Občas si na ni vzpomenu. Na první pohled to byla drobná, nenápadná paní, seděla ve svém ušáku, kolem spousta novin, časopisů, výstřižků a poznámek… I ke konci svého bohatého života měla na dění kolem sebe osobitý pohled. Podobně jako v době komunistické totality, když na ni StB vyvíjela soustavný nátlak a ona několikrát odmítla spolupráci, přestože kvůli tomu nemohla dělat to, co bylo jejím životním posláním. Na začátku nového školního roku příběh statečné ženy možná zaujme nejen pedagogy.
Anna Staňková se narodila 7. května 1927 v Jevíčku do zemědělské rodiny jako nejstarší z dvanácti dětí manželům Anně a Antonínu Staňkovým. V dětství musela pracovat na poli a starat se o své mladší sourozence, ale také cvičila v Orlu, chodila zpívat do kostelního sboru a navštěvovala divadelní kroužek. Po ukončení pěti ročníků obecné školy začala studovat na Gymnáziu v Jevíčku a během protektorátu dokončila gymnaziální studia v Boskovicích. Na konci války neměla dobré zkušenosti s vojáky Rudé armády a veřejně se zastala oblíbené učitelky německé národnosti.
Po maturitě v roce 1946 se rozhodla proti vůli svého otce nastoupit ke studiu na Masarykovu Univerzitu v Brně. Na studiích se o sebe musela postarat sama, nedostávala od rodičů žádnou finanční podporu. Otec brzy po nuceném vstupu do JZD zemřel. Díky své složité rodinné situaci mohla jako sociální případ dostudovat, přestože prověrkami vzhledem ke svým názorům a křesťanskému smýšlení původně neprošla.
V roce 1950 dokončila filosofickou fakultu, obor filozofie – čeština, a dostala za trest první umístěnku do Osoblahy, vesnice na hranicích s Polskem. V roce 1963 byla po neustálých problémech s komunistickými nadřízenými vyhozena ze školství pro veřejné ohrožení mládeže. Krátce byla bez zaměstnání, potom pracovala jako referentka a uklízečka v Čedoku.
V období uvolnění politické situace kolem roku 1968 byla rehabilitovaná a nastoupila na místo profesorky češtiny na experimentálním Gymnáziu v Ostravě-Porubě. V sedmdesátých letech během normalizace začaly nesmyslné hospitace v hodinách, přišlo obvinění z přetěžování žáků a vše vyvrcholilo přeložením na učňovskou školu „Zengrovku“.
Byla soustavně psychicky vydíraná, sledovaná STB a několikrát předvolaná na výslech. V archivu bezpečnostních složek se dochoval svazek kontrarozvědného rozpracování, kde je jasně popsané, že jí byla několikrát nabízena spolupráce, kterou vždy odmítla.
Celý svůj život věnovala výchově a vzdělávání dětí na různých školách převážně v Moravskoslezském kraji a v roce 1984 odešla do důchodu. V listopadu 1989 se v Římě osobně zúčastnila svatořečení Anežky České a po revoluci se stala jedním z prvních učitelů na Církevní škole v Odrách.
Největší posilou v těžkých obdobích života jí byla víra v Boha. Ve svých 94 letech (rok 2021) stále se zájmem sledovala veškeré dění kolem sebe. Zemřela 7. června 2023.
Srovnání obou totalit
Vyprávěla několik osobních zkušeností z období druhé světové války a nakonec vyjádřila srovnání nacistické a později komunistické totality: Ten nelidský režim za války, to byl jenom učeň, to byli jenom žáci toho Lenina a Stalina, toho šíleného režimu. Oni nám nikdy nevzali všechno, jak to dělali potom komunisti. Maminka odevzdávala mléko a jednou je asi zředila vodou a přišla kontrola, nedopustili, aby z toho byla aféra. Oni dávali lístky navíc, nikdy nedopustili, aby rodiny s více dětmi neměly co jíst.
Každou chvíli jiná škola
Celá anabáze se změnami škol, šikanou nadřízených a nesmyslnými kontrolami ve vyučování vyvrcholila 21. prosince 1963 okamžitým propuštěním ze školy a ze školství celkově. Oficiálním důvodem byl paragraf Veřejné ohrožení mládeže.
Tři měsíce nemohla najít žádnou práci, až ji nakonec zaměstnali v Čedoku jako referentku a uklízečku. Shodou okolností později dostala nabídku stát se vychovatelkou v učňovském středisku Restaurace Ostrava Jih. Po roce se stala vedoucí celého střediska, měla pod sebou dvanáct mistrů odborného výcviku a podle svých slov tam zaznamenala největší pedagogické úspěchy: Když jsem tam přišla, týden jsem se jen dívala. Mistři nic nedělali, učni se jen flákali. Musí se hledat cesty, zavedla jsem body, podle toho dostávali učni plat. Tím donutili mistry, aby se jim věnovali. Středisko mělo nakonec vysokou úroveň a učitelé jejich školy si stěžovali, že se musí vzdělávat, protože se jich žáci neustále na něco ptají.
STB v akci
V sedmdesátých letech přišla tvrdá normalizace a lidé, kteří se hlásili k reformám, se rychle obraceli a měnili názory. Pamětnice čelila velkému nátlaku ze strany nadřízených i Státní bezpečnosti (StB).
Pronásledování a šikana se stupňovaly, pamětnice každou chvíli čekala, že ji odvezou a odsoudí. V archivu bezpečnostních složek se dochoval svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR- 863208 MV, kde se například píše: Na jmenovanou byl zaveden svazek pro podezření, že je členkou protistátní organizace, a že rozmnožuje náboženskou literaturu zaměřenou proti našemu státnímu zřízení. V průběhu rozpracování bylo se Staňkovou uskutečněno několik schůzek s cílem získat ji jako TS (tajný spolupracovník). Utajovaný styk schůzek odmítala.
Příklad jednoho výslechu a co tomu předcházelo, pamětnice popisuje: Bylo to o prázdninách, hlídala jsem dítě své kolegyně, přišel nějaký pán, a že s nimi musím jít. Musela jsem poprosit sousedku, aby se o dítě postarala. Jela jsem s nimi, oni měli různé ty psychologické metody, projížděli jsme nějakým podzemím, asi aby mě zastrašili. Věděla jsem, že nesmím říkat žádná jména. Těch výslechů bylo několik, oni mě spojovali s nějakou vyšetřovanou skupinou.
Snažili se ji všemožnými metodami ze školství odstranit. Dozvěděla se například, co se o ní vypráví: Ta ženská nemá s komunistama žádný soucit. Pamětnice vydržela všechny snahy o odstranění ze školství, nedala se a nakonec až v roce 1984 odešla sama do důchodu. Za každých okolností hájila pravdu, nikdy se nevzdala své víry a po letech útlaku ze strany režimu dodává: Byla jsem malým zrníčkem písku hozeným do jejich soukolí.
Největší pochvala
Žádná vyznamenání ani pozdější pochvaly od nadřízených nemohly vynahradit to, co jí při náhodném setkání po letech řekl její bývalý žák z problematického učiliště: Je nám po vás smutno – a máte už chlapa? Ona odpověděla: Nemám čas, musím se starat o takové, jako jste vy. A bývalý žák na to: Máte pravdu, nevdávejte se, vy se na to hodíte, vy nás máte všechny ráda.
Celý příběh si můžete přečíst zde.
