Každý má svůj příběh: Zdeněk Komárek – poslední svědek popravy německých vojáků

Byl to můj první pamětník, kterého jsem natočil v roce 2017. S  jeho příběhem jsme se umístili na 3. místě v soutěži Příběhy 20. století a když si ho přečtete celý na webu Paměti národa, tak pochopíte proč. V archivu mám víc jak deset hodin zajímavého vyprávění z války, období nástupu komunistické totality, vojenskou službu u Pohraniční stráže, působení pana Komárka v bytové komisi nebo podrobný popis kdejakého obchůdku na náměstí včetně zákulisí vztahů boskovických obyvatel. Pan Komárek má neuvěřitelnou paměť na jména i události a v dobré kondici se letos v říjnu dožil 92 let.

foto: Ladislav Oujeský

Zdeněk Komárek se narodil 3. října 1929 v malé obci Buková na Drahanské vrchovině. Jeho rodiče museli opustit rodné Boskovice poté, co se otec zapojil do stávky v jedné z boskovických továren. V roce 1936 se rodina vrátila do Boskovic, kde Zdeněk Komárek začal navštěvovat chlapeckou školu. Na konci války byl svědkem náletu, při kterém zahynulo několik obyvatel a další byli zraněni. Poslední den války na vlastní oči viděl polní soud a následnou popravu šestnácti německých vojáků kousek od svého bydliště. 

V roce 1950 se oženil a v následujícím roce nastoupil na vojnu a stal se jedním z prvních příslušníků nově vznikající Pohraniční stráže. Po návratu z vojny v roce 1954 pracoval v ÚP závodech v Boskovicích a vstoupil do KSČ. Postavil si vlastní domek a dostal nabídku pracovat jako rámař v Komunálních službách. V roce 1962 byl ve volbách zvolen poslancem MNV a pracoval v bytové komisi.

V srpnu 1968 při nehodě autobusu utrpěl těžká zranění a několik týdnů strávil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jakmile se vrátil domů, odmítl hlasovat pro odvolání tehdejšího starosty a byl obviněn, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V příštích volbách už nekandidoval a skončil ve své funkci poslance i člena bytové komise. 

Během normalizace několikrát navštívil příbuzné ve Vídni a tajně odtud převážel léky a cennosti pro své známé. Po smrti své ženy v roce 1984 prodal dům a v jiné části města si postavil malý domek s vysněnou zahrádkou, kde žije dodnes.

Mrskut; Zdeněk Komárek vpravoMrskut; Zdeněk Komárek vpravo   foto: archiv Zdeňka Komárka

Vzpomínky na válku

Hned první den obsazení Československa hitlerovským Německem 15. března 1939 si pamětník vybavuje velice dobře: 

Šli jsme ze školy a náměstí už bylo plné vozů, aut a tanků. Bylo to v březnu, všude napadený mokrý sníh, taková břečka, a my jsme se koulovali. Došli jsme až ke kapličce, byla nás velká řada kluků z Bělé a házeli jsme koule i přes silnici. A jak Němci jeli na motocyklech a v té loďce, já jsem hodil tu kouli a zrovna se jednomu rozplácla o helmu. Jak on měl ten samopal, tak on ho proti mně namířil a zařval, to znám první německé slovo od deseti let: „Du Scheißer!“

Při osvobození Boskovic se někteří sovětští důstojníci ubytovali u místních lidí, také u Komárků byla pro jednoho takového připravena teplá vana, postel a snídaně. Pamětník s pohnutím v hlase popisuje: 

Maminka udělala důstojníkovi snídani a jeho sluha mu přinesl ruksak. Rozvázal ho a vytáhl látku, tmavou se světlými puntíky. Maminku si odměřil, nožem látku nařízl, pak roztrhl a mamince za nocleh a snídani dal látku na šaty. Nosila je pořád, ty šaty, však jsme jí je dali i do hrobu.

Událost, které byl pamětník očitým svědkem, dnes už posledním žijícím, a o které zatím v žádných pramenech není zmínka, se stala údajně 9. května 1945. Ten den z okolních kopců začaly proudit davy německých zajatců, kteří byli chyceni nebo se vzdali dobrovolně, podle vyprávění jich mohlo být několik set. Na louce v Podlesí byli všichni shromážděni a u stolu s psacím strojem pečlivě jeden po druhém identifikováni. Bylo vybráno celkem 16 zajatců, kteří byli převedeni na druhou stranu k lesnímu porostu. I po mnoha letech vidí tuto scénu pamětník stále před sebou: 

Zavedli je na místo, kde si museli sundat oblečení až do spodního prádla, nastavěli je ke stromům, na pařez postavili kulomet. Já ještě s Jardem Paděrovým jsme stáli kousek od nich, a pak je stříleli. Nejdřív do hlavy a pak po celým těle. Když to do hlavy prásklo, tak se ten mozek roztříštil o borovici, to byla hrůza. Pak ten poslední na kraji, to byl zřejmě důstojník, se snažil utéct, ale po takových 20–30 metrech ho taky trefili.

Rok 1936, druhá třída, Komenského náměstí. V první lavici v bílé košili hrabě Hugo Mensdorff, za ním Zdeněk KomárekRok 1936, druhá třída, Komenského náměstí. V první lavici v bílé košili hrabě Hugo Mensdorff, za ním Zdeněk Komárek   foto: archiv Zdeňka Komárka

Služba u Pohraniční stráže

V roce 1953, po smrti Stalina a Gottwalda, drželi pohraničníci za oba dva tryznu a už počítali týdny do návratu z vojny. Místo očekávaného konce vojny ale přišel rozkaz a s ním uplatnění § 39: 192 dní navíc, přidržen k výjimečnému cvičení. Na protest se mazáci z 11. roty nechali ostříhat dohola. Od nadřízených to bylo bráno jako vzpoura a rebelové byli převeleni každý k jiné rotě. Shodou okolností se pamětník dostal na velitelskou rotu do Nýrska, která už nebyla v první linii, a tak se trest paradoxně stal odměnou. Na novém působišti ho čekalo zajímavé setkání s pozdějším ministrem vnitra Rudolfem Barákem, kterého znal už z jeho působení v Boskovicích jako bezpečnostního referenta ONV a člena rady. 

Rok 1968 a normalizace

V roce 1968, přesně 19. srpna, havaroval u Rychnova nad Kněžnou během zájezdu autobus plný boskovických občanů. Na místě zůstali tři těžce zranění, jedním z nich byl i pamětník. Všechny bouřlivé dny po 21. srpnu strávil v nemocnici, kde bojoval o život a později se strachoval, zda bude ještě někdy chodit. Jakmile se po několika měsících vrátil domů, jeho spolustraníci ho obvinili z protestu proti vstupu vojsk; navíc mu přitížil i jeho nesouhlas s vyloučením předsedy MNV Josefa Kočvary ze strany a jeho odvoláním z funkce. Jelikož celý život pracoval manuálně, neměli ho jak potrestat, poděkovali mu za práci v bytové komisi a další volby už byly bez jeho účasti.

Během normalizace se pamětníkovi několikrát podařilo navštívit příbuzné ve Vídni, odkud tajně převážel pro své známé léky nebo zlaté mince vyměněné za rakouské šilinky. Způsob převozu popisoval takto: 

Koupil jsem v Rakousku pomeranče, každý byl balený zvlášť do papíru, jako bonbon. Jeden jsem rozdělal, vyloupl ten vnitřek a dal jsem tam ty léky. Párátkem přidělal zpátky kůru, zabalil do papíru a síťovku plnou pomerančů jsem pověsil volně na háček a normálně jsem vždycky projel.

Celý příběh Zdeňka Komárka si můžete přečíst na webu Paměti národa.

další seriály