Nový seriál připravil pro Ohlasy spolupracovník brněnské pobočky Paměti národa Ladislav Oujeský. Vychází z vlastní dokumentační práce, v rámci které zachycuje vzpomínky pamětníků, kterým do života zasáhly totalitní režimy minulého století.
První pamětnicí je Marie Henzlová, kterou druhá světová válka připravila o téměř celou rodinu. Narodila se 15. října 1930 v Bukové na Drahanské vrchovině jako čtvrté dítě manželům Anežce a Tomáši Švecovým. Celá rodina, včetně starší sestry Anežky a jejího manžela Pravoslava Kováře, pomáhala partyzánům.
Ona sama nosila partyzánům jídlo a jako jediná z rodiny nebyla ve svých 14 letech zatčená. Za svoji odbojovou činnost většina nejbližších zaplatila životem. Otec a bratr Tomáš zemřeli během věznění v koncentračním táboře Flossenbürg a o osudu maminky se nikdy nepodařilo zjistit nic bližšího. Měsíc po válce se z koncentračního tábora vrátil bratr Josef, který během věznění pochoval svého otce a potom i bratra. Sestra i švagr také zemřeli během zátahů na partyzány na Drahanské vrchovině ke konci války. V roce 1949 se Marie oženila s Josefem Henzlem a měli spolu tři syny. Manžel dostal po vážném zranění invalidní důchod a ona dokázala i v pozdějším věku dokončit školu a vyučit se kuchařkou. Většinu života prožila v Boskovicích, kde několik let pracovala jako kuchařka v místním podniku Minerva. Po vleklých zdravotních komplikacích a celkovému kolapsu organismu dostala ve svých 44 letech i ona invalidní důchod. Nejdřív zemřel manžel a v nedávné době i dva starší synové, Pavel zahynul tragicky a Josef během pandemie na komplikace onemocnění covid-19. Vlastní osvědčení o odboji a má status Válečného veterána. V roce 2021 dostala medaili Jihomoravského kraje.
Těžké chvíle, kdy Marie Henzlová jako čtrnáctiletá viděla celou rodinu naposledy pohromadě, popisuje:
Jednou ráno sedmého listopadu jsme s maminkou ještě spaly, zaklepal pažbou gestapák na dveře, přišly jsme do kuchyně a všeci chlapi už leželi na zemi. Ještě se tam připletl soused, který se přišel zeptat, jestli bratr pojede do mlýna, že by mu vzal obilí s sebou, tak to chodilo, no tak si lehl s nima. Všechny nahnali do náklaďáku a mě poslali z chalupy pryč, abych šla k nějakým příbuzným.
Osvobození v květnu 1945 prožívala Marie Henzlová se smíšenými pocity, ostatní se radovali a ona v té době neměla o většině svých nejbližších žádné zprávy:
Vracely jsme se s kamarádkou od ševce a někdo volal, že jedou Rusáci, všichni vylezli a radovali se, ale já v té své situaci jsem šla domů a začala jsem mlít řepu pro dobytek, neměla jsem se proč radovat.
Ani návrat bratra Josefa, jediného člena rodiny, který přežil koncentrační tábor, nebyl pro Marii v tu chvíli radostným okamžikem:
Bratr volal z Boskovic, tady chodil do hospodářské školy, měl tam známé, tak volal na obec, aby pro něho někdo přijel na motorce, byla sobota zrovna. Já jsem s tou kamarádkou drhla zem, jako v sobotu se uklízelo, tak jsme klečely na zemi a drhly jsme zem. On přišel do kuchyně, a než já jsem se k němu dostala, tak tam ti sousedi všichni přilítli, obstoupili ho, tak jsem klekla zpátky na zem, brečela a drhla jsem dál.
Za jakých okolností zemřel tatínek a bratr Tomáš se dozvěděla až od svého bratra Josefa:
Tatínka s bratry odvezli do Flossenbürgu v Bavorsku do koncentračního tábora, někdy v lednu. Tam chodili do kamenolomu a tatínek už měl jednou zápal plic a byl zvyklý být v obchodě víc v teple a bratr Tomáš taky. Tatínek 7. března umřel na zápal plic a bratři ho pochovali sami do hromadného hrobu v dece. Pak se to ale dozvěděl kápo, tak dostali ještě pětadvacet ran každý. Pak už se blížili Američani, tak je odváželi pryč od fronty. Bratr Tomáš už měl horečku, už nevnímal, tak se cpal do náklaďáku a bratr ho nechtěl nechat samého, zdržoval ho, ale esesák ho tam žduchl, tak bratr vylezl za ním. A v Plattlingu [město v Německu] tam v nějaké boudě přenocovali a on do rána umřel. Tak ho tam bratr pohřbil na louce.
Devadesátiletá paní Marie Henzlová, která pokorně přijímala všechny životní zkoušky, nakonec dodává: „Buďte ohleduplní k druhým a mějte se rádi.“
Jak dopadli oba partyzáni a později konfidenti Jaroslav Mézl a Martin Valaštiak, kteří vyzradili Gestapu rodiny spolupracující s partyzány? Podle knihy Gottwaldovy milosti byli oba dva po válce odsouzeni k trestu smrti. Trest nakonec zmírnil na doživotí právě Klement Gottwald, přestože prokazatelně způsobili smrt minimálně 11 odbojářů z Bukové a Lipové. Valaštiak byl propuštěn v roce 1960 a Mézl dokonce o 4 roky dříve. Podle vyprávění se údajně o Jaroslava Mézla později „postarali“ bývalí partyzáni.
Celý příběh si můžete přečíst na stránkách Paměti národa. Osud paní Marie Henzlové byl také zpracovaný do rozhlasového pořadu Příběhy 20. století.
