„Mizí krásná místa, proto jsem to začal dokumentovat.“

Kamil Vočko Altrichter je fotograf samouk a s trochou nadsázky by se dalo říct, že je to dvorní fotograf Boskovic. Fotí nejrůznější místa ve městě i v okolní přírodě, jeho fotky jsou velmi oblíbené ve facebookové skupině Boskovice a okolí. Rozhovor jsme s ním proto vedli právě o focení, o Boskovicích a o tom, jak město svýma fotografickýma očima vidí.

foto: Tomáš Trumpeš

Kamile, kdy jsi začal fotit?

Váže se to k mému abstinování. V roce 2004 jsem přišel z léčebny, přestal jsem pít a tím pádem jsem hledal vyžití. Musel jsem vyměnit spoustu přátel, prostředí, spoustu věcí. A hlavně jsem potřeboval nějakou zábavu. V roce 2008 jsem si koupil svůj první malý kompakt, kterým jsem zkoušel fotit vše – od makra až po krajinky. 

A chytilo tě to?

Postupem času mě to začalo bavit. A začala mě bavit postprodukce. Sedm let nato jsem si pořídil první zrcadlovku a tím to všechno začalo doopravdy, dnes už mám komplet celou výbavu až po astrofotografii.

Když sis hledal nového koníčka, co bylo tím impulsem, že to bylo zrovna focení?

Měl jsem odmala výtvarné ambice, hrozně rád jsem maloval. Jenže malování potřebuje moc trpělivosti. Člověk musí počkat, až zaschne vrstva, vrátit se k tomu… Kdežto u focení udělám fotku a můžu jít tvořit v postprodukci. Tam jsem se našel. 

Ještě jsem si dálkově udělal kurz grafiky, práce v grafickém studiu. Hlavně kvůli tomu, abych se dostal k počítači a k programům. Vzhledem k tomu, že jsem dřív pil a pohyboval se v úplně jiném prostředí, neznal jsem počítače, internet, v té době mně to nic neříkalo. Dělal jsem v hospodě a tam jsem to nepotřeboval. Grafika mě začala bavit a výtvarno jsem spojil s focením.

Jako dítě třeba jsi na analog nefotil?

Fotíval jsem. Měl jsem německého Beiretta, ale nerozuměl jsem tomu. Jenom jsem cvakal, ale nechápal jsem duši toho fotoaparátu. Měl jsem vynikajícího otce, který se mně to snažil přiblížit, ale já jsem měl takové brzdy, jak jsem měl pocit, že mě někdo do něčeho nutí. Jsem skopec. Pak jsem ještě párkrát fotil na internátě.

foto: Kamil Altrichter

Tréninkové město

Dnes tě mám hodně spojeného s focením Boskovic. Měls to tak od začátku, že jsi rád chodil po městě a fotil?

Pokud mě znáš, tak víš, že jsem chodec. Hodně se pohybuju, chodím ven, chodím po městě, znám odmalička každý kout. Odmalička pozoruju město, pozoruju nápisy. Když jsem chodil na zelenou školu, pamatuju si všechny domy, každý nápis, každou reklamu, co tam byla, ještě malované. Zkoumal jsem takhle město a pak jsem si jednoho dne řekl, že by nebylo špatné si ty vzpomínky uchovat, protože město se mně začalo měnit před očima.

Jak?

Stará místa mizí. Takže jsem si řekl, že bych potřeboval zachytit nějaké momentky. Podle mě se město ubírá špatným směrem. Mizí krásná místa, která tady byla. Město se mi nelíbí. Boskovice se mně den ode dne přestávají líbit. Co se týče detailů – plasty, polystyren, zateplení. Začaly mizet fajn věci, proto jsem to začal ještě dokumentovat. A za druhé se na focení města trénuju, používám to zatím jako trénink. 

Trénink na co?

Trénink na focení. Nepovažuju se za fotografa, pořád se učím. Boskovice mám jako tréninkové město.

Jsou Boskovice fotogenické?

Když jsem na kopci, tak si kolikrát říkám: zkus si představit, že bys tady byl poprvé. A jsou. Takhle z dálky jo. Ale jak říkám, štve mě spousta detailů. Někdo to možná vidí jinak, ale když vylezeš na kopec a podíváš se třeba ke kostelíku Všech svatých a za ním uvidíš na Legionářské bytovku – já si toho všimnu a vadí mi to. Takže Boskovice svým způsobem fotogenické jsou, ale je tady moc věcí, které mně vadí a štvou. A je to poslední dobou. Roste tady moc obludností. Teď mi leží v žaludku hlavně ta Legionářská, zastiňuje kostelík, když se díváš z jakéhokoli místa, teď tam vyrostla nová bytovka. Kostelík a ten parčík, to je taková zelená oáza. Za tím jsou stromky, tam vyrostou další bytovky. 

Jak fotky vznikají? Máš konkrétní záměr, nebo chodíš po městě a vyfotíš, co kde uvidíš?

To bylo dřív. Dnes jsem se posunul tak, že jdu a mám plán. Vím přesně, co chci, a beru si na to techniku. Beru si třeba náhradní objektiv na něco jiného, kdyby to nevyšlo, ale dnes už přesně vím, co jdu dělat. Když mě někde potkáš třeba večer, tak druhý den je večerní fotka. Je to příprava, pak akce a pak postprodukce.

Vracíš se na stejná místa?

Vracím. A většinou to jsou stejná místa. Z nadhledu nebo místa, která mě spojují s dětstvím. Na ta se vracím třeba několikrát, je to i tohle místo pod letňákem, kde teď stojíme, tudy jsem šel milionkrát. Je to tady pořád stejné, ale pořád je tady co fotit. Respektive vždycky tady a na některých místech najdu něco nového.

Kdy vyrážíš fotit? Podle vlastního času, nebo počasí, světla?

Na počasí moc nehledím, to je proměnlivé. Moc nefotím v létě. To je pro mě mrtvé, protože je ostré slunce, přes den se prakticky nedá nic fotit, takže to fotím třeba doma. Mám výbavu, můžu fotit makro a dělat spousty věcí. Ale zase je ráno a večer, soumrak a úsvit – to jsou dvě velké výzvy.

Teď zrovna fotíš taky hodně večerní fotky, ne?

To souvisí s tím, o čem jsme se bavili, že se mi Boskovice už tolik nelíbí. Začalo mě bavit fotit je večer, při soumraku. Osvětlení má dneska spousty barev, jak jsem si všiml. Mizí škaredá oranžovožlutá a začínají být sodíkové lampy, které dělají zvláštní efekty. Takže boskovické focení budu směřovat do večerního tónu. Měl jsem taky vždycky rád gotiku a tyto temné věci, byl jsem dřív noční živočich, mám rád tmu. Boskovice se mi nejlíp fotí večer. Je to famózní pocit, stoupnout si do lesa na kopec úplně sám, slunce zapadá, město se rozžíhá. Vydržet až do tmy, to je nádherné. Je to osvobozující pocit. Noční fotografie mě teď baví nejvíc.

foto: Kamil Altrichter

Dát fotkám duši

Na tvých fotkách mám rád, že místa, která dobře znám, vyfotíš překvapivě, nečekaně. Z nečekaného úhlu. Jak to vymýšlíš?

Jsem rád, že se na tohle ptáš, protože spousta lidí řekne: dobrý, pěkný, ale nic dál. Snažím se fotkám dát duši, nějaký svůj náhled. Možná jak bych to chtěl vidět, jak se mi to líbí, jak by se mi to líbilo. Snažím se to místo zatraktivnit. Používám taky třeba vinětaci, abych upoutal pozornost na něco konkrétního, třeba na schody nebo na nějaký prvek. Každá fotografie je příběh. Fotografie je jako knížka, která se čte. A vždycky tam musí být nějaký konkrétní bod, kvůli kterému to dělám. Nikdy to není, že bych jen něco plácl, vždycky to má záměr.

A jak moc si to promýšlíš? Nebo zkusíš udělat hodně fotek a pak vybereš?

Ne, ne, už nejsem cvakal. To jsem byl dřív, v roce 2008 jsem byl cvakal – fotil jsem všechno. A pak jsem zjistil, že se k tomu nevracím. Dneska jdu, udělám šest fotek, ale z toho tři dobré. A radši se na to místo vracím, než abych to měl v archivu. 

Většinou někde procházím a najednou mě to ťukne. Někde procházím a najdu jiný náhled. I když jsem na tom místě poněkolikáté, najednou tam něco nového najdu. Velkou roli hraje počasí, slunce.

Fotíš město, ale taky okolí. Fotíš rád přírodu?

Hrozně moc. Zároveň si čistím hlavu, je to spojené s tím, že rád chodím, mám rád turistiku. A zároveň mě to osvobozuje. Člověk pracuje a potřebuje vydechnout, vyrazit a tím pádem fotím i krajinu.

Nedávno jsem přemýšlel, že bych si obešel všechny stromy, které si pamatuju z mládí, na které jsem lezl nebo které mě provázely po celý život. V Boskovicích je spousta stromů, které jsem měl rád, které tady ještě jsou, ale spousta z nich mně začala mizet před očima. A dost brutálním způsobem. Na Hybešově roste sídliště, má se to tam jmenovat U lípy. Uprostřed stála nádherná velká lípa. Mimo jiné stromy, u kterých chápu, že se sundaly, protože byly blízko a byly staré. Ale ta lípa byla krásná, košatá a nezasloužila si shodit. Byla to dominanta toho sídliště. To si lidi nedovedou představit, co ten jeden strom udělá. Viz třeba ty dvě lípy u kolejí. Když se díváš z dálky, tak to tam je.

Když vyjedu na Letovicko – Babolky, Kochov, Novičí, to jsou teď moje lokality – podívám se do krajiny a ta krajina má úplně jiný ráz. Tady je to těmto lidem úplně jedno. Tady pod letňákem bylo šest smrků. Když se člověk dívá z Holíkova, bylo těch šest smrků vidět a bylo vidět, že tudy vede cestička do letního kina. Jen smrk stojí na Červené louce, u orlovny stojí krásný jasan. To jsou původní stromy. Když to sídliště stavěli, zničili zahrady, všechno, ale nechali občas nějaký solitér. Ty stromy jsou tam dodnes a dnes vidím, že už má zase někdo zájem je kácet. Takže si ty stromy musím obejít. Mrzí mě ta lípa, tu už jsem nestihl vyfotit. Na Hybešově stojí mimochodem taky ještě ten vlnitý plot, který je tam od sedmdesátých let. Bydlel jsem na Křižíkově, znám ho odmalička. To jsou poslední pozůstatky. A taky se to odtrhne. Mám pocit, jako by to někdo trhal ze mě. Cáry dětství a toho hezkého.

Nebo třeba tenhle strom pod letňákem, tady jsme jako kluci leželi, kouřili a přemýšleli, kolik by z něho asi bylo sirek. Ten strom mi připadá pořád stejný.

Takže se ti nelíbí přístup k zelení ve městě?

Připadá mi to drastické. Sekání trávy… Loňský rok byl co se týče počasí celý nádherný a vzpomínal jsem na mládí – dřív se tak nesekalo. Všude byly rozkvetlé louky. Nechalo se to zarůst, pampelišky odkvetly a pak se teprve sekalo. Minulý rok bylo krásné, že to lidi nechali, nechali se iniciovat, přestali sekat zahrádky a bylo to krásné. To musím pochválit všechny, kdo to takto dělali. Moc se mně ty Boskovice minulý rok líbily. Bylo to teda taky díky dešti.

Obecně tě baví fotit různá témata?

Já mám opravdu široký záběr: fotím i makro, teď pro mě byl obrovská výzva festival, reportážní fotografie. O tom jsem si vždycky myslel, že je to ta nejjednodušší věc a zjistil jsem, že jsem v tom absolutně selhal.

Opravdu?

Byl jsem z toho hrozně špatný, úplně mě to rozebralo.

Tak se těšíš na další ročník, že to bude lepší?

Kdyby mě pozvali, tak klidně. Myslel jsem si, že je to nejjednodušší žánr, ale zjistil jsem, že je to strašně složitý a tvrdý oříšek.

A co je na tom těžké?

Fotit lidi. Bez ptaní, to mně dělá problém. Sám to nemám rád, když na mě někdo někde namíří objektiv. Takže fotit lidi a najít tam ten správný příběh, správný moment. Úsměv, dialog, prostě něco. Prostě reportáž, nemůže to být bezduchá fotka, o něčem musí být. Musí tam být emoce a to je strašně složitá věc. Fakt to není o cvakání.

V přírodě se ti hledá snáz?

Ano. Tam teda kolikrát čekám, tam to zase záleží na počasí. Můžu se pořád vracet k rybníčku a jednou mně to vyjde, ta shoda náhod, že jsou dobré mraky nebo něco a udělám fantastickou zasněnou fotku. U lidí je to jinak, člověk se s tím davem musí sžít. Zjistil jsem, že se musím stát součástí toho všeho kolem, uvolnit se a pak teprve něco vyfotit. Byl jsem z toho hrozně nervózní, když jsem chodil mezi lidmi a fotil.

Opak je focení na vnitřních akcích v Prostoru. Tam jsem ve svém živlu. To mě baví a je to i výzva kvůli světlu, protože je tam špatné osvětlení. Člověk se musí zase zdokonalit, i v nastavení fotoaparátu, i potom v postprodukci. Hodně mě to posunulo a od té doby mě hrozně baví fotit koncerty.

foto: Kamil Altrichter

Nejsem sběrač lajků

Tvoje fotky mají specifickou barevnost. Je to dané už technikou, kterou používáš, nebo až postprodukcí?

Spíš postprodukcí. Fotka vyjde vždycky stejná. Mám dva foťáky a ať je to ten, nebo ten, vždycky vyleze podobná fotka a pak záleží na postprodukci. Všiml jsem si taky, že se posunuju, ale myslím si, že je to správné. Každý fotograf by měl mít otisk, nějaký svůj autogram. Tam už snad jsem. Když projíždím Facebook, okamžitě poznám svou fotku, i když přejede rychle. Podle barev nebo podle kompozice okamžitě vím, že to byla moje fotka. Tomu jsem moc rád.

Trvalo to? Než jsi našel svůj výraz?

Trvalo to hrozně dlouho. Jsem samouk, nikdy jsem za nikým pro rady nechodil. Nebo chodil, ale pak jsem zjistil, že to ty lidi víceméně obtěžuje, nikdo nedává rád rady zadarmo. Takže jsem si nakoupil spoustu knížek, odebírám časopisy a studuju. Jsem v různých skupinách a tam si rady předáváme. Chodím fotit s pár fotografy, to se taky člověk něco přiučí. Ale jinak samouk, to mě nejvíc baví – pokus, omyl. S digitální fotografií to jde, kdyby to byl analog, bylo by to daleko horší. Před analogovými fotografy smekám klobouk.

Máš své oblíbené fotografy?

Samozřejmě. Absolutně náš nejlepší fotograf je pro mě pan Koudelka, co si budeme povídat. Jinak ti současní – Jan Juračka, Honza Šmíd, Štěpán Rak. Všechno jsou to krajináři. Jan Juračka je cestovatel, má drony, ten teda u mě vede. Jinak klasika – Tono Stano a tak dál.

Jak moc tvoje focení akcelerovaly sociální sítě? Nebo jsi dřív fotil taky takto, jen to nebylo vidět?

Dal jsem na rady starých fotografů a radu, kterou jsem různě vyčetl: zkrátka prezentovat svoje fotky. Tak člověk zjistí, kde dělá chyby, protože vždycky se najde někdo, kdo do mě rýpne. Spousta fotografů mně napsala.

K tomu je ale potřeba určitá odvaha.

Já jsem rád. Nejsem chlubílek, nejsem sběrač lajků. Dělám to vlastně pro vás. Těší mě, že Boskováky to baví a těší mě to víc než nějaké lajky. Fotku olajkuje každý, ale málokdo se nad fotkou zamyslí, že je tam nějaký příběh. Uvidí sluníčko a řekne, že je to hezké a dá srdíčko. Ale to je pro mě málo.

Mám radši kritiku. Když někdo řekne: máš to nahlé. To už se teda dnes nestane. Ale zezačátku, když jsem dával fotky na sociální sítě nebo do různých fotografických skupin, dostával jsem zprava zleva. Časem se to proměnilo v pochvaly, tak jsem si říkal, že už jsem asi tam – někde, kde jsem chtěl být.

Táhne tě poslední rok ta pandemická situace k tomu, abys fotil ještě víc?

Jelikož chodím pořád do práce, o to víc mě láká chodit ven. Mám spousty přátel a těší mě, že se to někomu líbí. Opravdu mě to u srdce těší. Někdo ty fotky i sdílí, vy jste mně otiskli fotku. To všechno je pro mě odměna. Každý se honí za lajky, ale mně jde spíš o to srdce.

foto: Kamil Altrichter

Každé město mělo Stínadla

Bavili jsme se o tom z pohledu fotografa, ale zajímá mě to i lidsky: jaký máš vztah k Boskovicím?

Boskovice jsem měl vždycky rád, mám je rád, ale měl jsem rád úplně ty staré Boskovice. Jak říkám, znal jsem tady každé zákoutí. Někdo má rád ten střed, ale já měl prolezlou každou zahradu a každé zákoutí. To dneska mizí. Ty pozůstatky Boskovic, třeba Meta za Minervou. Nedávno jsem tam byl na dvoře, za minerváckým komínem. Mimochodem tam dělal můj otec, bylo to pro invalidy. Když tam vlezeš, je to tam pořád stejné: dřevníky, palety, vracím se do osmdesátých let. Tohle mě na Boskovicích hrozně baví – taková ta Stínadla. Každé město mělo svoje Stínadla. Tmavá zákoutí. Židy. Dneska už se mi to pranic nelíbí. Je to způsobené revitalizací, nabídkou peněz na zateplení. Dělá to hluboká okna, lidem to asi nevadí, taky ty syté barvy. Měl jsem to město radši oprýskanější.

To jsme zase u toho, jak město vypadá. Ale chtěl jsem se tě zeptat i na to, jak se ti tady žije. Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys odešel?

Jo, mockrát. Ale zas nemám na to, abych se sebral a odešel. Jak jsem přestal pít, tak člověk nemá té síly tolik. Bydlel jsem v Blansku, v Brně, a když to porovnám, vždycky jsem se rád do Boskovic vracel. Mám tady přátele, jsem tady zakořeněný, mám Boskovice rád. Je tady spousta míst, ke kterým se vracím a která nikde nenajdu. Ale ta jsou venku, v okolí.

A co se týče města – žije se tady dobře, ale dost věcí mně tady chybí a nelíbí se mi, jakým směrem se město ubírá. Hrozně se proměnilo.

další rozhovory