S Danielem Low-Beerem jsem se určitě alespoň jedenkrát v životě viděla. Bylo to na jaře roku 2017, kdy brněnský magistrát uspořádal historicky první setkání potomků kdysi významných židovských rodin, jejichž nesmazatelnou stopu nalézáme v moravské metropoli dodnes, a díky jimž bylo Brno nazýváno „moravským Manchestrem“, neboť tamní židovská textilní výroba nabyla v 19. století světové proslulosti.
V roce 2017 se tak setkala zhruba stovka příslušníků rodin Löw-Beer, Tugendhat a Stiassny, kteří v oněch májových dnech strávili dojemné společné chvíle především v Brně, na závěr svého pobytu se pak odebrali do Svitávky, Brněnce a také do Boskovic, kde jsem měla tu čest německy hovořící část rodin provázet po boskovické židovské čtvrti. Pan Daniel byl bezpochyby přítomen, ovšem žádný kontakt jsme nenavázali, zůstala jen hezká vzpomínka na nevšední setkání se zajímavými lidmi. A ejhle, najednou se mi před pár týdny dostala do rukou kniha s názvem Archy života, s podtitulem Historie rodu Löw-Beerů mezi Schindlerovým seznamem a vilou Tugendhat, jejímž autorem je právě Daniel Low-Beer, a která nesmírně osobním, sugestivním a doslova strhujícím způsobem mapuje osudy některých příslušníků bohatě rozvětvené rodiny Löw-Beerů.
Značnou pozornost věnuje autor i boskovické židovské čtvrti, kde má jeho rodina své kořeny. O historii boskovických Löw-Beerů jsem před časem psala poměrně podrobně, dovolte mi tedy, moji milí čtenáři, abych svůj dnešní příspěvek věnovala právě panu Danielu Low-Beerovi a jeho předkům, kteří v té nejstarší linii působili v Boskovicích, i když další generace přenesly své podnikatelské aktivity jinam. Pan Daniel o tomto mém počinu nemá tušení, ale snad by se proto na mne nezlobil.
Informací přímo o něm mám jen málo. Narozen v Anglii roku 1969, po matce britského, po otci židovského původu, profesí lékař, působící jako epidemiolog při Světové zdravotnické organizaci, trvale žije v Ženevě. A je to také básník, spisovatel, v poslední době i podnikatel a možná trošku snílek se spoustou plánů, o kterých ještě bude řeč.
Začněme tedy boskovickými předky pana Daniela. Připomenu, že za zakladatele podnikání Löw-Beerů můžeme považovat Salomona Löw-Beera, z jehož pěti synů byl nejúspěšnější nejmladší Moses, jehož aktivity ve Svitávce jsou dostatečně známé. Ovšem ani ostatní bratři nezaháleli, Jakob s Aronem založili již v roce 1820 v domě ve Zborovské ulici v Boskovicích, kde rodina bydlela (dnes útulná čajovna a kafírna), svou továrnu na výrobu a prodej česané vlny a příze. Náš zájem se bude upírat k Jakobovi (1785–1864) a jeho potomkům, tudy vede přímá linie k panu Danielovi.
Jakobův syn Izák (1811–1898) přenesl roku 1854 boskovickou firmu do Brněnce, kde zakoupil neprosperující papírnu, kterou přestavěl na přádelnu vlny. Svůj podnik neustále rozšiřoval, zveleboval, zakoupil i jedinou místní konkurenci, zavedl zde výrobu klobouků, fezů, kloboukových filců a umělé vlny. Obsadil nejen domácí trh, ale pronikl i do zahraničí, zejména východního Středomoří a jižní Ameriky. Své velkorysé projekty mohl realizovat s vydatnou finanční pomocí svého mladšího bratra Leopolda (1816–1892), který žil ve Vídni jako bankéř a byl známý nejen svým bohatstvím, ale i dobročinností. V roce 1870 se stal čestným občanem Židovského města Boskovice, kterému v závěti odkázal 1800 zlatých. Zemřel ve Vídni, ale jeho ostatky byly převezeny do Boskovic a odpočívají zde na místním židovském hřbitově. A pozor, ať neztrácíme nit, Leopold byl Danielův prapradědeček.
V 80. letech 19. století firmu přebírá Arnold Löw-Beer, syn Leopolda, firma i nadále vzkvétá. Podnikatelské úspěchy Löw-Beerů pokračovaly i za první republiky nejen v Brněnci, ale také v Rozhraní, v Brně, kam bylo přeneseno centrum firmy, vznikaly i franšízy v Berlíně či Chotěbuzi, svá obchodní zastoupení měla firma ve Vídni i dalších západoevropských městech. Do vedení firmy vstupuje další generace Löw-Beerů, jako technický ředitel a spolumajitel se zde velmi dobře uplatňuje vedle jiných také Walter Löw-Beer, syn Arnoldův, dědeček Danielův – tito dva se ovšem nepotkali, Daniel se narodí až 15 let po Walterově smrti.
Zastavme se na chvíli v Brněnci roku 1938, kdy už je zcela zřejmé, že šťastné časy definitivně skončily. Brněnec se oproti předpokladům Löw-Beerů stává součástí Německé říše a stárnoucí Walter se s novou situací nedokáže smířit. A tak stojí na břehu Svitavy, která tvoří hranici mezi říší a protektorátem, na protější straně řeky se povalují nacistické jednotky, a Walter se je snaží svojí brilantní němčinou přesvědčit o mezinárodních právech, hranicích, přes které Němci nesmějí, a dalších zásadních věcech.
Tato příhoda je stále v celé rodině legendární, osamělý Žid s vycházkovou holí stojí proti nacistické zvůli a dokáže jí alespoň na chvíli vzdorovat. Zatímco Walter vede svůj ztracený boj, jeho žena Alice usilovně balí. Neboť ženy Löw-Beerů, jak píše pan Daniel, vždycky věděly, co je právě nejdůležitější. A tak Walter, Alice i jejich tři děti, z nichž nejmladší Thomas, Danielův tatínek, je teprve šestiletý, jdou do emigrace. Celá tato rodina se zachránila. Jiní takové štěstí neměli.
Továrna v Brněnci byla arizována, zakoupili ji vídeňští bratři Hoffmannové a postupně začala sloužit k výrobě munice. Brněnec se stal pobočným táborem koncentračního tábora Gross-Rosen.
V roce 1944 se na scéně objevuje svitavský rodák Oskar Schindler, který do Brněnce přesunul asi 1200 židovských dělníků ze své krakovské smaltovny a zachránil jim tak život. Daniel Löw-Beer se ve své knize netají obdivem k Oskaru Schindlerovi, byť nepopírá temnější stránky jeho osobnosti. Za podstatný považuje fakt, že se Schindler při své volbě mezi dobrem a zlem přiklonil na stranu dobra.
Vděční zachránění židovští zaměstnanci nechali ze svých zlatých zubů zhotovit pro Oskara Schindlera prsten, na jehož vnitřní straně je citát z talmudu: „Kdo zachrání jediný život, zachrání celý svět.“ Schindlerovi se dostalo celé řady poct, byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, je pochován na římsko-katolickém hřbitově v Jeruzalémě.
Největší slávu mu ovšem přinesl film Stevena Spielberga Schindlerův seznam z roku 1993. A dodnes je předmětem vášnivých kontroverzí mezi historickou i laickou veřejností. Nedá mi to, a musím přidat jednu boskovickou perličku. Oskar Schindler měl o šest let staršího bratrance, který se jmenoval Otto Schindler, pocházel z Březové nad Svitavou a jako zaměstnanec rodiny Mensdorff-Pouilly se dostal do Boskovic, kde pracoval na pile v Pilském údolí. Oženil se zde s místní dívkou Růženou Zrůstkovou a měli spolu jedinou dceru Marii. Ta se později stala matkou čtyř dětí, které všechny dodnes žijí v Boskovicích. A já bych ráda připomněla alespoň jednoho z Mariiných potomků (je to kamarád, proto ta protekce): je jím v Boskovicích dobře známý amatérský výtvarník Josef Nedoma, který se tak může pyšnit, že patří do vzdáleného příbuzenstva proslulého Oskara Schindlera.
V poválečném období byla továrna v Brněnci začleněna do socialistického podniku Vlněna, po roce 1989 zde pak textilní výrobu provozovala společnost Vitka, která se však dostala do insolvence a podnik musela prodat. Neúspěšným se stal i pokus firmy Bustrex, která výrobu v Brněnci provozovala do roku 2011 pod názvem Vitka Textiles. Firma skončila v konkurzu, areál zůstal opuštěný, začal proces naprostého pustnutí a totální devastace, došlo k nepovoleným demolicím několika objektů.
A tehdy v roce 2018 přichází nový zachránce – pan Daniel Löw-Beer, který se stává majitelem části továrny a zakládá Nadační fond Archa – rodiny Löw-Beerovy a Oskara Schindlera s cílem vybudovat v Brněnci důstojné místo pro uctění památky svých předků. Vedle muzea, kinosálu, prosklené odpočinkové místnosti je v plánu i restaurace, ubytovací kapacity, parková úprava venkovních prostor a další. Z dostupných zdrojů jsem se dozvěděla, že první část areálu by měla být zpřístupněna již v letošním roce, tak se necháme překvapit. K veřejné prezentaci celého projektu již došlo v roce 2020, kdy v rámci festivalu Meeting Brno byl z Brna do Brněnce vypraven speciální vlak, průvodcem v bývalé továrně byl sám pan Daniel, promítal se film Schindlerův seznam a proběhla řada doprovodných akcí.
Tak co říkáte, moji milí, až to jen trošku půjde, vyrazíme do Brněnce? A než se tak stane, můžeme si pročítat knihu Archy života od Daniela Low-Beera, ze které jsem vám přiblížila jen nepatrné střípky v naději, že pokud po ní sáhnete, budete její četbou stejně uchváceni a fascinováni, jako jsem byla já.
