický dialekt není. Podobně, jako se to stalo po druhé světové válce v našem pohraničí, kdy spolu s odsunem německého obyvatelstva docházelo zároveň k osidlování těchto oblastí českým obyvatelstvem z nejrůznějších oblastí ve vnitrozemí; v pohybu tehdy bylo přes pět miliónů lidí.
