„Jsem zatím na cestě mezi zpěvačkou a režisérkou.“

Rozhovor s Janou Tajovskou Krajčovičovou, kterou jsme dlouho znali jako vynikající operní zpěvačku. Její pěveckou kariéru uzavřela vážná nemoc, kterou Jana překonala, ale ve zpívání nemohla pokračovat. Nyní se před ní otevírá nová budoucnost, rovněž spjatá s operou – studuje na JAMU operní režii a na konci května byla v Divadle na Orlí uvedena její inscenace opery Bohuslava Martinů Hlas lesa.

foto: Tomáš Znamenáček

Janko, už sis na svou novou roli zvykla a když se podíváš do zrcadla, vidíš operní režisérku?

No zaprvé se nedívám do zrcadla, protože je tak otlapkané od dětí, že nic nevidíš. A jestli jsem si zvykla, že jsem režisérka? Já asi nevím… Určitě vnímám to, že už nejsem zpěvačka. Ale i když režíruji, pořád se na to dívám ze zpěváckého pohledu. Takže jsem asi něco mezi. Hodně mě to ovlivnilo. Vím, co můžu chtít od zpěváků, co je ještě možné a co už ne, co jsou výmluvy a co jsou reálné věci. Takže jsem zatím asi někde na cestě mezi.

Čí to byl vlastně nápad, že zkusíš operní režii, a jak to vzniklo?

Když jsem ukončila léčbu, seděli jsme v nejmenované restauraci a pořád jsem se dívala oknem na Mahenovo divadlo. A můj muž Ondřej říká: Kam koukáš? A já říkám: Jen tak ven. A on: Ne, ty koukáš na divadlo, musíš s tím něco dělat. Takže jsem úplně neuvažovala nad tím, že bych se dala na dráhu režisérky, ale Ondřej mě na to tak nějak přivedl. Pořád do mě tak žduchal, že jsem zjistila, že mně umění chybí a potřebuji se nějak realizovat.

A chtělas být dál v divadelním prostředí?

Ano. Vlastně ano. I když tehdy jsem si ještě nedovedla představit tu jinou stranu. Že najednou nejsem ten člověk, který ty věci přijímá a uskutečňuje, ale najednou stojím na té druhé straně a jsem to já, kdo dává impulsy k tomu, jak by to mělo vypadat. A to je vlastně super, protože jako zpěvák jsi často nespokojený s tím, co po tobě chce režisér, nebo si říkáš, že bys to zvládl naplnit lépe a logičtěji.

To jsem se chtěl zeptat, jestli jsi byla ten typ herečky, co si říká: no já bych to teda režírovala jinak.

Muselo mi to dávat smysl. Neříkala jsem si přímo: Kdybych to režírovala já, ale říkala jsem si: Já bych to udělala jinak. Ano, ano, asi jsem byla ten typ zpěváka, který ne že by neposlouchal slepě – já jsem se snažila plnit to, co režisér chtěl – ale vždycky jsem nad tím uvažovala, aby mi to pro tu postavu dávalo smysl. A teď to jako režisérka chci od zpěváků.

A chceš, aby tě herci poslouchali slepě, nebo inscenace vzniká víc v dialogu?

Mám nějakou představu koncepce. Celkem přesnou, protože tím, že jsem si prošla tou fází herce, tak když se připravuji, funguji velmi imaginativně a opravdu si představuji konkrétní lidi. A když mi to nedává smysl, sama si to nakrokuji a zjistím si, jestli je to reálné, nebo není. A strašně moc vycházím z muziky. Tam už mě nikdo neoblafne, že se to nedá stihnout nebo nějakou podobnou hloupou připomínkou.

Ale když jsme teď dělali Hlas lesa, sešla se taková super skupina, kde ty jsi vyslovil, co bys chtěl, a oni byli tak úžasní, že tě vlastně pobízeli. V takové velké míře jsem se s tím ještě nesetkala. Nebyly to takové ty slepé ovce, co chodí zprava doleva, tam uděláte tři kroky… Ale opravdu za mnou chodili a ptali se: Jaký je ten první plán a jaké je druhé plán té postavy? Nevím, jestli to pak bylo vidět, ale opravdu se nám podařilo vytvořit, že každá postava byla jiná, každá měla jiný charakter a každá si žila svým životem. Například u těch loupežníků.

A to ti vyhovuje?

Bylo to super a pro mě to byla i velká škola, protože před tím, když jsem režírovala, jsem se s takovou skupinou nesetkala – která by chtěla tolik komunikovat. Bylo to opravdu spíš: kam máme jít a co máme udělat? Toto byla nová zkušenost, ale velmi příjemná. Určitě bych se tomu nebránila.

foto: Tomáš Znamenáček

Vyšlo mi, že to musí být pohádka, že to musí být sen

Hlas lesa Bohuslava Martinů sis vybrala, nebo ti ho na JAMU přidělili?

Bylo mi to přiděleno.

A byla jsi ráda? Že zrovna Martinů a  zrovna tento tento text?

Ano, Martinů mám strašně ráda, hodně jsem toho zpívala. Takže můžu říct, že se v tom relativně trošku vyznám. Vím, co je v té muzice důležité.

Nezvalovo libreto se ti taky líbilo? Nebo tě oslovila hlavně muzika?

Celé je to strašně kouzelné. A když jsem například poslouchala tu muziku jako rozhlasovou hru, tak jsou tam velké instrumentální pasáže, které když posloucháš doma na gauči, tak zavřeš oči a můžeš si tam představit strašně moc krásných věcí. Když jsem hledala klíč, jak tu operu rozšifrovat, vyšlo mi, že to musí být pohádka, že to musí být sen. A potom se to začalo krásně nabalovat a moc jsem si to užila. Prostě loupežníci, nevěsta, mysliveček. Ale ti loupežníci, to byl pro mě bonbónek, pro mě to byly popravdě skoro hlavní postavy. Loupežníci! Byl to prostě návrat do dětství, do dětské fantazie. I tím, že mám malé děti, to pro mě možná bylo tak kouzelné, že jsem to vlastně mohla vytvořit pro ně. Takže pohádkovost.

A jaký je tam přesah, poselství? To pohádky přece mívají.

Mají, všechny. 

Co bylo pro tebe hlavní téma?

V první řadě nepodřizovat se zažitým konvencím, ale bojovat za vlastní štěstí. Být odhodlaný něco ve svém životě změnit. Každá z těch postav je zpodobněním něčeho v našem životě, s čím můžeme bojovat a přetvářet se. Nejdůležitější je nebýt odevzdaný všem věcem, které potkáváme, ale bojovat. Jestli už za lásku, za štěstí. Za to, že tak se to dělalo a tak to musíme dělat! – to přesně tak není.

Zkoušeli jste v podmínkách lockdownu, jak inscenace vznikala?

Premiéra měla být původně v únoru, takže se to neustále prodlužovalo. Každý týden nový meeting, kde jsme se dozvěděli, že zase není nic nového, nikam se to neposouvá a nemůžeme zkoušet. Místy to vypadalo, že možná budeme moci fungovat až přes prázdniny. Vytvořili jsme krizový scénář, za jaký nejkratší čas bychom to dokázali nazkoušet. 

Standardní doba zkoušení je kolik?

Šest týdnů.

A vy jste zkoušeli nakonec kolik?

Dali jsme to za tři týdny. Bylo to velmi intenzivní. A podle mě to vůbec nebylo špatné. Navíc lidé byli po koroně na muziku velmi navnadění. Nebyli tam žádní prudiči, krásně to fungovalo. Kdyby to byla hodina a půl opery, tak je to něco jiného, ale ta půlhodina se dala za tři týdny krásně nazkoušet. A to nás mohlo být jen deset na zkoušce a všichni jsme museli být otestovaní. U mě to například znamenalo, že se mi na zkoušku mnohokrát nevešly ani všechny alternace.

Takže jsi musela zkoušet nadvakrát?

Natřikrát. Jeden týden jsi se někam dostal, druhý týden přišli noví lidé a šel jsi zase od začátku. Toto na tom bylo nejhorší. Pořád jsi opakoval ty stejné věci.

Představení se streamovalo. Mrzelo vás, že nemáte premiéru s publikem?

Velmi. Je to velký rozdíl, hrát před publikem a před prázdným divadlem. A u nás byl problém ještě v tom, že se to mělo hrát s orchestrem. Ale už toto bylo kvůli omezení počtu lidí zakázané, takže jsme byli ochuzení o orchestrální složku. Nakonec jsme neměli ani diváky, v sále byl jen minimální počet pedagogů, kteří psali oponentské posudky na diplomové výstupy. Myslím, že pro herce to bylo těžké. Vytváříš nějaký koncept, víš, že by to mohlo být zajímavé, čekáš, že toto místo by mohlo být pro diváka zajímavé na pobavení nebo na nějakou zpětnou vazbu, a najednou se ti toho nedostává. Je to zvláštní. To ticho… Ale zase jsme to streamovali a prý to doteď viděly dva tisíce lidí, což je samozřejmě o mnoho větší číslo, než na jaké bychom dosáhli naživo.

Jak moc máš inscenaci vymyšlenou, než jdeš na zkoušku? 

Devadesát procent mám připraveno. Opravdu přesně vím, kdo kam jde, co si má myslet, co je podtext, jak by na sebe měly reagovat jednotlivé postavy. To všechno už mám vytvořené. Ale když vidím, že mi zpěvák přináší něco, co tam sedí, tak se nebojím uhnout z toho, co jsem vymyslela já, a když to vypadá přirozenější, určitě to tam přidám. Nemám s tím problém.

Přišlo mi, že hodně pracuješ s prostorem, aranžuješ mizanscény jako obrazy, to máš všechno vymyšlené předem? 

Mám to všechno v hlavě, vidím to. Možná je to právě tím zpěváckým viděním. Nejdu na zkoušku s tím, že bych věděla, co se tam asi tak odehrává, ale přesně vím, ve který moment v hudbě se má udělat jaké gesto a nebo co má proběhnout na ten daný hudební motiv. A to je pro mě důležité.

Zároveň to vypadá, že je to hodně řízené i výtvarně. Jak důležitá pro tebe byla spolupráce s výtvarníky? Se scénografem, s kostymérem?

To byl trošku problém, protože v koroně to skoro nešlo. Všechno jsme konzultovali na dálku. Se scénografkou jsem se viděla jednou. Dá se to dělat jinak určitě zajímavěji. Takto jsem jí to odevzdala, řekla jsem jí svou představu, co od toho čekám, co by to mělo splnit. Takže důležité to bylo velmi a scénografka byla naštěstí tak šikovná, že když jsem viděla návrh scény, říkala jsem si, že je to přesně to, co jsem chtěla. Jako by mi viděla do hlavy. Myslím, že scéna fungovala neskutečně, ty pohyblivé jakoby stromy, špalky.

Já nepotřebuji zaplňovat jeviště nějakými rekvizitami nebo kulisami. Je pro mě spíš důležité vyplnit ho lidmi. Tím, jak to prožívají, jak se chovají, jak jednají. To je pro mě důležitější a celkově tíhnu k tomu, nepodávat divákovi informace přímo, ale spíš je nechat trochu utajené, aby nad tím musel přemýšlet. Proto se mi tak dobře dělal ten Hlas lesa, protože byl celý takový kouzelný, byl takový mystický, nebylo tam všechno prozrazené. Pracovalo se se šerosvitem, nebyla přesvícená scéna. Bylo tam hodně stínů. Prostě ne něco nadiktovat – podle mě je důležité, aby divák zapojil hlavu, musel přemýšlet a nechal fungovat svou fantazii.

foto: Tomáš Znamenáček

Hudba je prostě jednička

Co inspiruje tebe? Zajímá tě i činohra nebo další divadelní formy? Nebo jsi odkojená operou?

Nejsem. Teda… Jsem a nejsem. Když jsem byla na konzervatoři, měli jsme vynikající pedagožku Janu Oľhovou, herečku z Martinského národního divadla, která hraje všemožně po Slovensku. A ta nás neskutečně drtila na herectví. Hráli jsme Shakespeara, Zkrocení zlé ženy a nevím, co všechno. Možná právě ona u mě nasadila laťku herectví a toho všeho. Když jsem byla na JAMU, chodila jsem často do činohry a nejen na operní představení. Opera mi vždycky přišla limitující hereckými výkony. Zpěváci jsou většinou zvyklí na ne zcela přirozená gesta a přirozený projev. A to ta činohra prostě má. Když jsem já hrála, vždycky jsem se snažila být co nejvíc přirozená a aby to došlo co nejvíc ke skutečnosti. Když to vidíš, že je to poprvé a opravdu je to skoro poprvé.

Do jaké míry je opera limitující pro tebe jako režisérku? Nemůžeš si udělat pauzu, kde chceš, musíš dodržovat tempo, nemůžeš si jen tak něco vyškrtnout.

Moc neškrtám, škrty byly minimální. Ale hudba pro mě limitující není, pracuji s ní od samého začátku. Dává mi temporytmus.

Takže když mluvíš o tom, že většinu přípravy uděláš doma, vypadá to jak? Sedíš a posloucháš to stále dokola a vymýšlíš?

Nejdřív pracuji s textem, takže se snažím pochopit jednotlivé postavy. Jak myslí a o co jim jde, jak by měly jednat. Když mám vytvořenou koncepci jednotlivých postav z herecké stránky – tedy co si mají myslet a jak mají jednat – začínám si pouštět hudbu a vnímám to v prostoru té hudby. Protože hudba ti strašně moc napoví. Jestli je veselá, smutná, melancholická. To dává postavě život. V tom je rozdíl mezi činohrou a operou. V činohře si můžeš dovolit cokoliv, ale hudba je na jednu stranu limitující a na druhou stranu ti ukazuje cestu, kudy máš jít. Pokud nejsi režisér, který to chce za každou cenu posouvat a aktualizovat, nemám nic proti operám, které nejsou posunuté do dvacátého století, protože někdy tě ta hudba nepustí, nedovolí ti to udělat. Nedá se to. Hudba je prostě jednička.

Je jednička i pro to, co bys jako režisérka chtěla dělat? Máš nějaké režisérské sny? A odvíjí se spíš od hudby, nebo od příběhu?

V opeře je dobré, že se ti tam hudba potkává s obsahem. Už když si nad něčím sníš nebo si to vybíráš, víš, s čím máš počítat. Pokud teda chceš dělat operu. V činohře je to samozřejmě jiné. Ale já jsem ještě fakt úplně na začátku a pro mě je každá jedna opera, kterou dostanu možnost dělat, taková obrovská výzva, že si vždycky řeknu: jo, super je to, na toto se teď těším! Jsou samozřejmě opery, které bych chtěla udělat. Když jsem ještě zpívala a někdo se mě ptal, co je moje vysněná role, říkala jsem, že bych si chtěla zazpívat Salomé. A oni mi říkali, že nejsem ten hlasový obor. Říkala jsem: no já vím, ale kdyby to šlo, tak bych si to ráda zazpívala. A když jsem teď na druhé straně, tak už nemám žádné limity. Takže jsem zjistila, že teď si tu Salomé můžu klidně udělat! A udělám ji tak, jak já chci.

Takže fakt bys ji ráda režírovala?

Je to takový sen z dob, kdy jsem ještě neměla děti. Tehdy jsem velmi vnímala hudbu a tyto příběhy – nechci říct krvavé, ale když se umíralo na jevišti, to byl vždycky můj sen. Umřít na jevišti, to bylo top. A bohužel jsem většinou zpívala lyrické věci, kdy jsem byla buď zamilovaná, případně jsem hrála chlapa nebo nějaké jiné zvíře. Umřít mi nebylo úplně dopřáno. A teď jako režisérka můžu umírat neustále. V tom je to super.

Ale jak jsou děti, hodnoty se posouvají někam jinam. Měla jsem nabídku dělat jednu operu, která byla z prostředí, které bych možná vzala předtím, než jsem byla nemocná a než jsem měla děti. Vlastně jsem to odmítla, protože jsem najednou zjistila, že to není směr, který chci dělat.

Co tě teď čeká dál? Uzavíráš bakalářský stupeň studia, takže ještě dva roky na JAMU?

Mám tento ročník rozložený, takže končím až příští rok. Potom mě čekají snad ještě dva roky studia a potom uvidíme. Možná ještě doktorát.

Ale režii by ses dál chtěla věnovat profesionálně?

Bylo by to krásné. Když se mě ptal jeden pan ředitel, co bych chtěla dělat, říkala jsem, že by mě bavilo dělat pro děti. Neříkám vysloveně dětskou operu, ale pro děti. Například upravit nějakou klasickou operu a udělat to tak, aby to ty děti pochopily. Možná i nějaké hudební divadlo pro děti. Ale možná je to teď tak, že to všechno vidím tím, že mám děti. Ale určitě bych se právě pustila i do nějakého krváku.Po desáté hodině! Zůstávám otevřená tomu, co přijde a co mi život tak nějak podsune.

Jako ti podsunul operní režii?

Například. Vůbec by mě nikdy nenapadlo, že bych mohla toto dělat.

další rozhovory