„Unijazz se snaží oslovovat lidí, kteří se zajímají a chtějí něco hledat.“

Rozhovor s Janou Černou z pražského Unijazzu, která je společně s Monikou Šikulovou koordinátorkou festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice. Festival letos slaví jubilejní 30. ročník, a tak jsme probrali nejen aktuální přípravy a program, ale i samotnou akci v širším kontextu.

Jana ČernáJana Černá   foto: Tomáš Trumpeš

Jaký bude jubilejní třicátý ročník festivalu Boskovice?

Doufám, že stejně skvělý jako vždycky. Děláme pro to všechno. I když co si budeme povídat – situace není růžová ani v kultuře ani hospodářsky. Inflace jako hrom, takže rozpočet leze nahoru. A všichni si stěžují, že lidi nechodí. Doufáme, že letní festivaly na tom budou líp. Ale zase bude velká konkurence, protože budou velké festivaly, které dva roky nebyly.

Boskovice si zatím vždycky držely stabilní návštěvnost, bez ohledu na konkurenci a počasí. Tak doufám, že třicátý ročník nebude výjimkou.

A program vypadá jak?

V zásadě asi podobně jako v předchozích letech, žádná revoluce nebude. Je to třicátý ročník, vycházíme z toho, co bylo dobré. Do minulosti se trochu ohlédneme, ale málo, protože pro to zase není nějaký extra důvod.

Jak se ohlédnete? Skrze účinkující, kteří se tady pravidelně objevovali? Vybírali jste podle toho?

Jen částečně. Budou tady dvě kapely spjaté s festivalem a s celým Unijazzem historicky – asi si tipneš, že se jedná o Už jsme doma a Tata bojs. A v neděli v panském dvoře bude trochu archivnější okénko – přijede Oswald Schneider, Rudovous, Ještě jsme se nedohodli, Chór vážských muzikantov, OTK.

A kromě toho chystáte i nějakou připomínku minulých ročníků?

Jasně. Ponořili jsme se do archivů. Jsou toho šílená kvanta, zjistili jsme, že je to obtížně uchopitelné – co z toho vytáhnout? Taky jsme se domluvili s Václavem Hrtanem, který tady léta natáčel. Udělá nějakou smyčku, která bude k vidění ve videosále kina. Snažíme se vybrat raritní záběry a samozřejmě máme i pár vtipných momentů. Během června se něco objeví i na sítích – nějaké fotky a taky budou podcasty. První bude s Česťou Huňátem. Takže tak lehce, rozhodně nechceme dělat nějaký historický ročník.

A co tady bude naopak za novinky a úplně nové hosty?

V rámci svého evropského turné tady budou američtí Girls Against Boys, kteří jedou šňůru k výročí desky. V Čechách vystoupí dvakrát, jednou z toho v Boskovicích, to jsme rádi, že se to povedlo. Jazzová scéna slaví své 20. výročí a připraví opět speciální česko-německý festivalový projekt.

Pak máme letos maďarský fokus, takže budou maďarské kapely, filmy, snad se podaří i scénické čtení maďarské poezie a máme tam i přednášku o maďarské literatuře, která je aktuálně fakt hodně zajímavá. A nedá se vyhnout ani přednášce na politické téma. Ten fokus na Maďarsko jsme si kvůli tomu i tak trochu vybrali, protože i my jsme měli tímto směrem nakročeno. Přednáška Jana Moláčka se jmenuje Proč Orbán vyhrál a Babiš ne?

Už jsi to trochu řekla na začátku, ale jaká je teď situace pro pořadatele kulturních akcí? Granty, ministerstvo – tahle podpora funguje, abyste měli nějakou stabilitu?

Na ministerstvu je trochu míň peněz, ale není to nic zásadního. Ale snaží se, ve srovnání s minulostí jsme na tom docela podobně. Problém je v tom, že náklady vyskočily neskutečným způsobem. Je to opravdu drsné, občas tomu ani nechci věřit, ale ono se to prostě nasčítá. Honoráře šly nahoru, umělci taky potřebují z něčeho žít. Zdražily veškeré služby. A to jsme na tom třeba s ubytováním tady v Boskovicích ještě relativně dobře, protože nad námi jako nad stálými zákazníky trochu drží ochrannou ruku. Ale stejně… Doprava, materiál na výtvarné instalace, všechno šlo nahoru. 

Takže i když jsme na tom s granty podobně, pořídíme za to daleko méně věcí. Přistoupili jsme proto taky k určitému zdražení u vstupného a pronájmů stánků. Musíme být ale opatrní, skokové zdražení vstupného by zase mohlo být kontraproduktivní. Musíme to nějak vybalancovat.

Jakou si festival drží pozici na festivalové mapě v České republice?

Možná je to otázka spíš pro někoho jiného, ale podle ohlasů, návštěvnosti i třeba podle toho, jak to vypadalo během covidu, si myslím, že festival má stabilní a dobré místo.

Je něčím specifický?

Před třiceti lety byl jasně specifický tím, že spojil hudbu, divadlo, literaturu, film. Že nebyl jen hudební. To už teď tolik neplatí, přejaly to i další festivaly. 

Myslím, že pořád dost specifický je tím, že se v rámci odlehčeného letního festivalu věnuje i hodně těžkým tématům. A znovu a znovu mě překvapuje, kolik se najde lidí, kteří to vyhledávají a přijdou. Jasně, přijedou čtyři tisíce lidí a tyto akce jsou v kapacitně omezených prostorách a lidí je tam třeba sto, ale stejně. Z toho mám pořád radost a myslím, že pro Boskovice je to typické. 

A při téhle velikosti středního festivalu si Boskovice pořád zachovávají svou atmosféru. Fungují tady dobrovolníci, nemáme profi ochranku. Samozřejmě chceme, aby všechno bylo v pořádku, ale snažíme se to dělat hodně civilně. Myslím, že tímto duchem festivalu se vyprofilovali i návštěvníci. Je to křehké, ale myslím, že se to daří držet a hraje to velkou roli.

Návštěvníkům, kterým bylo při vzniku festivalu okolo dvaceti, je dnes okolo padesáti. Pro koho festival vlastně děláte? Cílíte na nějakou skupinu podle věku, nebo ne?

Z pohledu věku nad tím asi nejvíc přemýšlíme v letňáku. Hlavní scéna nám v rámci festivalu pomáhá zadotovat některé doprovodné akce, na které se nevybírá vstupné. A poloprázdný letňák je blbý. Tonda Kocábek se to tam snaží koncipovat tak, aby se večery trochu lišily – třeba i generačně.

Jinak to moc neřešíme. Což platí pro celý Unijazz. Samozřejmě jsou jednotlivé akce specifické, ale v zásadě se všude snažíme, aby to bylo pro lidi, kteří se zajímají o věci víc do hloubky, chtějí souvislosti a – teď nechci, aby to vypadalo, že něco odsuzuji – kteří nechtěji jednoduchou zábavu. Chtějí naopak něco, co je někam posune, chtějí se něco dozvědět. Samozřejmě ne z každého koncertu si odneseš nějaké poznání, ale v celém našem snažení nejde o generace, ale o to, že oslovujeme lidi, kteří se zajímají, chtějí přemýšlet a chtějí něco hledat. Většina umělců, se kterými spolupracujeme, je taky taková. Nejsou prvoplánoví, ale něco hledají. Přicházejí na ně taky hledači, a to je pro nás nejdůležitější.

Proměňuje se nějak hranice mezi alternativou a mainstreamem během těch let? Není to dnes prostupnější než v devadesátých letech?

Těžká otázka, já si trochu žiju ve své unijazzí bublině a hrozně mi to vyhovuje. Tím, že je hledačská, je hodně otevřená. Ale jestli je to prostupnější, to fakt nevím. Devadesátky byly jiné, ale to bylo tím, že tam byla obrovská díra a najednou jsme potřebovali nasát všechno to, co jsme předtím nemohli slyšet. Teď už je to jiné, můžeme tady mít, co chceme, pokud se to podaří zaplatit. A můžeme jezdit. V tomhle vidím rozdíl, v devadesátkách jsme všechno nasávali jako houby. Ne každý mohl předtím chodit v Praze na burzu, mně bylo v roce 89 jednadvacet a v Praze jsem do té doby byla jen párkrát, jsem odsud z jižní Moravy.

Zajímá mě, jak hledáte tu hranici, co do Boskovic ještě pozvat. Jestli si třeba říkáte: Tohle ne, to už je moc pop.

Občas ano. U některých věcí je to samozřejmě jasné a diskuse se spíš vede o tom, čím jsou ty věci zajímavé. V tomhle máme asi docela výhodu, až tolik si to vysvětlovat nemusíme.

Spíš si v posledních letech víc hlídáme, abychom nezabředli do nějaké politiky a ideologie. Ať už doprava, nebo doleva, to je jedno. Samozřejmě se snažíme být kritičtí k tomu, co se tady děje, ale nechceme sklouzávat do nějakých ideologických vod, spíš ukazovat věci z více úhlů pohledu.

Festival si stále drží podtitul Pro židovskou čtvrť – jak to dnes vnímáš?

Je to téma, ke kterému se snažíme vracet. Na začátku se řešily obavy z likvidace čtvrti, i proto festival z popudu místních členů Unijazzu vzniknul. Toto pak trochu pominulo a pak jsme se asi taky trochu nechali ukolébat tím, že je to v pořádku. A teď se k tomu snažíme vracet, protože Boskovákům židovská čtvrť zevšedněla – je to normální, chodíš tady každý den a přestaneš vnímat, že něco není úplně dobré. Je těžké to ustát, čtvrť není skanzen, lidi tady žijí, mají své požadavky na současný a moderní život a ne každý tolik ctí historii a genia loci. Třeba výtvarné instalace během festivalu můžou zapůsobit – jdeš kolem nějakého místa, je tam něco nového a díky tomu si ho znovu víc všimneš. Může to i místním pomoci podívat se jinýma očima.

Na druhou stranu musíme být opatrní – jsme odjinud, nežijeme tady, nemůžeme místním něco vnucovat. Můžeme nabídnout pohled z jiného úhlu, ale nemůžeme přijít a začít říkat, co je špatně. To by nefungovalo a možná bychom ani neměli pravdu.

A poslední trochu obecnější věc, která se odrazí letos i na festivalu, je téma současného antisemitismu. Máme k tomu naplánovanou výstavu. V minulosti jsme měli výstavu karikatur ze 30. let a teď chceme jít do současnosti, protože je to stále živé téma.

Funguje pořád zájem o čtvrť mezi návštěvníky festivalu?

Paní Janíková má pořád plné prohlídky, to určitě ano. Synagoga je famózní, z té je odvařený každý. Ale jinak nevím, jestli to s tím podtitulem festival pro židovskou čtvrť už někteří návštěvníci nemají podobně, jako když chodíš kolem toho známého místa a moc už to nevnímáš. Ale zase sem pořád přijíždějí noví lidé a ti to tak mít nemůžou. A dát tomu podtitulu obsah, je na nás.

Jaké máte dnes vztahy s městem? S radnicí i s veřejností? V minulosti to vždycky jednoduché nebylo.

Nebylo, ale to už je dávno pryč. Ze strany radnice je obrovská vstřícnost, bez ohledu na to, kdo tam zrovna sedí. Už jsme si nějakou pozici vydobyli a spousta lidí pochopila, že festival má pro město význam. Letos máme třeba ke třicátému ročníku jako mediálního partnera Českou televizi, což je zase velká příležitost povědomí o Boskovicích pozvednout. Na radnici si opravdu nemůžeme stěžovat, ani na jednotlivé úředníky – i když si různě navymýšlíme, třeba právě kvůli výtvarným instalacím na poslední chvíli. Vstřícnost je opravdu velká.

A veřejnost? Cítíte se tady jako pořadatelé dobře?

Ano. Já sem jezdím od roku 96. Na přelomu století jsem přijela, někdo mě uviděl a říkal: Ježíšikriste, vy už jste tady zase? A dnes je to přátelské: Jé, vy už jste tady zase? Samozřejmě jsou pořád lidé, kteří festival nesnáší. Chápu, že to každého nemusí bavit, že je tady hromada lidí a řve tady muzika. Ti asi jezdí pryč. Ale jak bylo na začátku hodně negativních reakcí a sem tam pozitivní, tak teď je to naopak. Cítíme se tady dobře.

Už jsi mi trochu nahrála na závěrečné, trochu osobnější otázky – jezdíš sem od roku 96, takže to bude tvůj kolikátý festival?

Bez prvních tří a ještě dvou dalších kvůli holkám – pětadvacátý.

Máš nějaké speciální momenty, na které vzpomínáš?

Mám to hodně pracovní. I když ten úplný začátek tolik ne. Nejvíc vzpomínek mám ale na lidi, je to spousta lidí, kteří s náma jezdili jako spolupracovníci. Někteří tady už vůbec nejsou, jako Blonďák nebo Přemek Reibl, což je smutné, někteří jen zmizeli někde ve světě.

A kdybys to měla shrnout – co pro tebe boskovický festival znamená?

Myslíš kromě práce? Já sem vlastně hrozně ráda jezdím. I během roku. Mám tady za ty roky spoustu známých, jdu po ulici a potkám víc známých než ve svých takřka rodných Luhačovicích. Připadám si tady velmi domácky. Prázdniny bez Boskovic – i když je to strašně moc práce – si neumím představit. Je to součást života.

další rozhovory