Tomáš Trumpeš: Fotkou proti zdi. Boskovický rodák Josef Koudelka ve Svaté zemi

Kino Panorama uvedlo film o vůbec nejproslulejším boskovickém rodákovi, fotografu Josefu Koudelkovi. K tomu je ovšem slušné dodat, že Josef Koudelka se sice narodil v roce 1938 v Boskovicích, ale sláva jeho původu po právu náleží nedalekému Valchovu. Film nazvaný Koudelka fotografuje Svatou zemi vznikal pět let a zachycuje věhlasného tvůrce a člena nejprestižnější fotografické agentury Magnum při práci na území Izraele a Palestiny.

Josef Koudelka

Autorem snímku je izraelský režisér Gilad Baram, který pracoval jako Koudelkův asistent. Pro film zvolil velmi prostý způsob sdělení, který nám dopřává jakoby postávat při práci fotografovi v zádech, v zastavených okamžicích hledět na jeho fotografie na velkém plátně kina a střídmě si vyslechnout jeho často jednoduché, ale přesné a řízné komentáře.

Kruciálním bodem Koudelkových fotografií i úvah je zeď, která odděluje Izrael a Západní břeh Jordánu. Josef Koudelka, který proslul fotografiemi invaze vojsk Varšavské smlouvy do Prahy v srpnu 1968, se tak po čtyřiceti letech vrací k tématu rozděleného světa. Jedna zeď vytváří dvě vězení, říká a dodává, že zkušenost narození v zemi za železnou oponou byla pro jeho život klíčová. A promítá se i v tom, že rozpolcenou zemi vnímá nejen optikou jejích obyvatel, ale země samotné. Snad by se dalo říct, že Josef Koudelka nefotografuje zemi jako místo, kde žijí lidé, ale jako entitu, jako bytost. Lidé na jedné nebo druhé straně se můžou aspoň nějak bránit, ale země se bránit nemůže, uvažuje při pohledu na osazování obrovských betonových kvádrů do krajiny.

Na výsledných fotografiích jsou jednotlivá místa prázdná. Nepřítomnost lidí umocňuje hrůznost jejich počínání a neforemnou hrubost jimi vytvořeného díla. Výsledné sdělení je možná děsivější než reportážní fotky z dějišť konfliktů. Josef Koudelka se ve Svaté zemi dotýká samé podstaty dokumentární fotografie.

Filmový dokument nám poskytuje možnost sledovat, jak moc dobře opravdový fotograf ví, co od fotografie chce. Zdánlivě sledujeme jen neustále popocházení čiperného sedmdesátníka, které může přejít i do pomalé snahy nasoukat se vleže mezi obrovská klubka bezpečnostního drátu. To všechno patří k nalezení správného záběru, stejně jako několikahodinové čekání, až se rozptýlí mlha nebo zasvítí to správné slunce. Z komentářů se dozvídáme, že na některá místa se fotograf vrací i několikrát, pokud má pocit, že tam na něj čeká dobrá fotka, ale on ji ještě nevyfotil.

Josef Koudelka říká, že po pražských událostech roku 1968 ví, že nemůže být součástí žádného konfliktu, jako toho, který se ho tak bytostně dotýkal, když se jednalo o jeho vlastní zemi. Stejně tak si uvědomuje limity vlastní práce a vůbec limity člověka stojícího v epicentru dějinných pohybů. To ho však nepřiměje k tomu, aby se propadl do pasivity, naopak usiluje, aby si uchoval zdravý vztek, což pokládá za velmi důležité. Pořád totiž něco zbývá: můžu jezdit po světě a ukazovat lidem to, co neznali.

A opět: jak prosté a jednoduché. A jak nesamozřejmé a dostatečné. A jak naplněný a výjimečný umělecký i lidský osud se za tou prostou větou skrývá, jaká nezlomnost a odvaha – jít fotkou proti zdi.

Fotograf Josef Koudelka patří k světově nejuznávanějším českým umělcům a k vůbec nejznámějším Čechům. Filmařka a proděkanka FAMU Kamila Zlatušková nedávno u příležitosti uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi vzpomínala, že když studovala v USA, byla v amerických učebnicích zastoupena jména tří Čechů: Miloše Formana, Václava Havla a Josefa Koudelky. Boskovicko se zatím k osudu svého nejslavnějšího rodáka moc nezná. Buďme rádi, že alespoň kino nyní uvedlo izraelský dokument. A třeba se situace zlepší, až bude Josef Koudelka příští rok slavit osmdesátku.

další názory a komentáře