Mezi Valchovem a Němčicemi se skrývá nenápadný, 638 metrů vysoký Perný vrch. Kromě místních ho málokdo zná, přestože po jeho západním úbočí prochází žlutá turistická značka z Valchova přes Němčice do Sloupu. Jestliže od Němčic se Perný jen mírně zvedá nad náhorní rovinu Drahanské vrchoviny, směrem na západ jej od o něco vyššího Holíkova (o něm jsem již psal) odděluje výrazný žleb. Mezi Perným a Holíkovem se také nachází louka Randulová, známá skautům ze širokého okolí, kteří na ní pořádají letní tábory.
Stráň Perného je opravdu příkrá a špatně schůdná, nikoliv náhodou byla proto za války vybrána jako místo pro vybudování partyzánského bunkru. Dnes je místo bunkru pietně upraveno a pamětní deska uvádí jeho tehdejší obyvatele. Vznikl zde první partyzánský bunkr na Boskovicku.
Květen roku 1943 sliboval pěkné léto a dobrou úrodu. Ludíkovský cestář Eduard Staněk už kosil na kousku u lesa jetelinu. Bylo to zrovna ke konci týdne, zbýval mu jen dolejší cíp, který chtěl „položit“, než se přižene bouřka, když se před ním objevili, jako by vyrostli ze země, dva ruští vojáci. Zarostlí a unavení, že sotva stáli. O něco později se setkávají oba uprchlíci s ludíkovským Doleželem. To už se však objevují další Rusové u Králů ve Valchově a jednoho červnového dne zahýbá Staněk ze silnice s lopatami a krumpáči rovnou do lesa. Tam už čeká Doležel a Král. Je to šikovné místo, jako dělané pro úkryt, údolím odtud vidíš až na Královu chalupu. Loukami a poli se dostaneš až na záhumení a lesy z druhé strany bůhví kam.
Dávají se do práce, jen z nich leje. Chtějí být s bunkrem brzy hotovi… Ještě týž den se sem stěhuje Ivan, Vladimír, Miško a dva Alexandrové, jeden z nich letec, při sestřelení si těžce popálil ruku. Časem se střídají, jedni přicházejí, druzí odcházejí – bunkr je však stále obsazen…
Další bunkr vznikl o něco později u Drválovic. Drválovická odbojová skupina se naneštěstí seznámila se Šmídem, takzvaným Černým Frantou. Ten přivedl ještě Chalupu a Ryšánka. Všichni se vydávali za členy komunistické organizace z Ostravy, ve skutečnosti však byli agenty gestapa. V dobrém úmyslu je spojky dovedly až do Valchova. V krásném podzimním dni 2. 10. 1943 obkličují Valchov vojáci v šedých uniformách. Od Perné je slyšet výbuchy granátů, Němci vybírají bunkr…
Paní Cecílie Staňková (Ludíkov 23) obdržela od Okresního úřadu v Boskovicích dopis datovaný 8. prosince 1944, ve kterém byl původně německy psaný text přeložen do češtiny:
Váš manžel Eduard Staněk, okresní cestář v Ludíkově, byl právoplatným rozsudkem vrchního zemského soudu v Breslau (poz. dnes polská Wrocław, Vratislav) dne 26. června 1944 pro účastenství na činnosti Říši nepřátelské odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán dne 7. září 1944. Podle § 1 bodu a) vlád. nař. z 18. prosince 1941 Sb. č. 82/1942 má odsouzení k smrti za následek propuštění ze služebního poměru dnem pravoplatného trestního rozsudku. Eduard Staněk jest tudíž dnem 26. června 1944 ze služeb okresu propuštěn…
Okresní hejtman dále sděluje, že podle jeho výměru z 5. 2. 1944 byl Eduard Staněk s účinností od 11. 1. 1944 předběžně suspendován a jeho manželce byla od té doby vyplácena polovina jeho služebních požitků. Od června 1944 bylo paní Staňkové vyplaceno 3 770,40 protektorátních korun. Ty měla ihned okresnímu úřadu vrátit přiloženou složenkou. Jak se s tímto požadavkem vdova s malými dětmi dokázala vypořádat, se už nikde nepíše.
Vzpomínky na válečné události byly uveřejněny například v brožuře Odboj na Drahanské vysočině (Pedagogické čtení), vydané v Šebetově roku 1978. Sestavil ji učitel Josef Kejík, kterého jsem zažil jako důchodce na základní škole, kde zastupoval nemocné učitele. O tom, co se dělo za války na Perné, jsem se však nedozvěděl z literatury. Na základce jsem měl spolužáka, Edu Staňka, vnuka ludvíkovského cestáře. O svém dědečkovi samozřejmě věděl jen z vyprávění.
Další pamětník, který prožil celý život v boskovické čtvrti Bělá a byl jako mladík adjunktem v mensdorffských lesích, viděl osudného druhého října 1943 ze svahu protějšího Holíkova, jak gestapo odvádělo od bunkru ty, které dostalo živé. Pomoci jim nemohl. Když nám to po desetiletích jako dětem vyprávěl, plakal. Krutá je válka a nikdy nevymizí z paměti těm, kteří ji zažili. Otřesné zážitky nezahladí ani celá desetiletí míru.
Na jaře roku 1989 jsem skládal spolu s dalšími novými členy oddílu u bunkru na Perné pionýrský slib. Nestydím se za to. Jedním z vedoucích oddílu byl právě onen člověk, který jako náctiletý mladík praktikoval ve zdejších lesích, měl se stát hajným. Do lesa chodíval ještě předtím, les živil jejich rodinu. Tatínek pracoval coby dřevorubec, maminka sázela na pasekách stromky a čerstvých pasek bylo tenkrát na stráních Perného i Holíkova hned několik. Němci hned po vzniku Protektorátu nařídili zvýšené těžby, aby mělo válečné hospodářství dostatek dřeva. Ten pionýrský oddíl měl spíše skautský program, formoval děti v duchu lesní moudrosti. Nemluvilo se v něm o politice ani ideologii. Jak propastný to byl rozdíl proti fungování pionýra ve škole. I tam byly pro žáky organizovány různé zajímavé mimoškolní aktivity, ideově-politickým vlivům se však nebylo možné vyhnout.
Vraťme se ale na Pernou. Staří lesáci prý nazývali tento kout lesa „komorou zvěře“. V myslivecké hantýrce se komora říká srdci, zasáhnout zvěř (třeba srnčí) na komoru, aby se netrápila, je uměním. V případě Perné jde o vyjádření toho, že se v těchto místech zdržovalo množství lovné zvěře. I při své nedávné zimní výpravě jsem zde nacházel hodně stop – srnčích, zaječích, liščích a hlavně od divokých prasat. Perná zvěř dodnes láká. V nepřístupných příkrých svazích není rušena, houštiny jí poskytují úkryt a blízké louky i pole potravu. V okolí někdejšího partyzánského bunkru dnes roste vzrostlý les. Za války zde však převládaly husté mlaziny, pro vodu k potoku i do vesnic, odkud byli jeho ilegální obyvatelé zásobováni, Valchova, Ludíkova i Němčic, bylo nedaleko. Dobré místo pro něj vybrali místní odbojáři. Uprchlí sovětští zajatci měli naději, že se zde dočkají doby, než se přiblíží fronta. Osud však rozhodl jinak a jejich životy ukrátila zrada…
