Rendez-vous s jazykem: Jan Vojtěch Sedlák (20. září 1889 – 11. června 1941)

V těchto dnech uplyne 80. let od úmrtí boskovického rodáka Jana Vojtěcha Sedláka, meziválečného spisovatele a literárního vědce.

foto: Vít Boček

Byl synem Jana Sedláka z Boskovic („barvířského pomocníka“, jak se praví v matričním zápisu) a jeho ženy Veroniky, rozené Vachové, pocházející z Okrouhlé (jako každý správný básník později na matku několikrát vzpomenul i ve vlastní tvorbě, například: …na loučce pod lesem často jste stála, / šumotu věčnému naslouchala, / jímž hučela Bělá / v údolí pod Melkovem). V rodném městě navštěvoval nedávno vzniklé gymnázium. Maturoval zde v roce 1909, přičemž jak se dozvídáme z výroční zprávy gymnázia, na dvoustupňové škále „stupně dospělosti“ dosáhl té lepší známky: „dospělý s vyznamenáním“. Studoval pak na pražské filozofické fakultě filologii a po zisku doktorátu v roce 1914 vyučoval češtinu a němčinu na obchodní škole. Ale už následujícího roku byl povolán do vojenské služby a odvelen na ruskou frontu, kde byl pak v roce 1916 raněn. Po vzniku československé republiky nastoupil dráhu státního úředníka: nejprve byl zaměstnancem ministerstva národní obrany, kde se stal přednostou oddělení pro vojenské názvosloví a jazykové kurzy při hlavním štábu (podílel se zde významně na tvorbě české vojenské terminologie) a přednostou skupiny pro vydávání úředních publikací. Od roku 1939 působil ve vysoké funkci vládního rady ministerstva školství a národní osvěty. Zemřel náhle, po záchvatu mrtvice ve věku nedožitých 52 let v Praze.

V Památníku národního písemnictví v Praze je uložena a utříděna Sedlákova pozůstalost. Ze soupisu je vidět, že se zachovala poměrně rozsáhlá korespondence, zejména se spřízněnými autory, jejichž díla mnohdy Sedlák připravoval k tisku (zejména František Křelina, Josef Knap, Vojtěch Martínek, Václav Prokůpek, A. C. Nor, Jan Vrba, Jan Čarek, Jan Knob či Rajmund Habřina), a také s literárními vědci (Arne Novák, F. X. Šalda, Antonín Grund, Miloslav Hýsek, Jan Jakubec, Albert Pražák, Pavel Fraenkl, Pavel Eisner). Zajímavé by bylo zjistit, co skrývají koncepty dopisů Adolfu Hitlerovi, Nevillu Chamberlainovi a Franklinu D. Rooseweltovi z roku 1938…

Sedlák psal poezii i prózu a jeho dílo se řadí do tzv. ruralismu, meziválečného literárního proudu, jehož hlavními rysy byly důraz na tradiční hodnoty venkova, jako je věrnost rodné zemi, vědomí stálého pouta člověka k vlastním rodovým kořenům a ke zděděné půdě, soulad s přírodou a jejím rytmem, ale i duchovní opora ve víře v Boha. Zpracování těchto postojů oscilovalo u Sedláka mezi idylickým zobrazováním pracovitého a vyrovnaného venkovského člověka a realističtějším ukazováním života na venkově včetně jeho problémů, zhusta představovaných jako import zkaženosti z městského prostředí. Knihu povídek Duha nad krajem (1936) tvoří soubor většinou tragických příběhů venkovských lidí, ale objevuje se i válečná tematika, snad reflektující vlastní autorovy zkušenosti. Typicky ruralistický je román Věnec jeřabinový (1938), za který autor rok po vydání obdržel státní cenu za literaturu. Jeho děj nás zavádí do jihočeských samot, kde sledujeme tragédii venkovské rodiny s řadou obvyklých Sedlákových témat jako nevěra, smrt a ztráta majetku.

Pokud jde o poezii, vedle juvenilních, časopisecky publikovaných veršů (pod pseudonymem Jan Borek) vydal Sedlák čtyři básnické sbírky: Čekanky (1926), Daň boží (1929), Mé hory (1931) a Píseň věčnosti (1941). Převažuje zde prostá úvahová lyrika blízká lidové písni, objevují se přírodní motivy v kombinaci s vyjádřením nálad a pocitů lyrického subjektu, jako je láska k rodnému kraji, venkovu a matce, samota, lítost a smutek – z prchavosti času, tíhy věčnosti, neopětované lásky a podobně. V epických básních se objevují hojné aluze na rodný kraj (Děvče z Vratikova: V kněží hoře v mýti, / nejvíce v mém kraji – / horce slunce svítí, / maliny tam zrají / každým rokem znova. / Zda sem přijde ještě / moje hezké děvče / z Vratikova? // Tiše tekla Bělá, / tiše sosny duly, / panenka se chvěla, / nalomená v půli, – / větev osyková. – / Kdo neuměl vzíti, / nemůže teď míti / děvče z Vratikova). Sedlák psal často balady a jen těžko v nich necítit inspiraci v díle Bezručově, které dobře znal a zabýval se jím i odborně (roku 1931 publikoval monografii Petr Bezruč). V Sedlákově pozůstalosti se ostatně zachovala obsáhlá přijatá korespondence (31 Bezručových dopisů z let 1924–1941). Sedlákovy balady se ovšem odehrávají nejen v Beskydech, kam snad s přítelem jezdil, ale i v údolí Svitavy (jedna z nich například končí takto: Přišel večer, vyšla hvězda, / šel dědeček do Újezda. // Od Újezda ke Svitavě, / neunesl tíhy v hlavě. // Svítí hvězda večernice, / lesknou se v ní kolejnice. // Lesknou se jak stuha z kovu, / běží, běží k Adamovu. – – // K Adamovu kolej běží, – – / na koleji hlava leží). Básně poslední sbírky zase někdy upomínají na poetiku Bohuslava Reynka (V říjnu: Louky hoří / v zkřehlé modři / ocúnové. // Přes vrb hlavy / havran tmavý / těžce plove. // Mlha rmutná / hořce chutná, / v duši vniká. // Zvadle svítí / rzivé sítí / u rybníka; nebo z básně Jsem…: Jsem jako proud, / jsem jako troud, / jsem slovo zápalné, / jež jiskrou zapadne, / jsem řeka ponorná, / jsem duše pokorná, / jsem udivený pták / na kříži do oblak, / jsem v žití smrti stín, / jsem uzlík nesmířených vin, / v proud jeden vpojen jsem, / a zase stojím sám / jak opuštěný chrám / ve městě zakletém).

Dnes je Sedlák možná nejvíce znám kvůli sporu o pojetí literární vědy, který se odehrál mezi ním a několika představiteli tzv. pražské školy, uskupení, které se v druhé půli dvacátých let a v letech třicátých stalo jedním z nejvýraznějších a nejdůležitějších směrů jazykovědy a příbuzných oborů nejen v českém, ale beze vší pochyby i celosvětovém měřítku. Oficiální platformou pražské školy byl Pražský lingvistický kroužek, založený na podzim roku 1926. Sedlák zprvu patřil k jeho dosti aktivním příznivcům, od roku 1927 se účastnil většiny jeho pravidelných schůzí, na nichž se konaly vědecké přednášky s diskusemi. Vzhledem k rozdílným metodologickým postojům v literární vědě však brzy došlo k rozkolu.

Někteří čelní představitelé pražské školy v této době zastávali stanovisko, že – zjednodušeně řečeno – při interpretaci literárního textu není potřeba primárně přihlížet k okolnostem jeho vzniku (včetně například toho, kdy text vznikl, kdo je jeho autorem a zda se v textu odrážejí jeho životní zkušenosti, postoje a názory). Více je zajímal text sám, jako svébytný jazykový projev, autonomní struktura, kterou lze zkoumat exaktně. Hodnota literárního textu je pak pak podle nich dána i mírou, jakou se text vymyká běžnému jazyku, „znásilňuje ho“, experimentuje. Ne náhodou byla ostatně Pražská škola úzce napojena na avantgardní umělecké směry, reprezentované jmény jako Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert či Karel Teige. Pro Sedláka bylo naproti tomu umění především odleskem básníkova vidění světa. Literární vědec má podle Sedláka za úkol pochopit básnickou osobnost a její dílo v jejich jednotě, a to se mu může podařit pouze intuitivním vciťováním do jejich jedinečnosti. Teprve odtud pak pochopí i výrazovou specifičnost a kvalitu textu. Svoje pojetí představil Sedlák ve dvou větších pracích publikovaných v roce 1929 (Literární historie a literární věda; K problémům rytmu básnického). Ve druhé z těchto prací mimo jiné přímo polemizoval s tezí, že básnické dílo představuje organizované násilí na jazyce. Sedlákova koncepce byla pak ostře kritizována zástupci Pražského lingvistického kroužku: Bohuslavem Havránkem a především Romanem Jakobsonem. Kritika měla i přímý vliv na Sedlákovu kariéru, neboť jeho druhá práce nebyla schválena jako habilitační spis na Masarykově univerzitě v Brně. Sedlák v roce 1930 z Pražského lingvistického kroužku dobrovolně vystoupil. Sumou jeho učení se pak stala nová kniha O díle básnickém: jeho podstata a výklad (1935). I ta byla předmětem ostré protikampaně strukturalistů, tentokrát zejména ze strany Jana Mukařovského a René Welleka. Jejich cílem se stalo zcela Sedláka vědecky zdiskreditovat neustálým poukazováním na to, že s ním ani nelze polemizovat, neboť jeho práce vůbec nejsou vědecké. Celá kauza má svoje důležité místo v dějinách Pražského lingvistického kroužku, který se právě ve zmíněných letech proměnil v nesmlouvavě bojovnou organizaci, nepřipouštějící ve svých řadách kolegy, kteří se vymykali zastávanému učení.

Sedlák se mezitím ve třicátých letech stal jedním z hlavních teoretiků ruralismu, který se jako literární směr vyprofiloval mimo jiné i v otevřené opozici vůči avantgardním směrům „pražským“. Příznačná je Sedlákova účast na dvou větších publikacích představujících ruralismus (programové sborníky Básníci selství z roku 1932 a Tváří k vesnici z roku 1936). Kromě toho založil a vedl řadu Hlasy země, v níž vycházely prózy jemu nejbližších autorů, zejména těch sdružených do spolku Moravské kolo spisovatelů. Ruralismus dnes není příliš čtenářsky lákavý. Jistě to souvisí s vymizením celé jedné společenské vrstvy, která byla přirozenou cílovou skupinou ruralistických textů, totiž selského stavu. Jeho eroze začala už v první polovině 20. století v souvislosti s probíhající industrializací, koneckonců v ruralistických textech také tematizovanou. Definitivní ránu pak selskému stavu zasadila kolektivizace zemědělství v 50. letech, kdy komunistickým represím beznadějně čelily desítky tisíc sedláků. Ruralismus bývá chápán nejen jako literární směr, ale i životní nebo filozofický postoj, a nezdá se, že by pro něj v dnešní, do velké míry urbanizované společnosti bylo místo. Možná, že dnešního čtenáře by mohly ruralistické texty zaujmout alespoň schopností poutavě vykreslit lidské nitro a náladu okamžiku. Tak, jak se to například podařilo Sedlákovi v povídce Vítr v krovech při líčení poslední noci před tím, než žena zradí svého muže s jiným:

Tma ležela pokorně na zemi, dávajíc si česat své vlasy světelným hřebenem hvězd. Bylo ticho, jen světlo mírně praskalo. Už se přechýlila půlnoc, když se to ozvalo na okenní tabuli. Drnčivé zaťukání. Zachvěla se a vytřeštila oči k oknu, postříkanému prškami hvězd. Ale zvenčí se draly dovnitř představy, v krvi se ozvalo volání, z krve vystřikla odpověď. Neboť krev nezapomíná a neusedá často ani lety. Nevstávala však, jen oči měla zavěšeny na okenních tabulkách. A za chviličku opět drnčivé zaťukání, jako by někdo nehtem škrábavě sjížděl a slabounce pískl. Ale vždyť nikdo nešel, dveře mlčí, násep je tichá, pes nechrastí řetězem. Ne. Ale pak nové drnčení ji přivábilo k oknu, plnému fuchsií a levandulí. Skryla v nich hlavu a naslouchala do tmy. A tu právě přilétl k osvětlené tabuli lyšaj s vyjevenýma očima. Oči a oči se setkaly, hlava lyšajova doráživě sjížděla po lesklé hladké ploše. A tu ji viděla, umrlčí hlavu na jeho těle, zjevila se jí dotěrně a děsivě. Stála, ač již odletěl, civěla do skla a do dvora, nic neviděla, jen protější zeď, na níž ležel němý a bledě neživý svit nočního světla.

další seriály