Mezi Letovicemi a Kunštátem se nachází několik zajímavých kopců, které jsou budovány druhohorními pískovci. Jedním z nich je 582 m vysoký Kříb, soused známější Milenky (579 m).
Jestliže na Milenku míří během turistické sezóny davy návštěvníků, aby navštívili umělou jeskyni Blanických rytířů a rozhlédli se z Burianovy rozhledny, na Kříb zajdou občas jen místní. Modrá turistická značka z Letovic přes Nýrov a Rudku do Kunštátu jej obchází a navíc se na Kříbu nachází činná pískovna, značná část kopce je proto veřejnosti nepřístupná. Přesto jde o zajímavý vrch, vlastně už svým názvem. Skřib či Křib je moravským nářečním označením pro kopec či dokonce shluk kopců v případě Chřibů, označovaných však v minulosti také jako Hříběcí hory.
Z okraje pískovny na Kříbu za Rudkou je daleký rozhled, až kamsi na Drahanskou vrchovinu. Bory šumí ve větru a na podzim zlátne listí bříz. Nejzajímavější na Kříbu je však právě ten jeho písek. Zdejší pískovce se ukládaly na dně českém křídové pánve (geologické názvy se na rozdíl od zeměpisných píší s malým písmenem). Tato pánev je největší dochovanou sedimentační pánví na území Čech a Moravy, táhnoucí se od Drážďan v Sasku až na Boskovicko. Původní rozsah pánve byl ještě větší, její okraje však podlehly pozdější erozi. Moře v české křídové pánvi setrvalo sice asi jen deset milionů let, zanechalo zde však až několikasetmetrové vrstvy nezvrásněných sedimentů. Jádro pánve má plochý povrch (písky se usazovaly ve vodorovných vrstvách), horopisně je proto nazýváno Českou tabulí. Okraje tabule jsou ovšem mírně zvednuté, což spolu s erozním působením řek a potoků vedlo ke vzniku členité krajiny v širším okolí Letovic. Psal jsem o tom již v povídání o Křetínské kotlině.
Název křídového útvaru (součást druhohor) byl zaveden již v první polovině 19. století podle charakteristické horniny – psací křídy, vlastně velmi jemnozrnného vápence. Kdo by neznal bílé útesy doverské v Anglii (odtud „hrdý Albion“ v Halasově básni), podobné se vyskytují také v severním Německu, například na ostrově Rujána. Psací křída se ovšem usazovala v oblasti volného moře, kam se nedostával hrubší materiál snášený z pevniny. U nás úplně chybí, její vzdálenou analogií jsou tzv. opuky, vápnité horniny s různým obsahem písku a jílu. Geologové je podrobněji rozlišují a nazývají různými názvy, my se však držme starého kamenického označení. Opuky se rozpadají do kvádříků, které odedávna sloužily jako stavební materiál. Z opuky byla postavena románská Praha, stavební skvosty z té doby tam lze obdivovat dodnes (například rotundy či dochované románské části domů se stropy podepřenými sloupy, později sloužící jako sklepení). Psal jsem o tom konec konců již ve zmíněném textu o Křetínské kotlině. Na venkově se z opuky stavělo až do začátku 20. století, i na Boskovicku ji lze nalézt ve zdech stodol.
Česká křídová pánev vznikla v oblasti s oslabenou zemskou kůrou, dno pánve různou rychlostí klesalo. Nejníže ležící vrstvy tvoří sladkovodní,převážně jezerní usazeniny, staré téměř sto milionů let. Později byla pánev zaplavena mořem. Právě nejstarší sladkovodní sedimenty jsou významné bohatými doklady flóry subtropického až tropického rázu. Příslušné vrstvy patří ke světově nejbohatším křídovým květenám, bylo z nich popsáno přibližně 150 druhů rostlin. Studiem křídové flóry se zabývali slavní čeští i němečtí vědci, připomeňme alespoň botanika Josefa Velenovského (1858–1949). Profesor Velenovský studoval pozůstatky pravěké flóry v Čechách, z okolí Kunštátu publikoval své nálezy přibližně ve stejné době (r. 1896) F. A. Krasser. Doložil zde tehdy například magnólii, platan, fíkovník či vavřín, tedy rostliny pro nás exotické. Navíc byly přítomny i jehličnany, třeba borovice nebo sekvoje. Poslední nálezy pocházejí ze 60. let minulého století, pak už bohužel nejsou známy. Pouze ve výše ležících mladších mořských pískovcích lze dodnes nalézt pozůstatky fauny, konkrétně v druhohorních vodách běžných mlžů (měkkýšů) rodu Inoceramus.
Křídové sedimenty v okolí Kunštátu jsou rozděleny zlomy do několika ker, kra Kříbu z nich vystupuje nejvýše. Kříb i Milenka jsou vlastně svědecké vrchy, pozůstatky dřívějšího reliéfu, které na rozvodích, ve velké vzdálenosti od vodních toků, odolaly erozi. Přitom křída poklesla proti krystaliniku (přeměněným horninám) podél zlomu probíhajícího západně od Kříbu a Milenky. Ve spodní části křídového souvrství se vyskytují železité pískovce, které byly v minulosti těženy jako železné rudy (odtud název blízké obce Rudka). Pozůstatky po těžbě jsou dodnes patrné při silnici z Kunšátu do Letovic. Naopak opuky v nejsvrchnějších vrstvách byly dříve dobývány v malých lůmcích jako stavební kámen.
Za druhé světové války, kdy byly české vysoké školy uzavřeny, se věnoval geologickému mapování křídového útvaru v okolí Kunštátu univerzitní profesor František Zvejška (1901–1954). Tento rodák z Uhřic na Malé Hané prováděl mapovací práce v různých částech Moravy, nejvíce právě v oblastech výskytu druhohorních (křídových) usazenin. Věnoval se též hydrogeologickému průzkumu pro potřeby vodárenství. Pro nás je zvlášť zajímavý tím, že r. 1953 publikoval studii Hydrologické poměry města Boskovic.
Druhohorní pískovce jsou významné zásobami kvalitní podzemní vody, využívané pro zásobování obyvatel na řadě míst. Březovský vodovod je již od konce 19. století rozhodujícím zdrojem pitné vody pro Brno, značná část Boskovicka jímá vodu v křídových vrstvách u Velkých Opatovic. Jde o vodu, která se hromadila pod zemským povrchem desetitisíce let. Obávám se, že s tímto částečně obnovitelným přírodním zdrojem nakládáme dost nešetrně a budoucí generace nás za to nepochválí. Ale o tom až jindy.
