Vybrat zajímavou krajinu pro povídání na přelomu letošního léta a podzimu není jednoduché. Začátek letních prázdnin 2024 byl pro přírodu poměrně dobrý, pravidelně totiž pršelo. Srážek nebylo mnoho, ale občasné přeháňky či bouřky udržovaly vegetaci jakž takž ve formě. V srpnu došlo k prudkému obratu a nástupu několik týdnů trvající epizody vysokých teplot a sucha. Jde o rázné upozornění, že se sílící klimatické změny nezbavíme. Bude čím dál víc dopadat nejen na středoevropskou přírodu, ale i na běžný život lidí. A to jsme na tom ještě proti mnohým oblastem světa i Evropy docela dobře.
My „obyčejní“ lidé, nevlastnící průmyslová impéria, rozsáhlé zemědělské latifundie ani lesy, s tím můžeme dělat velmi málo. Žít skromně, nelétat příliš často na dovolenou letadlem, třídit odpad, omezit používání auta, šetřit dodávanými energiemi a vodou. A tlačit na politiky, aby méně mluvili o zvyšování odolnosti krajiny vůči klimatickým změnám a víc se řídili tím, co říkají. Žvanění nás nespasí. Je třeba činů. Takových, které skutečně krajině pomůžou. Nejen záměrů s cílem hlavně protočit miliony korun.
Horko a sucho spolu s blížícími se krajskými volbami mi připomněly, že bych se měl po letech vrátit se svým povídáním do kraje mezi Letovicemi a Velkými Opatovicemi, do okolí Svárovské aleje. O té jsem psal na Ohlasech před více než čtyřmi lety. Od té doby se však mnoho nezměnilo, pro alej spíš bohudík, pro lidi naopak. Místní stále nadávají při jízdě po rozbité silnici a vlastník i správce komunikace pořád hledají kličky, jak realizovat nezměněný nešťastný projekt, místo aby se snažili směřovat k všestranně přijatelnému kompromisnímu řešení. A pan hejtman obhajující svůj post? Minulé volby vyhrál se sloganem, že příroda má číslo na jeho mobil. V případě Svárovské aleje se ovšem příroda za ty čtyři roky zřejmě nedovolala.
Ale dost už nářků. Svárovská alej leží v dosud poměrně pestré krajině s mozaikou polí, lesů a luk. Ona krajina sice trpí intenzivním hospodařením, přesto si však uchovává ještě hodně ze své krásy. A dokonce stále ještě poskytuje vhodné životní podmínky některým živočichům. Nejde jen o srnčí zvěř, které se zde dobře daří díky rozmanitosti krajiny a péči zdejších myslivců. K mému překvapení se sem dokonce občas zatoulá na Boskovicku vzácná kunovitá šelma – vydra říční. Prozradily ji čerstvé stopy v blátě po letní bouřce na břehu potůčku. Na zdánlivě nevýznamných drobných vodních tocích (zdrojnicích Jevíčky a Třebětínky) si zjevně dokáže najít obživu. V potravě vydry sice výrazně převažují ryby, doplňkově však konzumuje také obojživelníky, drobné savce či vodní hmyz.
Soustřeďme se ale na jednu ze zdejších krajinných dominant, kopec Kadlečí (572 m). Výrazně vystupuje východně od Svárova. Až natolik výrazně, že jej vidím z Letovic, z domu, ve kterém bydlím. A když ráno vyjdu na balkon, hodnotím podle něj počasí. Když se Kadlečí válí v mlhách a mracích, čeká mne nejspíš deštivý den. Pokud je nad ním modro a naše zahrada se třpytí v kapkách rosy, lze se těšit na den jako vymalovaný.
Kadlečí je tvořeno písčitými mořskými usazeninami z křídového útvaru (druhohory). V okolí vrcholu se jedná o opuky, na svazích pak o vápnito-jílovité pískovce, v minulosti dobývané několika menšími lomy. Do blízkosti kopce však ze strany od Svárova zasahují také červeně zbarvené permské jílovce, pískovce a slepence závěru prvohor, tak typické pro Boskovickou brázdu. Lesy na Kadlečí byly před zavedením novodobého vysokoprodukčního lesního hospodaření smíšené, s bukem, jedlí, dubem, břízou a patrně i borovicí. V současnosti zde převládají jehličnaté kultury smrku a borovice, suchem oslabené smrčiny však už z velké části podlehly kůrovci a byly vytěženy. Z dálky jsou proto dnes na Kadlečí nejnápadnější rozlehlé paseky v různém stupni zarůstání. Většinu lesních pozemků na svazích Kadlečí vlastní jistá společnost s ručením omezeným a hospodaří tam značně exploatačním způsobem. Kácí pomocí těžké techniky a někdejší les mění v biologickou poušť posypanou štěpkou. Zjevně tedy neplatí, že soukromé vlastnictví je zárukou citlivého využívání lesa.
Naštěstí lze na Kadlečí pořád ještě najít skupinky starých stromů a jak mi potvrdil kolega, entomolog z Moravského zemského muzea, ve fragmentu doubravy zde dosud žije cikáda chlumní. Cikády patří mezi teplomilný hmyz a jsou známé především schopností vydávat silné zvuky. Zvuk vydávají samci pomocí rozechvívání membrány na zadečku a lákají jím samičky k páření. Dá se tedy na Kadlečí a v jeho okolí najít hodně zajímavého. Když pak vyjdete z lesa na louky a pastviny kolem silnice mezi Svárovem a Malou Roudkou, výhledy do krajiny stále líbezné dají zapomenout na šrámy, které jí člověk uštědřuje. Přelom léta a podzimu je dobou jako stvořenou k výpravě do kraje pod Kadlečím.
