Mezi Boskovicemi a Chrudichromy leží polní trať Janovy doly. Pomístní jméno připomíná doby před sto lety, kdy se na řadě míst Boskovicka těžilo nekvalitní uhlí. Koneckonců bylo dobýváno i na samém okraji města, což připomíná dnešní ulice Na Dolech.
Uhelné slojky o mocnosti půl metru až metr jsou spolu s pískovci a jílovci druhohorního stáří, o pískovcích usazených na dně křídového moře jsem psal podrobněji v souvislosti s lokalitou Kříb mezi Nýrovem a Rudkou u Kunštátu. Zmíněné vrstvy v Janových dolech jsou ovšem o něco starší, náleží k sladkovodnímu cenomanu (nejstarší stupeň svrchní křídy, pojmenovaný podle galského čili keltského kmene Cenomanů, obývajícího dnešní Francii). Vznikly tedy ještě před křídovou mořskou záplavou. Pískovce jsou šedobílé, narezavělé či nažloutlé barvy. Mocnost pískovcových vrstev v okolí Boskovic se pohybuje kolem 35 metrů, což je proti stovkám metrů v jádru křídové pánve nic. Přesto poskytovaly nejen stavební kámen, nýbrž i uhlí s obsahem pyritu (kyz železný, FeS2) a fosilních („zkamenělých“) pryskyřic, které ovšem mělo vysokou popelnatost a nízkou výhřevnost.
Druhohorní uhlí je něco mezi tím černým (prvohorním) a hnědým (třetihorním). Jestliže to černé (například na Ostravsku) vzniklo napadáním obrovských kmenů stromových plavuní, přesliček a kapradin do bahna, hnědé (v Podkrušnohorských pánvích) pochází převážně z kmenů jehličnanů. Třeba tisovců, jimž podobné dodnes rostou v bažinách národního parku Everglades na Floridě. Každopádně pro vznik uhlí bylo nutné bezkyslíkaté prostředí (jinak by dřevo shnilo) a následně tlak nadložních vrstev hornin. Proces prouhelnění si geologové dokážou docela dobře představit, na rozdíl od vzniku ropy, kolem kterého zůstává mnoho nejasností.
Ale opusťme již uhlí a věnujme se živé přírodě Janových dolů. Ta má návštěvníkovi také co nabídnout, třeba právě v nádherném barevném podzimu, jaký je ten letošní (2022). Několik let již podobný nebyl, listí opadávalo suchem už v závěru léta. Ale letos můžeme krásně pozorovat, jak se listnaté stromy postupně připravují na zimu a stahují vzácný chlorofyl (zelené barvivo umožňující zachycovat sluneční energii) do kořenů, aby v listech před opadem zcela převládla podružná další barviva. Díky nim podzim namíchá pestrou paletu, za kterou by se žádný malíř nemusel stydět.
O tom, jak Janovy doly vypadaly téměř před půlstoletím, mi vyprávěl Petr Michálek, boskovický rodák a známý dramaturg filmové části již tradičního letního festivalu Boskovice. Ve třicátých letech minulého století v Janových dolech koupil pozemek jeho děda Luňáček (maminčin otec) a vysadil tam třešně. Josef Luňáček byl řezník, ke stromům nosil ve vacích krev z „porážek“ (jatka na dolním konci Bílkovy ulice), aby lépe rostly. Zmínka o tom zaujala spisovatele Jiřího Hájíčka natolik, že ji s Petrovým svolením využil v jedné ze svých povídek.
V sedmdesátých a především osmdesátých letech děti s prarodiči trhali třešně do výkupu, tak jak postupně zrály. Bylo jich zde několik druhů, od májovek přes bělky, křupky či napoleonky až po černice a srdcovky. V dobách Petrova mládí také žali trávu králíkům, děti s babičkou obracely a kupily seno a část z něj v plachtě-trávnici na trakaři odváželi domů. „Přesněji kosil táta. Koncem května brzy ráno jel na motorce-pionýru do Janových dolů – muselo to být krátce po čtvrté hodině ranní, při rozednění – posekal kosou, co stihl, a my jsme po návratu ze školy šli trávu obracet.“
Jejich pozemek z jedné strany sousedil s polem pana Prchala z Kollárovy ulice, o kus dál ve svahu vedle mysliveckého posedu měl svoji louku Stanislav Schneeweis, pan Chlup z Chrudichrom byl druhým sousedem. Do jeho vzrostlého, ale ještě nezralého obilí Petr s tátou od počátku let osmdesátých večer „uklízeli“ téměř pětimetrový žebřík, který jim vždy dobře posloužil při česání třešní.
Seno si posléze odvezl za pár korun pan Řehořek, majitel páru koní. Bydlel na Komenského ulici v jednom z posledních statků, co v Boskovicích zbyl (je na něm pamětní deska legionáře, kousek od autobusového nádraží). Pan Řehořek rozvážel pro školní statek šrot ke krmení, ale také oral, sekal, vozil lidem po domluvě z obchodu brambory, byl to prostě vzácný člověk. S mechanickou sekačkou a obracečkou taženou koňmi sklízel v případě potřeby trávu lidem také v Janových dolech.
Ostatně, Janovy doly byly rájem i v zimě. A zůstávají jím v Petrových vzpomínkách. Chodili tam jako kluci lyžovat. A chodili tam kluci nejen z „jejich“ Štefánikovy ulice: „V tu dobu se tam občas objevili také dospělí běžkách – pan Jedlička či pan Dvořák, náčelník boskovické stanice ČSD. Oba jsem je také znal, oba měli rádi hory…“
Na jaře, v dubnu, kolem sv. Jiří, chodili čistit dole v roklině studánku. Ono je na Janových dolech krásně v různá roční období, pokaždé trochu jinak. Když kvetou stromy, od švestek přes třešně až po jabloně. Když zlátne obilí a dává naději na dobrou úrodu. Na podzim, když zubaté sluníčko rozpouští přízemní mlhy. I v zimě, když okolní pole odpočívají pod sněhem.
U dvou vzpomínek z Janových dolů, které se mi vryly do paměti, se musím zastavit. Před několika lety jsem z okna autobusu cestou do práce v Boskovicích viděl v zatáčce silnice u Chrudichrom zvláštní výjev. Dědek s babkou jako z pohádky seděli každý na své dřevěné stoličce v řepném políčku a odkrajovali listy krmné řepy. Později řepa z políčka zmizela, staříčci možná umřeli či již nemají sil.
O několik desetiletí dříve, na přelomu dětství a mládí, jsem v polích za Boskovicemi (někde mezi Janovými doly a Otylkou) na vlastní oči viděl páření neboli honcování zajíců. Bylo to v lednu či únoru, na sněhu (honcování ovšem probíhá po celý rok až do podzimu). Od té doby jsem je už nikdy nespatřil. Ani se tomu moc nedivím. Zajíc je již řadu let téměř ohroženým druhem a z rozsáhlých lánů, na kterých nenachází vhodnou obživu, se stahuje do remízků a lesů. Tam žije dost skrytě, není tak snadné zajíce pozorovat. Kdysi dávno jsem ale na zasněžených polích viděl, jak se zajíci v době honcování doslova perou o zaječku. Stáli na zadních a bili do sebe tlapkami jako boxeři v ringu! No prostě pohled k popukání.
Chybí mi podobné zážitky. Jak si města a vesnice stále ukrajují z volné krajiny, zanikají také místa vhodná pro život drobné zvěře či ptáků. Příroda i náš život jsou chudší. Snad se časy zajíců, koroptví a křepelek mého dětství ještě někdy vrátí.
