Přívalový déšť, který spadl na pole jižně od obce Velká Roudka mezi Letovicemi a Velkými Opatovicemi, způsobil bleskovou povodeň. Co se to, po několika suchých letech, děje? Hrozí nám místo sucha opět povodně?
Měsíc červen po několika suchých letech zase „voní deštěm“, jak říkávali naši dědové. Ne nadarmo se s 8. červnem pojí jedna z vůbec nejznámějších pranostik („Medardova kápě, čtyřicet dní kape“). Kolem 10. června totiž obvykle začínají tzv. vítské deště, jedna z výrazných vln medardovského deštivého období (sv. Vít má svátek 15. června). Jistě jste v médiích zaznamenali zprávy o extrémních srážkách, které se v neděli 14. června 2020 prohnaly Čechami a Moravou. K největším komplikacím došlo v Železných horách na Chrudimsku, v obci Míčov tam bylo evakuováno asi deset domů. V Heřmanově Městci se obyvatelé penzionu pro důchodce museli přesunout do vyšších pater. V blízkosti přetekl rybník, policie ve městě dokonce uzavřela některé ulice. Živel řádil také v Pusté Rybné na Svitavsku (Žďárské vrchy), v Litomyšli či Lanškrouně (kanalizace nezvládala pobrat vodu). Jen o pár dnů dříve přinesla rozbouřená voda zkázu do několika obcí poblíž Uničova v Olomouckém kraji. Z potoků stékajících ze svahů Nízkého Jeseníku se ve chvíli staly divoké bystřiny, beroucí vše, co jim stálo v cestě. A jak dál prší, což je pro obnovu klesajících zásob podzemních vod dobré, problémy se zvýšenými vodními stavy na menších tocích pokračují.
V neděli 14. 6. odpoledne byl vyhlášen poplach také pro dobrovolné hasiče v Letovicích. Když houkaly sirény, říkal jsem si, že půjde nejspíš o pár sklepů ve vesnicích kolem Svitavy, kterou se valilo množství kalné vody. Skutečnost však byla mnohem horší. Přívalový déšť, který spadl na pole jižně od obce Velká Roudka mezi Letovicemi a Velkými Opatovicemi, způsobil bleskovou povodeň v povodí bezejmenného potůčku, stékajícího ze svahů hřbetu Na vrších (kóta 589 m), na němž se nachází skalní útvar Kamenná svatba.
Co se to, po několika suchých letech, děje? Hrozí nám místo sucha opět povodně? Přesně na to nedokáže nikdo odpovědět, z meteorologických statistik je však zřejmé zvětšování teplotních i srážkových výkyvů, nárůst extrémů. Ubývá sněhových srážek v zimním období, čím dál častěji prší koncem jara a v létě, kdy už vegetační kryt neumožní dostatečné vsáknutí srážkové vody (navíc se často jedná o srážky přívalového charakteru). Většina vody nespotřebované rostlinami se vypaří či odteče po povrchu. Přestává tak platit známé hydrologické pravidlo, podle kterého se jedna třetina vody vsákne, jedna odteče a poslední třetina vypaří. Důsledkem jsou mimo jiné bleskové povodně.
Když jsem se v Letovicích v pondělí doslechl o vyplavení Roudky, očekával jsem, že půjde o Malou Roudku. Tou totiž protéká potok (později říčka) Jevíčka, v jejímž povodí je hodně polí. Jak jsem později zjistil při osobní návštěvě, na horním toku Jevíčky nebyly po povodni ani stopy. Přívalový déšť spadl asi jeden až dva kilometry jihovýchodně odtud, u Velké Roudky. Při vzniku bleskové povodně tam došlo ke kombinaci hned několika faktorů.
Za prvé: Poměrně výrazný hřbet Vršů (svárovský vysílač na nejvyšším bodě je vidět z velké části západní Moravy, nejen od Letovic či Boskovic) zachytil dešťová mračna.
Za druhé: Severovýchodní svah Vršů přechází v mělkou kotlinku, otevřenou právě směrem k Velké Roudce. V minulosti se zde patrně nacházel pramen bezejmenného potůčku, snad u křížku pod mohutnou lípou asi půl kilometru jižně od Velké Roudky. V současných mapách zde potok ovšem není vůbec vyznačen, začíná podle nich až pod Roudkou, v oblasti bývalých lázní (dnes zpustlých). Z morfologie terénu i stavebních úprav (mostků) v obci však vyplývá, že zde voda aspoň občas teče. Kotlina se postupně prohlubuje v údolíčko a mezi Roudkou a Opatovicemi je potok (bezejmenný přítok Jevíčky) již hluboce zaříznut do pískovcového podloží.
Za třetí: na příslušném listu druhého rakouského vojenského mapování z let 1836 až 1852 je dobře patrné, že starší zástavba Velké Roudky se okolí bezejmenného potůčku vyhýbala, ale vyrostla na mírném návrší (kóta 442 m) západně od něj. Naši předkové nebyli hloupí, aby si stavěli domy tam, kde je mohla spláchnout voda. Údolí potůčku bylo zastavěno až koncem 19. století, zřejmě si tam budovali své domky chudí bezzemci, pro jejichž obydlí mezi výstavnými roudeckými statky nezbylo místo. V prozatímní základní mapě ČSSR z r. 1975 již domy kolem potůčku vyznačeny jsou. A stále tam přibývají, povodeň částečně zasáhla i jeden nově postavený dům. Není od příslušného stavebního úřadu zrovna moudré, že zahušťování zástavby v této lokalitě povoluje.
Za čtvrté, a to je nejdůležitější: Pole nad Roudkou byla v minulosti rozčleněna. Pozemky, patřící různým hospodářům, byly zpřístupněny řadou polních cest. Cesty zaznamenala již zmíněná mapa druhého vojenského mapování a cestní síť přetrvala v nezměněné podobě až do 70. let 20. století (jak ukazuje srovnání s prozatímní základní mapou). V závěru socialismu se však projevila snaha extenzivním rozšiřováním zemědělských ploch zvýšit produkci a pomoci skomírající ekonomice. Polní cesty s mezemi byly rozorány a nad Velkou Roudkou vznikl jediný obrovský lán. Pro krajinu to mělo nedozírné negativní následky, se kterými jsme se nedokázali vypořádat dodnes. Po třiceti letech neustálých nářků nad komunistickými zvěrstvy v krajině jsme neudělali nic pro rozčlenění polí v této lokalitě. Ani státní správa nedokázala zemědělce k ničemu pohnout, zákony ani finančními dotacemi. A pan premiér Babiš jen dále „sní“ o zdravější krajině (viz „předvolební“ kniha O čem sním, když spím, kterou nechal své „pí ár“ specialisty sepsat). Agrofert (a nejen on) přece musí hlavně vydělávat. A veřejnost lze oblbnout řečmi. Z někdejší soustavy cest, mezí a malých políček s různými plodinami tak dodnes zůstal jen křížek pod mohutnou lípou. Jeho nejbližší okolí nebylo bleskovou povodní nijak poškozeno. Kdyby se v kotlince nad Velkou Roudkou nacházela mez s řadou vzrostlých stromů, katastrofa podobného rozsahu by se patrně nekonala.
Jen na okraj: Podle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (v resortu ministerstva zemědělství) zadrží u nás půda přibližně o čtyřicet procent méně vody, než by měla. Dokonce už i státní ochrana přírody přestává vše svádět na minulý režim. Náměstek ministra životního prostředí Vladimír Dolejský před třemi lety v časopise Ochrana přírody (č. 1/2017, str. 6–7) napsal:
Od roku 1948 byly rozorány tisíce hektarů mezí, remízků, louček a polních cest, byla odvodněna většina mokřadů, byla zmeliorována více než čtvrtina rozlohy polí, bylo napřímeno a znásilněno do umělých koryt tisíce kilometrů řek, jejichž přirozený tok byl zkrácen o třetinu. I po roce 1989 krize české krajiny přetrvává, naopak se, zvláště v krajině zemědělské, spíše prohlubuje. Neklesá aplikace herbicidů a pesticidů, roste zhutnění půdy a klesá její schopnost zadržovat vodu…
Také potůček ve Velké Roudce byl sveden do betonového korýtka, které nemá šanci pojmout povodňové stavy. Mostky s nedostatečnou průtočnou kapacitou pak tvoří hráze, vzdouvající vodu.
Za páté: Musím se zemědělců trochu zastat, nikdy to neměli lehké. Práce na poli a kolem dobytka zůstává (i přes mechanizaci) špatně placenou dřinou. Není jejich chybou, jakým způsobem stát nastavuje dotace (a bez dotací konkurovat dovozu potravin ze zahraničí nelze). Nikdo mi nevymluví, že stát by měl podporovat hlavně drobné „ekologicky“ hospodařící farmy, nikoliv velkoplošné střídání řepky, pšenice a kukuřice. Úroda se často dokonce zaorává, nevyplatí se ji sklízet. Hlavně že se inkasují dotace na zemědělské využití půdy. Stačí, když se osetí pole zkontroluje z družice!
Jako agronom příslušného zemědělského podniku bych si ale to, co provedli na polnostech nad Velkou Roudkou, nedovolil. Při podobném přístupu bylo jen otázkou, kdy nějaký průšvih nastane. Celý lán byl bez jakéhokoliv rozčlenění poorán a určen pro jedinou kulturu – za stávajícího stavu špatně identifikovatelnou směs pícnin, ve které se občas objeví ostropestřec mariánský (patrně byl na poli loni). Ostropestřec (z hlediska eroze půdy značně problematická plodina) se pěstuje docela často, asi za něj zemědělcům slušně platí. Získávají se z něj účinné látky na výrobu léků „na játra“.
Ale zpět k velké vodě. Bleskové povodně se vyznačují zasažením relativně malých oblastí, extrémními průtoky na potůčcích, které běžně snadno překročíte, pokud v nich vůbec nějaká voda teče. A hlavně minimální možností je kvalifikovaně předpovídat a problematickým řešením vzniklých situací. Z výše uvedeného plyne, že žádné přehrady nás proti bleskovým povodním neochrání! Museli bychom je mít úplně všude, většinu času by byly prázdné. Jediné, co může lokální povodně aspoň zmírnit, je citlivější zacházení s krajinou. Více luk, pěstovaných nikoliv jako jednodruhové travní porosty pro maximální objem sklizně, nýbrž s druhově pestrým složením. Meze se stromy a křovinami v polích, které nejen zadržují vodu, ale také poskytují útočiště ptáků, srnkám a zajícům. Postupně se obnovující lesy, kde nebudou kůrovcem sežrané suché smrky naráz vykáceny harvestorovou technologií. Lesníci to neradi slyší, ale kdyby v lesích hřbetu Na vrších zůstaly místo obrovských pasek aspoň někde stojící i ležící mrtvé stromy, povodeň by to patrně aspoň částečně utlumilo. Jenže to už by nebyl onen obvyklý les, vnímaný především jako „továrna na dřevo“.
A co dál? Poučíme se? Globální klimatickou změnu z moravského venkova jen těžko ovlivníme. Obnovovat zdravější krajinu však můžeme. Snažme se o to všichni, dokud není pozdě! Přestaňme sekat trávu kolem domů jako fotbalové hřiště a neponechávejme naopak velké plochy zarostlé buřinou (po staré trávě na stráni voda stéká jako po doškové střeše). Přestaňme v lesích sázet smrčky či borovice v řádcích podle špagátu, ale spíš pomáhejme přirozené obnově stavbou a udržováním oplocenek, chránících nálet před okusem zvěří. Nekácejme zbytečně staré vzrostlé stromy ve volné krajině. A nepřehánějme to s módním budováním rybníků za státní dotace, jako že se jich v poslední době vyrojilo plno. Nevhodně umístěný a stavebně provedený rybník může přinést krajině i lidem víc škody než užitku. A nenechme se oblbnout těmi, kteří začali umně předstírat, jak jim na krajině záleží, jak jí pomáhají. A přitom pomáhají především vlastní kapse. Není jich málo. Naopak si važme všech citlivých hospodářů, kteří pracují vlastníma rukama. Oni, hledající způsob soužití s přírodou, jsou naší spásou.
