Dnes vás zavedu zase kousek za hranice vlastního Boskovicka, na Kojál. Všichni jej určitě znáte, alespoň z dálky, jako Vysílač Kojál. Za příznivého počasí je z mnoha míst Boskovicka vidět a je významným orientačním bodem, alespoň pro mne. Bodejť by taky ne, když se jedná o nejvyšší stavbu na Moravě (a třetí nejvyšší v ČR). Nikoliv náhodou se nachází téměř uprostřed Moravy. Jeho o dva metry vyšší dvojče, vysílač Krašov u Bezvěrova severozápadně od Plzně, uprostřed Čech neleží. Asi proto, že Čechy jsou o dost větší než Morava a pokrytí rozhlasovým a televizním signálem tam zajišťuje více vysílačů. Třeba známý Cukrák stojí na severním okraji Brd, jen co by kamenem dohodil na jih od Prahy.
Vysílač Kojál byl postaven v letech 1957 až 1958 a se svojí tehdejší výškou 322 metrů se stal nejvyšší stavbou českých zemí, o pouhé dva metry nižší než pařížská Eiffelovka. Bylo z něj zahájeno černobílé televizní vysílání. Roku 1984 byl původní vysílač demontován a těsně vedle vznikl nový, tentokrát 340 metrů vysoký. Analogové vysílání České televize z Kojálu skončilo v červnu 2011. Nadále je z něj vysílán digitálně multiplex (soubor televizních stanic) a také rozhlasové stanice, například ČRo Brno. Jestliže v dobách největší slávy sloužilo na Kojálu nepřetržitě šedesát zaměstnanců, dnes téměř vše zastane automaticky technika. V srpnu 1968, během invaze „bratrských armád“, sehrál Kojál důležitou roli. Když okupanti ukončili svobodné vysílání z Prahy a ze zmíněného Krašova, pokračovalo ve vysílání tehdejší brněnské studio Československé televize. Několik jeho pracovníků s přenosovým autobusem uniklo a zázemí našlo právě v areálu vysílače Kojál. Sovětům trvalo celých pět hodin, než vysílač našli a převzali nad ním kontrolu. Díky silnému signálu z Kojálu mělo vysílání dosah až na území Rakouska, kde je přebírala ORF a předávala dále do světa.
Vysílač měl mnoho konstrukčních chyb a byl dost poruchový, v prvních letech vypadávalo skoro všechno a často. Tak jsme často pouštěli hudbu z magnetofonu, vzpomínal televizní technik František Zouhar z Brna na svou práci na Kojálu při padesátém výročí existence vysílače v březnu 2009 v moravském vydání MF Dnes. Vzpomínal nejen na skvělou partu, která v drsných podmínkách rozestavěného zázemí vysílače provoz zajišťovala. Také na legendárního kocoura Markupa, který nejenže úspěšně chytal myši, které před zimou z okolních polí baráky na Kojálu přímo zaplavovaly – ale především byl schopný se s kabelem, přivázaným na ocase, protáhnout tam, kam technici potřebovali. Ale o tom už si přečtěte jinde.
František Zouhar přijel na Kojál také 21. srpna 1968, krátce poté, co legendární hlasatelka Kamila Moučková (1928–2020) z pražského studia oznámila, že všechna studia jsou již obsazena a že už mají pouze Kojál. Chtěli jsme ještě odvysílat prohlášení novinářům celého světa, které připravil Luboš Popelka. Tehdejší obsluha nám otevřela bránu, zacouvali jsme s přenosovým vozem do areálu, a protože jsme věděli, kam co natáhnout, do deseti minut jsme mohli vysílat… Jenže kolem začaly brzy lítat helikoptéry. Hledali nás a tenkrát už šlo o kejhák. Jak Rusi viděli u někoho fotoaparát nebo kameru, hned začali střílet, vzpomínal pan Zouhar. Proto hned po přečtení prohlášení zajeli s přenosovým vozem do nedalekého Krásenska, kde jim naši vojáci pomohli zaházet vůz slámou, aby vypadal jako stoh.
Srpnové vysílání brněnského studia Čs. televize moderoval Lubomír Popelka (1927–1995), který pak zajišťoval také převoz filmů do Rakouska. To mu normalizační soudruzi pochopitelně neodpustili, do brněnského studia se mohl vrátit až po listopadu 1989.
Když jsem před časem psal o nejvyšším bodu Drahanské vrchoviny, Skalkách, zmiňoval jsem se také o tom, že v centrální části Drahanské vrchoviny se nacházejí tzv. planiny. Dnešní klenbovitý tvar s nápadnými okraji vystupujícími nad okolní sníženiny (Hanou na východě a Malou Hanou na západě) získala vrchovina neotektonickými pohyby. Pohyby v geologickém měřítku mladými, které se odehrávaly v mladších třetihorách a ve čtvrtohorách. Zdvíhání kry Drahanské vrchoviny vůči okolí pokračuje velmi pomalu, řádově v milimetrových hodnotách za desítky let, i v současnosti.
Jádro vrchoviny tvoří mírně zvlněný povrch planin – Štěpánovské, Protivanovské (v ní leží nejvyšší kopec Skalky) a právě Kojálské. O geologické stavbě centrální části Drahanské vrchoviny a vzniku zdejších mořských usazenin jsem již psal právě zrovna v kapitole věnované Skalkám. Zbývá snad dodat, že konkrétně Kojál je tvořen břidlicemi, a protože se nachází na dílčím rozvodí, jedná se o tzv. odlehlík. Odlehlá poloha (daleko od významnějších vodních toků) zde horniny uchránila před odnesením. Ploché návrší Kojálu proto přece jen, i když mírně, vyčnívá nad okolní zarovnaný povrch planiny. Nesmím zapomenout také na tzv. sluňáky, jejichž výskyt je pro Kojálskou planinu charakteristický. Jedná se nápadné žlutohnědé kameny různé velikosti, na první pohled odlišné od šedavých břidlic. Jsou to zbytky původně souvislé křemičité kůry, vzniklé při zvětrávání zarovnaného povrchu v teplém podnebí třetihor. Míst, kde se sluňáky hojně nacházejí, u nás zas až tolik není.
A proč je vlastně Kojál Kojálem? Báchorky, že zde matky kojily své děti, jsou novodobým výmyslem. Pravděpodobněji zní vysvětlení, že tak místní nazývali místo, kde hodně fouká vítr. Boskovický vlastivědec Jaroslav Bránský (1928–2017) připravil kdysi pro týdeník okresu Blansko Nový život stránku a půl výběru regionálních pověstí (vyšlo 19. 12. 1984). Na rozdíl od mnohých dnešních „autorů“, kteří se nestydí předkládat čtenářům upravené pověsti ze starých vlastivěd po svým jménem, jako poctivý badatel uváděl své zdroje. Pověst vo Kojálufským převzal v původní nářeční podobě z Pamětí Lipovce 1370–1979 (sestavil Vincenc Průcha), vydaných k 600. výročí obce. Tak poslouchejte:
Za staréch časů béval pré v Lipufce (tj. Lipovci) sedlák, které tóžil po cezim, a névěči radosť pré měl, dež v noce z motekó na polo kolke a sáde (tj. mezníky) do ceziho nosil a to tak, habe měl vic pole. Sódil se, hádal se a bylo strach mět pole vedlivá něho. No a nic netrvá věčně… Po letech homřel a po smrti pré mosél za toto zludějství běhat noc co noc bosé po Kojále, z velkém kamenném sádem v náročó a pořád řvát: Hde ho mam dááát? Hde ho mám dááát?
Pocestní a formani, jeďa přes Kojál v noce, strachem hojížděli, zacpávaja si hoši he voči, habe neviděli a neslešeli to jeho zófaly volání. Haž jednó po dlóhéch letech šíl histé mozekant z hraní vod mozeke ze Senetářova dom do Lipufca, rovnó přes Kojál a právě vo pul noce. Bél v podróšeným stavě… Na Kojále zakupl, hopadl a zvustál chvílo ležet… Nejdnó slyši v dálce vod Lipufca nějaké křik. Blížilo se to blíž a blíž, dež to k němu strašidelné chlap bez botů, z vohromném kameněm v náročí a řve: Hde ho mam dááát? Hde ho mám dááát?
„Cákra, Kojálufské!“, besklo hlavó mozekantovi a veščekl: „Vrať jé tam, kdes ho hokradl! A bodeš mit pokuj te a já take.“
„Pán Bůh ti zaplať za toto rado“, křikl Kojálufské, zebrál se he kameněm a hotikál k Lipufco do pol, hde ten hraniční sád hdese hokradl. A vod té dube jož žádné Kojálufskýho nehoviděl…
Dnes tedy na Kojálu už nekvílí Kojálufský, ale jen vítr a v něm drnčící konstrukce vysílače. Dnešním zlodějům v bílých límečcích už taky nestačí kousek pole či meze, když krást, tak to musí stát pořádně za to. A spravedlnosti, pokud je vůbec najde, trvá léta, než je potrestá. Kdo jim potom dá rozhřešení, to opravdu nevím. Raději honem zpátky na Kojál.
V zimě se na Kojálu často vytváří námraza. Na pohled krásná, ale nebezpečně zatěžující jak stromy, tak umělé konstrukce. Lesy Drahanské (stejně jako Českomoravské) vrchoviny námrazou hodně trpí, stromy přicházejí o větve i o celé vrcholky. Obě vrchoviny se totiž nacházejí v místech, kde se potkává vlhčí a obvykle teplejší vzduch od Atlantiku s chladnější, již více kontinentální vzduchovou hmotou úvalů navazujících na uherskou nížinu. Když klesá teplota vzduchu, sráží se vlhkost v kapičky vody a vzniká mlha spolu s námrazou. Kojál je za takových zimních dnů pochmurný, ale také drsně krásný.
