Jedním z pěti laureátů Cen Paměti národa se letos 17. listopadu stane žena, která také většinu svého života prožila v Boskovicích. Osobně laděný text o ocenění Marie Henzlové napsal Ladislav Oujeský.
Když v roce 2012 dostal Cenu Paměti národa rodák z Boskovic Leopold Färber přezdívaný Hurvínek, poslouchal jsem se zaujetím jeho příběh v rádiu a cítil hrdost i proto, že moji rodiče se s ním znali osobně. Současně mi bylo líto, že jsem se s ním nikdy v pozdějších letech nesetkal. Věděl jsem od rodičů, že to byl často právě on, kdo převlečený za hodného Mikuláše v boskovickém skleníku na pravidelných besídkách Lidové strany rozdával nám dětem dárky. Vyprávění Leopolda, ale i dalších podobně osudem zkoušených lidí v rozhlasovém pořadu Příběhy 20. století mě přivedlo k většímu zájmu o historii. Tehdy jsem netušil, že se nakonec shodou okolností stanu členem jedinečné rodiny Post Bellum, která vytváří největší sbírku natočených pamětníků – Paměť národa.
Téměř po deseti letech se letos 17. listopadu stane jedním z pěti laureátů Cen Paměti národa žena, která také většinu svého života prožila v Boskovicích. Těžký životní osud dnes 92 leté paní Marie Henzlové jste si mohli přečíst v prvním dílu seriálu Každý má svůj příběh. Někdy v létě jsem se dozvěděl, že byla vybraná ze stovek v poslední době natočených pamětníků na letošní ocenění. Její věk i zdravotní omezení jí nedovolí se osobně zúčastnit předávání cen v Národním divadle. Hledali jsme cestu, jak důstojně ocenění předat a současně přiblížit část jejího životního příběhu. Jednu chvíli to vypadalo, že zdravotní stav paní Henzlové a další okolnosti předání ceny snad ani neumožní, ale nakonec se všechno podařilo a 25. října jsme jí cenu mohli předat u ní doma. Přijel slovenský režisér Jaro, paní produkční Petra z Post Bellum a já. Všichni, včetně paní Marie, jsme z počátečních komplikací byli plni obav, ale to, jak se všechno nakonec podařilo, byl takový malý zázrak.
Vzpomínám na den, když jsem se díky Jaroslavu Parmovi o jejím příběhu dozvěděl, jak jsem se v covidové době jednu únorovou sobotu s negativním výsledkem testu v kapse za ní vypravil. Jak mě její vyprávění zasáhlo, když jako čtrnáctiletá dívka byla svědkem zatčení celé své rodiny, jak prožívala konec války, když se všichni radovali a ona neměla žádnou zprávu o svých blízkých, nevěděla, kde jsou její rodiče a sourozenci. Tohle všechno byla ochotná znovu popsat pro natočení krátkého medailonku, který se bude 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 vysílat během udílení Cen Paměti národa. Nikdo z nás netuší, jak moc těžké musí být znovu se ve vzpomínkách vracet k tak bolestným událostem.
Bylo mi ctí být součástí týmu, který paní Henzlovou navštívil a předal jí pamětní medaili. I díky její vnučce Janě jsme měli pocit, jako bychom se znali od nepaměti. Největší odměnou pro nás byla reakce paní Marie, která naši návštěvu přirovnala k dřívějším dobám, kdy se kolem stolu scházela její početná rodina.
11. listopadu si připomínáme Den válečných veteránů, a to nemusí být jen vojáci v první linii nebo skvělí letci bojující o Anglii. I paní Marie Henzlová má status Válečného veterána a zaslouží si naši úctu a obdiv, jak dokázala celý život bojovat s tragickým osudem a ztrátou svých nejbližších. Je to ocenění pro celou její rodinu. Maminku Anežku, která během věznění zahynula, ale nikdo neví kdy a kde. Tatínka Tomáše a bratra Tomáše pochované v koncentračním táboře Flossenbürg bratrem Josefem, který se jako jediný po válce vrátil. Pro starší sestru Anežku a jejího manžela Pravoslava Kováře, kteří přímo spolupracovali s partyzány na Drahanské vrchovině a oba za to zaplatili životem. Právě v dnešní době, kdy zuří další nesmyslná válka kousek od našich hranic, je potřeba si připomínat statečné lidi, kteří byli ochotni riskovat své životy pro naši svobodu.
