Beseda s architektem Petrem Ondráčkem, fotografem Kamilem Vočko Altrichterem a koordinátorkou Brněnského architektonického manuálu Veronikou Jičínskou se uskutečnila v rámci křtu boskovické ArchiMapy. Přinášíme lehce prokrácený redakční přepis rozhovoru o ArchiMapě, nejen boskovické architektuře a architektonických manuálech.
Petře, asi ne každý architekt se zajímá i o stavby ostatních architektů, i historii staveb a snaží se architekturu popularizovat a dělat badatelskou práci. Kdy se u tebe tohle projevilo?
Nevím, jestli byl přímo nějaký takový moment, šlo to postupně. Rád si věci utřiďuji a mám v nich pořádek, mám rád systematickou práci. Asi před deseti lety jsem začal dělat geocaching a udělal jsem kešky o základních stavbách tady v Boskovicích. Od toho se to odvinulo. Zjistil jsem, že je tady toho trošku víc, a jak se říká: s jídlem roste chuť. Dík patří i Petru Vítámvásovi, bývalému historikovi zdejšího muzea, který mě společně s Milanem Siverou z úřadu začali směrovat dál.
Kdy vznikla myšlenka přetavit tenhle zájem v konkrétní výstup pro veřejnost?
Těsně před covidem. Jeden ze spouštěčů bylo i to, že mně vylétly tři plotýnky na zádech a trávil jsem tři čtvrtě roku doma. A začal jsem se tomu systematicky věnovat.
Musel jsem jít na radnici, jestli mně s tím pomůžou finančně, taky do muzea, jestli je ochotno se podílet. Stejně tak na stavebním úřadě. Pak už mi bylo hloupé pořád jako vzor ukazovat brněnský BAM a říkal jsem si, že uděláme ArchiMapu. Pro tu mě konkrétně inspiroval Kyjov, který tohle udělal asi před třemi lety. Říkal jsem si, že tohle nebude tak finančně a časově náročné jako udělat web a knížku. Tak jsem se do toho zahryzl.
Bylo něco, co tě při práci ještě překvapilo?
Určitě ano. Sice nemáme tolik domů od architektů, kteří jsou takzvaně provaření ve skriptech, ale třeba před třemi měsíci jsem byl naposledy potopený v podzemí městského úřadu, v archivu stavebního úřadu, a podařilo se mi tam najít výkresy nemocnice od Bedřicha Rozehnala z roku 1930. Stavba se nikdy nepostavila, vždycky jsem o ní slýchal, ale nevěděl jsem, kde přesně měla být. A držet najednou v ruce Rozehnalovy výkresy po osmdesáti letech byl pro mě najednou hrozně zvláštní a super pocit.
A na výkrese byla v kroužku nakreslená situačka. Město tehdy vypadalo úplně jinak, za dnešní zuškou už byla jen pole a jen podle cest jsem poznal, kde nemocnice měla stát. Dnes je to ulice Na Pískách. Nemocnice měla vypadat skoro přesně tak, jako jeho nemocnice v Černých Polích v Brně. Byla by to pecka, ale prostě není.
ArchiMapa sahá samozřejmě hluboko do historie, ale když se podíváme na poslední léta – jakou přináší zprávu o současnosti Boskovic? Kolik staveb aspiruje na to, aby bylo zařazeno do takového výběru?
Nejsem arbitr a určitě to není tak, že která stavba je zařazená v Archimapě, je dobrá, a která ne, je špatná. Je to svým způsobem subjektivní pohled, přestože jsem se snažil, aby tam nechybělo to, co je neoddiskutovatelně dobré. Z novodobých staveb určitě Centrum polytechnické výchovy a vzdělávání od Dimense Architekti. A potom bytovka v židovském městě na Bílkově ulici, poslední směrem k sídlišti. Ta je podle mě úplně skvělá, jeden z nejlepších počinů posledních let.
Jinak je to za poslední dobu trošku tristní. Psal o tom v Ohlasech i Petr Vítámvás, všechny nejlepší stavby, co tu máme, jsou ze dvacátých a třicátých let minulého století. Je to samozřejmě dáno tím, že za První republiky bylo nutné vybudovat české instituce, školství i ubytování. Je dobré si uvědomit, že jsou tady s námi skoro sto let a včetně spousty drobnějších artefaktů jsou často ve skvělém stavu. Přitom v té době jsme určitě jako společnost nebyli v lepší finanční situaci, ale lidé do toho tehdy investovali, protože chtěli kvalitní barák. V současné době to tak úplně není.
Jaká je situace v soukromých stavbách? Jsou tady třeba zajímavé rodinné domy z posledních let?
Takové stavby tady máme. Když začnu těsně po revoluci, tak dům od architekta Habiny – nedá se k němu běžně dostat, ale když stojíte u Betany, ja na pískovcovém ostrohu ta až jakoby barokní stavba vidět. Potom rodinný dvojdomek od architekta Fránka na ulici K Lipníkům. A rodinné domky od Edy Štěrbáka – dům na Bělé, který nahradil pylon, který tam stál od druhé světové války a měla na něm pokračovat dálková silnice z Plzně do Moravské Ostravy.
ArchiMapa je na světě – co by mělo následovat teď?
Byl bych rád, kdyby se podařily dokončit ty dvě věci – web a knížka. A určitě bych byl rád, kdyby ArchiMapa vedla k tomu, že si lidé začnou ve městě domů víc všímat, uvědomovat si, co tady máme, a že pokud ty věci budeme dělat kvalitně, můžou tady klidně dalších sto let přečkat. Myslím, že to je správná cesta. Rozumím tomu, že se všechno soutěží na nejnižší cenu, ale myslím si, že to není úplně dobře. Z mého pohledu bychom měli stavby soutěžit, nedávat je z ruky. Nikdy nic není stoprocentní, ale je velká pravděpodobnost, že takto by u nás konečně vznikaly stavby kvalitní.
Na hraně mezi popularizací a vědou
Veroniko, dovolím si položit na začátek možná trochu banální otázku, ale asi na to trochu čekáme – jak se vám líbí boskovická ArchiMapa?
Musím nejdřív poděkovat Petrovi Ondráčkovi, že přenáší nadšení myslím nejen na mě, ale i na všechny, kdo tu mapu budou držet. Nejenom že je opravdu krásná, ale je v ní spousta informací, troufám si říct, že některé ještě nebyly ani publikované. Petr má úžasný dar, když se jednou za pár měsíců ozve, vždycky na mě přenese nadšení. Občas se člověku stává, že upadá do stereotypu a má pocit, že to nemá smysl – a když se ozve Petr Ondráček a začne říkat, že Brněnský architektonický manuál je perfektní a že Boskovice potřebují taky něco takového, tak to člověka potěší.
A musím upřímně říct, že ta ArchiMapa je opravdu moc povedená a myslím si, že velice brzy budete dělat dotisk. Byla bych moc ráda, kdyby se ji podařilo přetavit v Boskovický architektonický manuál, jako je v Litomyšli. A aby se nám povedlo všechny ty manuály, které existují, spojit do jednoho velkého manuálu, který pokud nepropojí celou Evropu – což by byl náš ideální sen – tak celou Českou republiku.
Takže to vnímáte pozitivně, když po republice vznikají vaše klony?
Strašně mě to těší. A nevzniká to jen v České republice, dokonce vznikl asi před čtyřmi lety Užhorodský architektonický manuál. Tam je zajímavé vidět všechny ty vlivy, které se prolínaly nejen mezi Ukrajinou a Českou republikou, ale mezi celou střední Evropou. Vznikal také Charkovský architektonický manuál, Charkov je partnerským městem Brna. V únoru se samozřejmě všechno změnilo, nicméně jsme v kontaktu a připravujeme malou stezku Charkovem, která bude publikovaná na našem webu. bohužel bude zaměřená na to, co zbylo, či nezbylo. Teď hledáme koncept, jakým to udělat. Není důležité představovat jen domy a jejich historii, ale jsou to vždycky souvislosti, které se nám třeba teď během války na Ukrajině objevují v úplně jiném světle. O to je to důležitější.
Říkala jste, že někdy člověk pochybuje, jaký má ta práce smysl. To by byla těžká otázka, ale možná bych ji rozšířil a zeptal se nejen na to, jaký má smysl, ale jakou máte s architektonickým manuálem a odezvou na něj zkušenost.
Projekt vznikl v Brně v roce 2011, byl to jeden z prvních projektů, který Brno financovalo z evropských peněz. Takže funguje už přes deset let a další manuály vznikly ve městech jako je Litomyšl, Plzeň, Zlín, Hradec Králové, Jičín. A teď vzniká v Jihlavě.
V Brně jsme si vytyčili cíl zmapovat brněnskou architekturu 20. století s přesahem do poloviny 19. století a do současnosti. Všechny manuály by měly být takovou encyklopedií architektury 20. století. Základním smyslem je ukázat architekturu běžnému návštěvníkovi, který může na webu ochutnat a dostat základní informace, ale zároveň být vstřícný k poučenějšímu návštěvníkovi, který třeba hledá historické dokumenty. Proto dáváme prolinky na záznamy z databáze Památkového ústavu a další zajímavosti, které jsou důležité třeba pro studenty architektury nebo různých uměnovědných oborů. Pořád balancujeme na hraně mezi popularizačním webem a svým způsobem vědeckou prací. Na webu si můžete pustit i audioprůvodce ve třech jazycích. Ale to není podmínka, každé město si dělá manuál trošku podle sebe. Pro nás je důležité, že všechny manuály vznikají na stejných technických střevech – tak tomu říkám, protože to nedokážu říct IT jazykem. Jsou to pořád stejné kopie, přestože se na první pohled tváří jinak, protože mají jinou grafiku. Důležité je to právě pro naši ideu, spojit je jednou v architektonický manuál České republiky. Pak si budete moci říct třeba: pojedu poznávat dílo architekta Bohuslava Fuchse, zadáte si jeho jméno a vyjede vám stezka Čechami nebo třeba celou střední Evropou.
A jaká je tedy zkušenost s odezvou na architektonické manuály?
Stále lepší. Děláme pravidelné komentované procházky, na které chodí desítky lidí, dost často už se musí dopředu rezervovat. Je to velmi pozitivní a příjemné, když vidíte, že ohlas veřejnosti tam je, což se nám v Domě umění třeba při výstavách současného umění zase neděje tak často. Myslím, že ta zkušenost je stejná nejen z Brna, ale i z ostatních měst. Člověk potom vidí běžnou současnou architektonickou produkci podle stavebních katalogů a může ji srovnat s tím, co tady bylo běžné ve zlaté meziválečné éře. Je vidět, že zájem o architekturu strašně stoupá. A to je asi to nejpozitivnější, co můžu říct.
Otevřely se mi oči
Kamile, musím přiznat, že my v novinách strašně neradi fotíme stavby. Je to hrozně těžké, do ilustračních fotek domů se nám nikdy nechce – buď si není kam stoupnout, nebo padá perspektiva. Jaký úkol to byl pro tebe a jak ses s ním vyrovnával?
Mám na to speciální techniku. Objektiv, který rovná takzvané padající svislice, takže i když fotím prostor zespodu, jsem schopný ho narovnat. A to jsem taky dělal, protože to nemám rád, když někdo takto fotí a jsou tam padající svislice.
Takže ses s tím vyrovnal a bavilo tě to?
Bavilo, zakousl jsem se do toho. Mělo to víc rovin, něco byla běžná rutina, přišel jsem, nachystal se, vyfotil. Ale většinou jsem se taky setkával s majiteli domů, kteří se ptali, byla to zajímavá setkání. Začal jsem se na architekturu díky Petrovi dívat trochu jinýma očima. Začal jsem si všímat víc detailů, zjistil jsem, že v nemocnici je kazetový strop, na gymnáziu točité schodiště. Spousta detailů, které mně do té doby unikaly.
A co se týče pocitů – moc jsem se těšil třeba na kostel sv. Jakuba dole na náměstí. Ale tam jsem ty pocity měl spíš stísněné, i když se mi ten kostel vždycky líbil a měl jsem ho při focení sám pro sebe. Byla tam tma, bylo zrovna zajímavé počasí. Neměl jsem z toho tak dobrý pocit jako v evangelickém kostele, kde jsem díky faráři Burešovi strávil hodinu sám, bylo krásné počasí, a kdo tam byl, tak ví, jaká jsou tam okna a jak to funguje světelně. Za nimi se houpaly větve. Byl to jeden z nejhezčích pocitů, co se týče focení uvnitř budov. A co mně vyrazilo dech, že v kostele nebyla slyšet auta. Bylo tam ticho, jen za okny se hýbaly stromy, ani jsem si nesedl, jen jsem vnímal atmosféru.
Našel sis díky focení třeba jiný vztah k architektuře?
Jedno z krásných setkání bylo s panem Dvořáčkem právě v tom novém bytovém domě na Bílkově. Ve mně ten dům budil zpočátku trochu rozpaky, ale potom jsem dostal od Petra vysvětleno a shodnu se na tom, že se mně velice líbí.
Vztah k domům jsem vždycky měl, díky Petru Michálkovi nebo Přemkovi Reiblovi. Chodili jsme po Boskovicích a já jsem od nich něco pochytával. Petr Michálek byl v tomto hodně velký učitel. Teď mi ho nahradil Petr Ondráček, úplně jinak se mi otevřely oči a pohled. Mně se moderní Boskovice teď nelíbí, a co se týče budov, líbí se mi převážně ty starší. Nemocnice, zuška – spousty detailů jsem si všiml až teď, když jsem tam chodil, honili jsme se okolo sloupů a nikdy jsem si nevšiml, co na nich je. Najednou jsem to začal pozorovat. Co mě hodně zklamalo, byla Zelená škola, do které jsem taky chodil. Tam to teda někdo pojal hodně špatně, to je myslím taková nejhorší újma tady na těchto budovách. A nenávratná, to mě hodně mrzí.
Jsme spokojení
Úplně na závěr mám ještě jednu otázku na Petra. Vztahuje se opět k ArchiMapě – přece jen je to obvykle tak, že člověk má nějakou představu, pracuje na ní, a pak to může být přece jen jiné, když dostane do ruky výsledek. Když jsi dostal vytištěnou ArchiMapu a prohlédl si ji – jak jsi spokojený s tím, jak to dopadlo?
Byl jsem z toho nejdřív trochu v šoku. Je to samozřejmě skvělé a mám z toho radost, ale když jsem přišel do tiskárny a jeden z pracovníků řekl, ať chvíli počkám, že to přiveze, a pak přijel s vysokozdvižným vozíkem, tak jsem si říkal, co blbne. No ona je toho docela zásoba, naštěstí mám velký kufr, a když mi to pak kluci doma pomáhali odnosit, docela jsme si mákli.
Ale spokojený jsem moc, je ještě potřeba zmínit Tibora Valtera, který dělal tiskovou přípravu. Je to profík a udělal to perfektně, mám z toho obrovskou radost. Speciální věc ještě je, kromě ArchiMapy vznikl ještě designový plakát, který bude rovněž k dostání.
Kamile, jak vyšly fotky? Fotografové bývají k tisku kritičtí.
Původně jsem to měl nafocené všechno po svém, jsem takový hodně tmavý. Kdo mě zná, tak ví, že jsem do gotiky a do darku. Dnes jsem rád, že mě na to zmiňovaný Tibor Valter upozornil – takže jsme to stáhli a jsem za to vděčný, v těch malých formátech by zanikla spousta detailů. Takže jsem spokojený, díky tomu, že mě někdo krotil.
