Když se něco nedaří, je důležité a potřebné podrobit to třeba i tvrdé, leč konstruktivní kritice. V Boskovicích se nedaří první dva roky s participativním rozpočtem (PaRo). Co nevidět se bude vyhlašovat třetí ročník – a výsledky dosavadních dvou zatím nikde.
U kritiky je zároveň nutné přihlédnout k motivacím jednotlivých aktérů. Když se nedaří, ne vždy je za tím zvůle, prospěchářství, lhostejnost, neochota naslouchat odborným hlasům či vůbec ke komunikaci nebo šlendriánství.
Každý nezdar není nutné pranýřovat. V případě participativního rozpočtu se přes všechnu pochopitelnou frustraci zúčastněných domnívám, že není na místě snažit se ukazovat prstem, kdo za to může, ale spíše se v klidnějším duchu poučit. PaRo je nová věc a město se ho zjevně učí. A na známkování je možná ještě brzy.
Participativní rozpočet je náročný v tom, že vyžaduje dobrou účast a spolupráci občanů, kteří projekty navrhují, politiků, kteří musí celý proces přípravy řídit, a úředníků, kteří fakticky jednotlivé kroky vykonávají. Zatím se ukázalo, že nejen pro radnici je to trochu tvrdý oříšek.
Příliš nepomohlo, že v první ročníku uspěl poměrně náročný a komplikovaný projekt Louka v proluce. Asi by bylo lepší učit se PaRo na něčem jednodušším a postupně zvedat náročnost a ambice. Nicméně Louka v proluce tady je, záměr je to krásný, takže doufejme, že se jej podaří alespoň v omezené podobě dokončit.
Také výběr vítěze druhého ročníku zaskřípal. Je vidět, že je nutné postupovat pečlivěji hned na začátku, při schvalování projektů a při jejich prezentaci před hlasováním.
Otázka je, jestli z dosavadního fungování PaRo vyvodit nějaké systémové změny a nastavení celého procesu měnit.
Osobně se domnívám, že určité změny, které by nás vrátily tak trochu na začátek k větší jednoduchosti, by byly přínosné. Konkrétně bych navrhoval snížit maximální částku, kterou může získat vítězný projekt. Aktuálně je tato částka shodná s celkovou dotací na PaRo (400 tisíc). To nahrává tomu, aby vítězily velké a náročné projekty, což jednak klade zjevně přílišné nároky na manažerské schopnosti radnice a jednak to znamená, že máme každý rok jen jeden úspěšný projekt. A to je škoda.
Kdyby byla stropová částka pro jeden projekt 200 tisíc, měli bychom vítěze minimálně dva. Za 200 tisíc už se dá ledacos dobrého vymyslet, ostatně v návrzích z prvních dvou ročníků bylo hned několik velmi pěkných menších projektů, u kterých je vyloženě škoda, že v konkurenci těch velkých neměly šanci.
Navíc zrovna vloni vítězná rekonstrukce zanedbaného hřiště je věc, kterou by město mělo dělat spíš samo, aniž by je k tomu občané museli dotlačit pomocí participativního rozpočtu.
Kdyby radnice časem celkovou dotaci na PaRo dál zvyšovala, což myslím lze v průběhu dalších let spíše očekávat, mohli bychom mít každý rok vítěze třeba tři. A dvanáct podařených novinek ve městě během jednoho volebního období, to už by bylo opravdu vidět. Navíc vzešlých přímo od občanů.
Mohlo by to výrazně pomoct od nihilistické nálady, se kterou se teď potýkáme, protože městu se jaksi nedaří nic moc pořádně dokončit. Od velkých investic, až po ty drobnější, které jsou blízko občanům. Série menších podařených projektů různě po městě by na zvednutí nálady byla ideální.
