„Udělám to pro své rodiče, ale hlavně kvůli památce mého tatínka,“ odpověděla paní Maria Hrochová, když jsem ji požádal, jestli by byla ochotná vyprávět svůj životní příběh pro Paměť národa.
Maria Hrochová se narodila 22. dubna 1939 v Brně jako nejstarší dcera Jakuba a Štěpánky Drkalových. Oba rodiče dostali učitelská místa v Boskovicích, kde potom celá rodina žila. V lednu roku 1949 byl otec Jakub Drkal zatčen a jako funkcionář tělovýchovné organizace Orel ve skupině Koukal a spol. nakonec odsouzen na tři roky nepodmíněně.
Během půlročních výslechů ve věznici v Uherském Hradišti přestal slyšet na jedno ucho. Maminka s dcerami za ním jezdily na návštěvy na Jáchymovsko a dodnes mají schované velmi cenné předměty a dopisy z tohoto těžkého období.
Jako dcera politického vězně a praktikující katolička měla Maria Drkalová velmi omezený přístup ke vzdělání. Po maturitě v roce 1957 se nemohla dostat na žádnou vysokou školu kvůli negativnímu posudku z městského národního výboru. V roce 1960 se vdala za Miroslava Hrocha a postupně se jim narodily čtyři děti. I u nich musela rodina řešit problémy s přijetím na studia. Okupaci v roce 1968 prožívala velmi emotivně už v první den, kdy se s manželem museli vrátit pro děti na chatu, kde společně trávili prázdniny. Od roku 1969 pracovala jako kantorka na Zemědělském učilišti v Boskovicích, kde nebyly velké nároky na politickou spolehlivost a učitelský sbor držel při sobě.
Celá rodina s úlevou přivítala události roku 1989. Otec Jakub Drkal se dožil svobody s podlomeným zdravím, ale své druhé rehabilitace už se nedočkal. Maria Hrochová příležitostně učila na různých školách až do roku 2011 a v současné době žije v rodinném domě v Boskovicích.
Proces Koukal a spol.
V roce 1947 otec pamětnice jako funkcionář Orla vycestoval do Francie, podílel se na přípravách orelského sletu v roce 1948. Jako tělocvikář a nadšený člen Orla připravoval cviky a sestavy pro účastníky sletu. Po roce 1948, kdy vládu v Československu převzala Komunistická strana Československa (KSČ), se ale jeho činnost stala nežádoucí – tak jako u mnoha dalších. Pamětnice a její sestry cítily, že se něco děje; rodiče se báli a ony najednou nemohly chodit cvičit do Orla. Začalo pronásledování všech, kteří mohli totalitní moc komunistů jakkoli ohrozit. Na konci roku 1948 byli představitelé křesťanské a tělovýchovné organizace postupně zatýkáni pro pokračování v zakázané činnosti, za kterou byla označována hlavně účast na tradiční orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Údajný výnos o zrušení organizace Ministerstvem vnitra z 15. června 1948 nebyl nikdy věrohodně doložen.
Pro Jakuba Drkala si přišli 5. ledna 1949 a na tento den si velice dobře vzpomíná i pamětnice:
Maminka nás zavedla do ložnice, při zatýkání jsme jako děti u toho nebyly, ale potom ještě přišli místní četníci udělat domovní prohlídku. Všechno vyházeli a mamince řekli, ať to tak nechá, že přijde někdo zkontrolovat, jestli to udělali důkladně.
Zajímavou dohru měla tato událost později, když tatínek pamětnice sledoval sestavy cvičenců během spartakiády a všiml si, že hodně sestav bylo podobných těm, které tehdy sám vymýšlel. Jednou z možností, jak se dostaly k dalším lidem, mohla být i zmíněná domovní prohlídka.
Jakuba Drkala soudili ve velké skupině s názvem „Koukal a spol.“ a po půlročních krutých výsleších v nechvalně známé věznici v Uherském Hradišti byl nakonec zproštěn obžaloby.
Nějakou dobu strávil také ve věznici v Brně na Cejlu a domů se vrátil s poškozeným sluchem. Neočekávaně dostal půlroční plat a od září nastoupil jako učitel zpět na gymnázium. Za několik měsíců se proti dřívějším rozsudkům odvolal státní prokurátor a všem byly tresty zvýšeny. Otec pamětnice spolu s dalšími původně propuštěnými dostal v novém procesu trest odnětí svobody na tři roky a peněžitý trest ve výši 10 000 korun. Nakonec bylo ve skupině „Koukal a spol.“ odsouzeno 18 členů Orla celkem ke 150 letům odnětí svobody. Svůj trest bývalý gymnaziální profesor vykonával v Jáchymově a v Horním Slavkově, kde naštěstí nepracoval na těžbě uranu, ale na stavbách jako zedník, což potom po návratu z vězení hojně využil.
Pamětnice a její mladší sestra vzpomínaly, jak s maminkou jezdily za tatínkem na návštěvy a cesta tam trvala celý den:
Vzpomínám si, že někdy to bylo i venku. To tam nebyly ty ploty, jenom jsme k sobě nemohli blíž, něco si dát to nešlo, maminka potom měla takový ostře zelený šátek. A až vězni odjížděli na nákladních autech, tak tím zeleným šátkem mávala, aby tatínek věděl, že jsme ještě neodešly.
Amnestie a vnitřní boj
V roce 1953 zemřel Klement Gottwald a prezidentem se stal Antonín Zápotocký. S jeho nástupem do funkce přišla i první amnestie pro politické vězně. Dne 4. května 1953, pár měsíců před vypršením trestu, byl Jakub Drkal s podlomeným zdravím propuštěn na svobodu.
Až po mnoha letech přiznal své nejstarší dceři, jak těžký vnitřní boj sváděl těsně před propuštěním:
On mně vyprávěl, že když byla amnestie, tak všichni vězni, co věděli, že jsou amnestovaní, měli strach z toho, že je budou volat, aby podepsali spolupráci. A on si to svoje číslo, které měl na pracovní bundě, držel a skrýval. Měl velké obavy, když ho zavolají, aby podepsal spolupráci, tak aby měl sílu říct, že to neudělá, protože tu svobodu měl na dosah ruky. Ale oni ho nevybrali, takže tento boj bojoval jenom u sebe.
V roce 1960 se Maria Drkalová vdala. Její manžel Miroslav Hroch se později stal úředníkem a stavitelem v Boskovicích. Narodily se jim postupně čtyři děti: Miroslav (1961), Monika (1963), Petr (1964) a Jan (1970). Bylo velmi náročné skloubit výchovu dětí a vlastní studium při zaměstnání. Manžel byl vášnivý stavitel a hodně staveb v Boskovicích má jeho rukopis.
S úsměvem například pamětnice popisovala, jak ještě v panelovém bytě vznikaly první návrhy na stavbu dnes nově rekonstruovaného letního kina:
Obývák byl celý vystěhovaný a on měl takové velké kružítko a kreslil si tam ty oblouky na sedačky pro diváky.
Pustili jsme si dráťák
Velmi nepříjemné vzpomínky měla pamětnice na 21. srpna 1968, kdy tehdejší Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy.
Já jsem měla děcka na chatě na Suchým a už jsem chodila do práce. Maminka mně je tam hlídala. Cestou autobusem do práce bylo nepřirozené ticho, to si pamatuji dodnes. Přijeli jsme do Boskovic a šli ještě do bytu, pustili jsme dráťák a už jsme slyšeli, že vojska jsou u Olomouce. A teď my jsme ty děcka měli v tom lese. Manžel zavolal taxíka, do práce jsme už vůbec nešli a jeli jsme na chatu všechno sbalit. Já jsem se strašně bála.
Tak vidíš, ty ses dožil
Rok 1989 a s ním spojené změny ve společnosti uvítali všichni s velkým nadšením. Největší radost ovšem měli, že se toho dožil tatínek, profesor Jakub Drkal. S velkými zdravotními problémy způsobenými vězněním a těžkou celoživotní prací, ale šťastný, že se dožil svobody.
Tatínek špatně slyšel a už vůbec neviděl, tak ty zprávy v roce 1989 poslouchal třikrát denně. Když jsem se tam stavila, tak mně to nadšeně všechno vykládal a my jsme mu říkali: tak vidíš, ty ses dožil.
V současné době žije paní Maria Hrochová jako vdova v Boskovicích v rodinném domě a často ji navštěvuje její mladší sestra Eva, která také byla přítomna u jednoho natáčení. Obě sestry se na konci vyprávění shodly v jedné zásadní věci:
Největší kotvou v životě našich rodičů byla víra. Kdyby ji neměli, tak by všechno zvládali mnohem hůř.
Starší Maria ještě dodává: „Maminka vždycky říkala, pamatuj si, že když něco řekne komunista, tak je to lež. Když oni řeknou, že je to bílé, tak je to černé, nebo už to šedne.“
Celý příběh si můžete přečíst zde.
