Petr Michálek: „Znali jsme se…“ Vzpomínka na Přemysla Reibla.

Deset let uplynulo 3. května od smrti bývalého ředitele boskovického muzea a významné osobnosti boskovické porevoluční kultury Přemysla Reibla. Vzpomínku na něj nám napsal jeho kamarád, spolupracovník a také souputník od počátků festivalu Boskovice Petr Michálek.

foto: Karel Šuster

Konečně sobota! Patnáctý březen 1986. Odjíždím lokálkou do nedalekých Velkých Opatovic, kde místní Hi-fi klub pořádá další z řady folkových koncertů. Tentokrát má vystoupit – snad – Jarek Nohavica. Před místním „kulturákem“ se tlačí dav lidí. Dovnitř zatím nepouštějí. A nakonec ani nepustí. Prý zákaz z okresu či co, sděluje nám jeden z pořadatelů. Koncert je naštěstí rychle přeložen do nedalekého Úsobrna, kam nás s mírným zpožděním odváží pendlující autobus. Stojím vzadu u zdi přeplněného sálu, když se mi za zády ozve: „Pane kolego, tady máte židli.“ Otočím se a vidím povědomou tvář, kterou někdy potkávám na brněnských seminářích paní profesorky Rusínové či doktora Jeřábka. Poděkuji a marně přemýšlím, jak se ten menší, energický a rozčepýřený student s „lenonkami“ jmenuje.

Střih. Únor devadesátého roku. Ve Svitávce pořádá společnost Prostor koncert pražské Garáže s následnou taneční zábavou boskovického S-bandu. U vchodu kontroluji a trhám vstupenky a v množství lidí vidím, jak přichází skupinka návštěvníků, mezi nimiž je i ten rozčepýřený „student“. Je to on? Jak dlouho jsme se neviděli? Skoro čtyři roky, běží mi hlavou. Pozdravíme se a v rychlosti se od něj dozvídám, jakou šílenou cestu zažili na náledí z Opatovic sem, do Svitávky.

Střih. Pozdní jaro roku 1992. V Regionálních novinách píše redaktorka Jitka Melkusová o jmenování Přemysla Reibla ředitelem nově zřízeného Muzea Boskovicka. A v rozhovoru s ním zmiňuje pro tehdejší dobu příznačnou, komickou situaci – jak bloudí centrem Boskovic a nikdo z dotázaných mu není schopný říci, kde ono muzeum vlastně sídlí. Hm, to bude ten můj „známý“, bleskne mi hlavou.

Byl to on. S Přemkem, „nejmladším ředitelem na zeměkouli“, jak se o něm vyjádřil hudebník Vladimír Merta při jejich společné cestě do Berlína, jsme se začali vídat pravidelně. Muzeum tehdy ještě sídlilo na zámku, kam jsem za ním spolu s Mirkem Přibylem a Pepou Vrajem přišel coby emisar vyjednávat o zapůjčení palouku před hradem – v té době patřícího společně s hradní zříceninou pod muzeum. „Hradní mazec“ se jmenovala tato prázdninová akce, kterou pořádali kluci z Prostoru. Přemek samozřejmě vyhověl a s pořadateli se domluvil. Už tenkrát byl – alespoň podle mne – vstřícný a schopný vzít na sebe značnou dávku odpovědnosti.

V roce 1993 se muzeum přestěhovalo ze zámku do hraběcí rezidence na Hradní ulici. Přemek vzal vše z gruntu. Společnými silami budoucí sídlo vymalovali, převezli tisíce exponátů, částečně inovovali tři stálé expozice – Historie značky Minerva, Pravěk boskovické brázdy a Řemesla na Boskovicku. Té poslední vévodilo téměř kompletní vybavení ševcovské dílny pana Antonína Kvapilíka z Havlíčkovy ulice, kam jsem jako malý klučina chodil vyzvednout opravenou obuv.

Od té doby se muzeum začalo „vracet“ na kulturní mapu města. Bylo jich tam „pět a půl“. Ředitel, historik, knihovnice, restaurátorka-výtvarnice, fotograf, ekonomka. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Potíže s nedostatkem financí, škrty v rozpočtu, neobsazené místo archeologa, na kterého už nezbývaly „tabulky“. Přesto, nebo možná právě proto, se snažil Přemek dokázat, že muzeum si pozornost nadřízených po právu zaslouží. Pamatuji si, jak s hrdostí provázel své rodiče a sestru s bratrem muzejními prostorami. Nebo když jednoho sobotního odpoledne vysvětloval Jeho Eminenci otci Špidlíkovi, který se u něj objednal na soukromou prohlídku, potíže muzejní činnosti.

Přemek se začal soustředit na to, co mělo být s muzeem provázané. Tedy židovské ghetto, památky a jeho historie. Na podzim roku 1994 za vydatné pomoci sponzorů a za finanční podpory ředitele brněnského studia ČT Zdeňka Drahoše mohla být otevřena sice nevelká, ale důstojná expozice, věnovaná onomu ghettu. Historii I., II. a III. odboje se Přemek pokusil – v rámci možností – připomenout malou expozicí v prostorách knihovny na náměstí 8. května. Díky nadaci Open Society Found se mu podařilo zajistit granty na vydávání publikací, mapujících historické a přírodní památky blanenského okresu. Když byla uzavřena galerie Otakara Kubína v Panském dvoře, Přemek využil volných prostor v přízemí rezidence a vytvořil tady důstojný prostor pro kvalitní prezentaci výtvarného umění. Hned ta první, výstava drobných grafik Josefa Váchala, byla vynikající a v této tradici muzeum pokračovalo několik roků. Možná, že tady byl prapočátek i pozdějších, „festivalových“ výstav.

À propos, festival Unijazz Boskovice… Nejen výstavám se Přemek věnoval. Někdy počátkem „nultých“ roků obohatil dramaturgii festivalu o autorská čtení výrazných českých spisovatelů, později pravidelně připravoval cyklovýlety po blízkém okolí s erudovaným výkladem pro účastníky těchto výšlapů. Ale stejně, nejzábavnější to bylo při závěrečných „dočesných“, v prvních létech převážně v prostorách Sklepů. Koncerty začínajících Tata Bojs, Jana Tóthová s kapelou Tornádo Lue. Radost až do rána. Seděli jsme pak s Přemkem v jeho kanceláři a velice rozvláčně odpovídali na otázky eléva z týdeníku Respekt. Ten poté v reportáži o festivalu v úvodu napsal, že na zpovídaných pořadatelích byla únava a vyčerpání patrné na první pohled. Erik Tabery se tento novinář jmenoval.

Rád vzpomínám na představení filmového klubu a následné diskuse s Přemkem v restauraci Makkabi. Výpravy po okolí Boskovic, výlety do Tasova, Třebíče. Nikdy nekončící – „příště si to dopovíme“ – spory o politice (v letech devadesátých byl Přemek členem konzervativní ODA), literatuře, historii. Příprava a natáčení dokumentu o Boskovicích, ve trojici s Mirkem Mandlem. Připíjení si oblíbenou Přemkovou „zelenou“ na „Sokecu“, když se Česká republika v březnu 1999 stala členem NATO. Společné oslavy konce a začátku nového roku.

Když byl Přemek počátkem roku 2004 na veletrhu Regiontour-Go v Brně osloven tehdejším (i současným a zřejmě doživotním) ředitelem Národního muzea, aby se přihlásil do výběrového řízení na uvolněné místo ředitele Národního zemědělského muzea, po dlouhém rozmýšlení nakonec souhlasil. Výběrové řízení vyhrál. A ve funkci generálního ředitele obstál. Nejsem si však úplně jistý, zda byl i šťastný. Přemek zcela jistě chtěl pokračovat v práci, která jej naplňovala a v níž se snažil být úspěšný. V té době bylo již méně času na naše setkávání a debaty, i dříve společné názory se rozvolňovaly. Přesto jsem se na chvíle s ním těšil. Pak, v létě 2008, kvůli neústupnosti nás obou, se naše kontakty, eufemicky řečeno, přerušily – až na pár výjimek – úplně.

„A líto mi je…“ To mi věř, Přemku. A díky za vše…

další názory a komentáře