V Ohlasech jsme se rozhodli věnovat se okrajově i příběhu blanenské kultury, který je v mnoha ohledech platný obecněji. Mimo jiné tím, jak křehká je vazba mezi politikou a kulturou, jak svůdné je pro politiky do kultury zasahovat a chtít ji řídit, i když jí vůbec nerozumějí. Cesta ven je ve změně legislativy.
Již několikátý ministr v řadě slibuje zákon o veřejnoprávních kulturních institucích. Ten stávající věří, že ho předloží do konce funkčního období, což nezní úplně přesvědčivě.
Zároveň ministr Martin Baxa (ODS) alespoň velmi přesně říká, co má být přínosem nového zákona a nové formy kulturních institucí: „Ten zákon je potřeba, protože kulturním organizacím umožní vícezdrojové financování, pružnější pracovní smlouvy, vznikem správních rad odstíní politický vliv na ředitele.“
Toto je potřeba na všech úrovních, nejen na té nejvyšší, i když ta je samozřejmě nejviditelnější. V civilizované a kulturně vyspělé společnosti by se nejenže nemělo stávat, ale ani by nemělo být možné, aby ministr kultury jen tak z plezíru odvolal ředitele Národního divadla, jako to udělal ministr Balvín a krátce před ním i ministryně Hanáková. Stejně tak by ale nemělo být možné, aby politici jen tak sami od sebe odvolali ředitele kulturní organizace v Blansku nebo třeba v Boskovicích, a to ani v případě, že se jedná o organizace zřizované městem.
Kultura je odborná práce jako každá jiná, navíc z podstaty poměrně citlivá. Přesto mají politici často pocit, že jí rozumějí, že do ní mohou zasahovat, rozhodovat o ní a řídit ji. Obvykle mají dojem, že místo nějakých menšinových akcí by se měly dělat akce pro masy, které jim shodou okolností mohou pěkně posloužit k sebeprezentaci. Městská dotovaná kultura pak supluje činnost komerčních agentur a zároveň slouží jako PR oddělení radnice.
Právě proti těmto tendencím se má postavit nový zákon, který by umožnil namísto příspěvkových organizací zřídit veřejnoprávní kulturní instituci, na jejíž chod by dohlížela odborná správní rada. V té by zřizovatel měl své zastoupení, ale politici už by o instituci nemohli rozhodovat svévolně. Jako je tomu nyní, kdy k odvolání ředitele může dojít bez řádného vysvětlení a bez jakýchkoli odborných doporučení a stanovisek.
Politici se pak často ke kultuře chovají stylem my to platíme, my rozhodujeme a ředitel je limitován situací, kdy může být okamžitě a bez udání důvodu odvolán. Politici ale nic neplatí, politici spravují veřejné peníze a mají hlídat, aby byly využity co nejlépe a kultura fungovala co nejkvalitněji – to ovšem musí posoudit odborníci a kulturní veřejnost, což je v každém městě poměrně křehký ekosystém.
Ředitel kulturní instituce není nebo by neměl být chápán jako podřízený, kterému politici mohu mluvit do směřování organizace a už vůbec ne do konkrétního obsahu kulturní nabídky. To vše ředitel definuje ve své koncepci a na základě toho je vybrán opět ideálně převážně odbornou komisí. A má v organizaci svůj odborný tým, se kterým na uskutečnění koncepce pracuje. Ano, je možné a nutné hlídat, aby se od této koncepce fatálně neodchýlil. Ale není možné přicházet s vlastními politickými představami o fungování kultury a přímo ji ovlivňovat.
Dnes to legislativa samozřejmě umožňuje, to nepopírám. Ale je to špatně. Mimo jiné proto, že žádný opravdu dobrý ředitel takový tlak nevydrží a odejde. Politicky zcela loajální ředitelé zase nebudou nikdy svou práci dělat dobře. Dokud stav nezmění nová legislativa, nezbývá než spoléhat na příčetnost politiků (což je dost riskantní) a případný aktivní protitlak kulturní veřejnosti.
Dobrých ředitelů, kteří jsou schopni kulturní instituce řídit, citlivě pracovat s místním kulturním ekosystémem a přinášet kvalitní obsahovou nabídku, není moc. Je proto třeba ctít jejich kompetence a autonomii a do kultury bez závažných důvodů opřených o podporu odborné veřejnosti ani v nejmenším politicky nezasahovat.
