Rozhovor s Janem Hockem, hudebním publicistou a v poslední době také aktivním účastníkem boskovického kulturního života. Specializuje se na jazz a soudobou vážnou hudbu a při našem povídání se ukázalo, že má za sebou velmi pestrý osobní příběh, v němž se slévají básník s horníkem v uranových dolech.
Odkud, Honzo, pocházíš?
Ze Sudet, z Nového Boru. Severní Čechy.
Jakou máš školu? Základku jsi končil za tuhé normalizace.
Dělal jsem přijímačky na gymnázium v České Lípě. Udělal jsem je prakticky nejlíp ze všech, jak jsem se potom dozvěděl. Ale nebyl jsem přijat. Takže jsem si dal odvolání na sklářskou školu v Novém Boru a teprve tam jsem se dozvěděl, že je befel, který dostaly z krajského výboru KSČ všechny školy v Severních Čechách, že je nepřípustné, abych studoval střední školu.
Měl jsi škraloup?
Kvůli otci. Byl to osmašedesátník a odmítl odvolat. A byl pořád aktivní, takže třeba v sedmdesátém roce, když mi bylo jedenáct, tak jsem byl svědkem domácí prohlídky estébáků. Takže takové veselosti…
Takže na sklářskou školu to taky nešlo?
Befel platil na všechny školy. Ale protože ředitel byl známý mého táty, tak prozradil, proč to tak je. A říkal, že jediné, co pro nás může udělat, je, že ten dopis zmizí. A poradil mi, abych šel do jiného kraje.
Takže jsi šel na střední školu do jiného kraje?
Ten rok už to bylo passé, takže jsem šel do Prahy, kde mám většinu příbuzenstva, a tam jsem se nechal zaměstnat. Tím jsem dokonce obešel i posudek na otce, protože pak už jsem měl jen posudek z práce.
Kolik ti bylo let, když jsi šel do práce?
Normálně v těch šestnácti. To se tak chodilo, bylo to jako brigáda. Nejdřív k archeologům, pak ke geologům.
A pak jsi šel na jakou školu?
Na geologickou do Příbrami. Jenže rok svobody v Praze… Byl jsem už tak rozvolněnej, že jsem se prostě nepřinutil učit, takže jsem tam po dvou letech skončil.
A vrátil se do Prahy?
Vrátil jsem se domů. No a mezitím přišla moje holka do jiného stavu a šel jsem na vojnu.
Takže sis odkroutil dva roky vojny a pak jsi šel dělat co?
To je právě to – vrátil jsem se a měl jsem akorát základní vzdělání. Takže co dál? No a měl jsem už problém. V kapitalistických armádách existuje takzvaná vlčí jízdenka – kdo se znelíbí, tak když jde do civilu, dostane vlčí jízdenku, která mu znemožňuje dobré pracovní místo a tak dále. S něčím podobným jsem šel taky. Takže mi zbývalo akorát jít do výkopu, nevzali mě ani do skláren, kde jsem dělal předtím. Takže jsem šel na uran. A zabil jsem dvě mouchy jednou ranou.
Měl jsi práci a co byla ta druhá?
Měl jsem poměrně dobře placenou práci, byť jednou nohou na krchově a druhou v nemocnici. Ale hlavně jsem už v té době psal, především poezii, a měl jsem kvůli tomu problémy. A teď jsem si mohl poměrně dost dovolovat, protože už mně nic nemohli, leda už mě zavřít. Horší práce pro mě už stejně nebyla nebyla než na uranu. Svým způsobem jsem v tom byl svobodnější než třeba učitel.
Jak jsi to prožíval? Bál ses, že tě zavřou?
Bál, samozřejmě. Bál jsem se obého. Jezdil jsem důlní mašinou, a když se na to zpětně podívám, tak se opravdu divím, že jsem to vůbec přežil.
Jak jsi tam byl dlouho?
Třináct let. Déle už to nešlo, měl jsem odfárané svoje roky, a pak už tě dolů nepustí. Takhle – ono to vcelku šlo, dokud jsem nepodepsal Několik vět. To bylo v srpnu 89. To už pak kroužili dost tvrdě a chtěli na mě zakleknout. Ale už to prostě nestihli.
Přišel Listopad 89. Ty jsi ho tedy prožil jako horník?
Jako zakladatel stávkového výboru a později mluvčí. Zhruba pět dní jsem byl jedinej a sehnal jsem snad jen dva podpisy, jak se sháněly pod odsouzení zákroku a tak dál. Naštěstí se to potom začalo prolamovat a začal se přidávat tenhleten horník a další… Pak se to fakt prolomilo. Od pondělí do pátku jsem měl noční, přes den jsem jezdil do Prahy pro materiály – pro venkov to bylo v Mánesu, různá provolání. S tím jsem vždycky přijel, napsal ještě nějaké svoje komentáře, šel jsem na noční, rozvěsil to tam a jak jsem zašel za roh, tak to bylo sundané. A takhle jsem tam bojoval.
S dovolením bych se ještě vrátil do osmdesátých let. Jak se v té době formoval tvůj vztah k muzice a vůbec ke kultuře?
Měl jsem to štěstí – a zároveň to neštěstí – že táta byl zkrátka zápaďák. Měli jsme takové to velké stolní rádio, z protektorátu tam byl ještě zachovaný nápis: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Otec denně poslouchal Deutsche Welle a Svobodnou Evropu. A každý den poslouchal taky Willise Conovera, legendárního jazzového – dnes by se řeklo dýdžeje na Hlasu Ameriky. Takže u nás každý večer zněl jazz.
Byl jsi tím odkojen?
Byl jsem odkojený jazzem. Další průlom byl, že jsem někdy v sedmé třídě dostal na Vánoce svůj první tranzistor. Po nocích jsem poslouchal se sluchátky, byl jsem úplně lačný, najednou se mi otevřel svět. Bylo zajímavé, že to byl tranzistor Rossija 303, sovětský, a dala se na něm výborně chytit Svobodná Evropa! Téměř bez rušení. Vzhledem k tomu, že zhruba 30 kilometrů od našeho domova byly rušičky, to byl až zázrak. Takže jsem poslouchal i jiné cizí Svobodné Evropy – třeba Rumuni pouštěli naprosto úchvatnou muziku. Půl dne běžela muzika. Pamatuju si dodneška, že takový můj iniciační zážitek v hudbě byl, že jsem slyšel Boba Dylana. Absolutně jsem nemohl rozumět, co zpívá, ale tak mě to chytlo! A začal jsem se zajímat i o jinou muziku.
Dostal ses mezi nějaké podobně smýšlející lidi? Nebo to až v Praze?
V Praze jsem samozřejmě chodil do Polské kultury, na rohu Václaváku a Jindřišské. V té době, na konci 70. let, se tam dali sehnat Dead Kennedys, poprvé jsem si tam koupil Pendereckého, Czesława Niemena a už to jelo…
V té době už tě tedy zajímala i vážná hudba?
Jo. Takhle: otec samozřejmě miloval vážnou hudbu, Wagnera, Liszta a tak. Ale neměl rád tu soudobou. Já jsem se v té době začal vymezovat. Vymezoval jsem se dokonce i v jazzu, protože pro otce jazz končil někde u Charlieho Parkera, u bebopu. A já jsem začal uznávat jazz od Charlieho Parkera dál! Hádali jsme se hrozně moc, to mi strašně chybí. On považoval třeba Coltrana nebo Ornetta Colemana za nýmandy a neumětely. Hádal jsem se s ním do krve. Vážná hudba pro tátu končila Mahlerem – a u mě Mahlerem začínala. Dodneška jsem tomu rád, i tahleta generační vzpoura mně objevila světy, které někdo objeví třeba až mnohem později. A někdo je neobjeví vůbec.
A zároveň tam byla shoda na tom, že jste oba milovali muziku.
Samozřejmě. A potom jsme se úžasně shodli. Takový Luis Armstrong, Duke Ellington, Count Basie – tam nebylo co řešit, to je prostě kvalita.
Ale ty jsi se ptal na to společenství. Měl jsem ještě kamaráda, který měl příbuzné v západním Německu. Takže mu chodily docela dobré desky. Poznával jsem kapely jako Deep Purple. Pamatuju si, že mě strašně uchvátila kapela Van der Graaf Generator, což nikdo neznal. A i dnes ji málokdo zná. Začal jsem ujíždět i na docela dost náročné muzice. A to bylo dané právě i tou vážnou hudbou. A freejazzem, samozřejmě. Od freejazzu k vážné hudbě a od ní k artrocku, tak se to tak prolínalo.
Byls sám aktivní muzikant?
Ne. Otec mě vyloženě nutil, což byla možná i chyba. Nejdřív chtěl, abych se naučil hrát na saxofon, protože to je hlavní jazzový nástroj. Já jsem tvrdě odmítal. Když zjistil, že ujíždím na bigbítu, chtěl, ať se naučím aspoň na kytaru. Dodneška lituju toho, že jsem neposlechl.
Co pro tebe zlom v roce 1989 znamenal pracovně? Skončil jsi jako horník na uranu?
Dofáral jsem v roce 94.
Takže jsi po Sametové revoluci fáral dál?
Jo, protože pak už by byla hloupost odcházet. Měl jsem toho poměrně dost odfáráno a byla škoda jít pryč a přijít o možnost jít o pět let dřív do důchodu.To není k zahození, navíc jsi v té nejvyšší důchodové třídě. Takže jsem si říkal, že už tam vydržím. V devadesátých letech už jsem se začal paralelně věnovat tomu, co jsem vždycky strašně chtěl, a to novinařině. Ono už se to dalo, nejdřív byly tři šichty, pak se to smrsklo na dvě – ranní a odpolední – a poslední rok už byly jenom ranní. Dělal jsem takového zpravodaje pro regionální noviny. Politické zpravodajství, do toho jsem si sem tam napsal nějakou tu recenzi.
Měl jsem štěstí, že můj vzdálený strýc je Čestmír Suchý, což byl první polistopadový děkan na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity. Byl to bývalý rozhlasák, v devadesátých letech se vrátil, byl zpravodaj při invazi do Kuvajtu. On mě celá osmdesátá léta učil novinařině. Jen tak, byl jsem takový jeho soukromý žák. On byl chartista a v té době nesměl žádné takové povolání vykonávat, dělal myče oken na Václaváku. To je taky zábavné – za muzeem měl zaparkovanou otlučenou škodovku, umyl výlohy, převlékl se do obleku, který měl v tom autě, a jel do diplomatické čtvrti učit děti diplomatů anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a ještě nějaké další jazyky.
Takže jsem z novinařiny leccos věděl, dokázal jsem vést rozhovory, dělal jsem i reportáže, to mě strašně bavilo. Dokonce tehdy Interpol hledal jednoho českolipského mafiána a já jsem se k němu jako jediný dostal a udělal jsem reportáž.
Takže jsi byl horník a novinář?
Myslel jsem si, že když dofárám, budu dělat novinařinu profesionálně. Jenže v celých Sudetech začali všechny regionální noviny skupovat passovští Němci. A ti měli takový seznam novinářů, kteří potom nesměli být zaměstnáni v těchto Denících Bohemia.
A ty jsi se zase ocitl na dalším seznamu?
Ano. Kamarád, bývalý šéfredaktor taky už skoupeného severočeského regionálního Deníku, založil kulturní časopis Kult. Vycházeli jsme každý měsíc, vyšlo pět čísel a já jsem neviděl ani korunu. Furt se to plácalo, měl strašné dluhy, čekalo se, až se zvedneme. Pak jsme zjišťovali, že když se Kult rozvážel, někteří pracovníci ho vyhazovali, téměř nikam se nedostal. Prostě takovéto praktiky, takže to celé skončilo. Začal jsem střídat různá zaměstnání, protože uraňáka nikdo moc nechtěl zaměstnat, předpokládali, že bude každou chvíli marodit. Já jsem byl naštěstí v pořádku, ale i tak to bylo těžké – sklady, vrátnice… Vystřídal jsem toho strašně moc. Trvalo to tři roky, pak jsem se konečně chytil jako prodavač cédéček.
V Praze?
To ještě ne, v Novém Boru. Tam to vydrželo jen dva roky, pak jsem se teprve dostal do Prahy, kde jsem si sehnal práci ve velkém knihkupectví u Kanzelsbergera. Prodával jsem knížky, společenské vědy, pak jsem dokonce dělal směnového předáka. Když jsem se o tu práci zajímal, tak Kanzelsberger se ptal, jaké mám vzdělání. Říkám: No, základní. A on: A co tady děláte, vy máte tu drzost? Nějakým způsobem jsem ho přesvědčil, aby mě vzal, a za dva roky jsem byl směnový předák. Musel jsem se vždycky nějak víc snažit, makat na dvě stě procent, abych dosáhl toho, co jsem chtěl. Jenže pak jsem se s ním dostal trochu do křížku, a nakonec jsem skončil v Bontonlandu. A tam jsem konečně prodával to, co jsem vždycky chtěl – muziku.
Už jsi o muzice i psal?
Vůbec. Ani novinařinu jsem nedělal. Nic. To jsem začal dělat, až když jsem šel do důchodu.
Ve které době jsi prodával v Bontonlandu?
2008–2011.
Takže jsi přišel prodávat cédéčka v okamžiku, kdy jejich prodej v podstatě končil?
Ještě to docela šlo, ale víceméně jo. Ale zase byly vinyly. Měsíc co měsíc jsme museli rozšiřovat místo, kde jsme měli vinyly. Některé tituly už vycházely dokonce jen na vinylu. Takže ty se zase vracely, byť byly třikrát čtyřikrát dražší, a docela se prodávaly. Ale i ta cédéčka byla v té době ještě docela dobrá, pak to skončilo.
Potom jsi šel do hornického důchodu a začal se věnovat psaní?
Nakonec jsem mohl jít do důchodu dokonce ještě dřív než v těch 55, dokonce v necelých 53 letech. Protože jsem měl už 35 let odmakáno, tím že jsem makal už od 16, takže jsem splnil celkové roky. Tehdy jsem se přestěhoval za Alicí do Hradce Králové a nemohl jsem tam vůbec ťuknout o práci. Tak jsem šel na sociálku a říkal jsem, co mám ty dva roky, než bude důchod, dělat? A oni se na to podívali a říkali: No, tak můžete jít už teď, pokud chcete. Moje odpověď samozřejmě zněla: Ano! Protože mezi náma, ten důchod byl od začátku větší než moje největší výplata kdykoli předtím. Takže to bych musel být blbej.
A mohl jsi začít psát.
Ano. Od té doby jsem doma a píšu. Ze dvou třetin zadarmo, jako takový koníček.
Nejblíž máš tedy pořád k jazzu a soudobé vážné hudbě? O tom i nejraději píšeš?
Ano, tyhle dvě věci. Sem tam nějaký ten progresivní rock. Nejvíc moderní jazz a soudobá hudba.
Píšeš hlavně reporty z koncertů, nebo o nahrávkách?
Zvlášť poslední dobou se na moc koncertů nedostanu, takže teď jsou to opravdu ty recenze nahrávek.
Když čtu tvoje články, tryská z nich nadšení a láska k muzice. Píšeš taky někdy negativně?
Já prostě nejsem jako Spáčilová ve filmu, která hledá na všem mouchy. Mám výhodu, že z devadesáti procent si můžu vybírat, o čem budu psát, ale i když se mi něco hluboce nelíbí nebo to není můj šálek kávy, snažím se na tom najít to dobré. Pokud to není vyloženě kalkul, což se dá poznat, že nějaká muzika je dělaná jako kalkul. Snažím se ocenit přinejmenším tu snahu. Dá to práci, někomu stálo za to se tomu věnovat, tak proč bych to měl hned sestřelit.
Ale zrovna teď nedávno jsem si poslechl jazzrockové album Martina Brunnera mladšího – velice dobře ho znám a jeho předchozí alba jsem ohodnotil téměř největším počtem, dokonce jsem kvůli němu vedl polemiky s jiným recenzentem, který tvrdil, že český jazz je zaprděný – ale tentokrát mě to dost zklamalo. Byla to taková jazzrocková klišé, jedno na druhém.
Tak jsi nabrousil tužku?
Tak jsem tentokrát nabrousil tužku. No a to je právě to – ztratil jsem kamaráda, který mě nechce znát, jeho otec, taky muzikant, mě taky nechce znát a pohádal jsem se kvůli tomu ještě s dalšími přáteli muzikanty, kteří si mě různě vymazávali z přátel na Facebooku a tak dále. Takže příště raděj najdu něco pozitivního, i když to tam nebude.
Nedokázalo se tím ale, že český jazz je zaprděný, když na kritiku reaguje tímto způsobem?
V tomhle tedy ano. Ony ani ty vztahy mezi muzikanty… Já jsem si dělal určité iluze, že když někdo dělá takovouto perfektní muziku, musí být zároveň i charakterově dobrý člověk. No… není tomu tak. Samozřejmě jsou lidi, kteří jsou výborní, ale jsou i jiní. A taky ta řevnivost mezi nimi.
A jak bys tedy zhodnotil naši současnou jazzovou scénu a soudobou vážnou hudbu? Jak si stojíme?
Stojíme si dobře. Kupodivu jsme si stáli dobře i v časech, kdy tady bylo absolutní temno. Nechápu, jak jazzmani nebo i skladatelé soudobé vážné hudby se intuitivně dostávali tam, kam se dostávali skladatelé na západě.
I když neznali kontext?
Přesně. Jako by to bylo intuitivní. Když si člověk poslechne třeba Velebného, byly to naprosto průlomové věci. Mimochodem otec mi vyprávěl, že za války byla kapela Rytmus 42 a Rytmus 43, Dunca Brož a tak dále, kteří hráli už tehdy bebop, který se objevil ve Spojených státech až na konci 40. let díky Charlie Parkerovi, Dizzy Gillespiovi a tak. Takže naši muzikanti jeli už za okupace ten nejprogresivnější jazz. Taky to muselo být intuitivní. A v té soudobé hudbě jakbysmet.
Jsou tady dnes skladatelé, kteří přesahují hranice regionu a připadají ti opravdu výborní? Poslouchal jsem dnes zrovna nové nahrávky Jana Nováka a říkal jsem si: Je tady teď v Brně nebo vůbec u nás třeba někdo srovnatelný? Tak dobrý, jako byl Jan Novák?
Třeba Miroslav Pudlák. Z mladších Michal Nejtek. Nebo Petr Wajsar. Všichni ti skladatelé sdružení okolo Orchestru Berg a dirigenta Petera Vrábela. V Brně je to Opera Diversa, ti právě dělají i Jana Nováka. Recenzoval jsem to, když jsem ještě psával do Harmonie. Je tam Brno Contemporary Orchestra Pavla Šnajdra. A pak jsou tam lidi, kteří lavírují mezi. V šedesátých letech se tomu říkalo třetí proud, dnes se tomu říká crossover. Ale tady je to spíš jazz, který je skládaný formou soudobé vážné hudby – seriální postupy, aleatorické postupy. To jsou lidé sdružení kolem Pavla Zlámala. Potom pianista Martin Konvička – tohle jméno bych obzvlášť vyzdvihl, to je talent, jaký se rodí jednou za generaci. Opravdu naprosto neskutečný. A Radim Hanousek. To Brno, když už jsme tady v tomto kraji, je v tomto minimálně na stejné úrovni jako Praha. A jsou tam ještě další tvůrci, i mladí lidi.
A když se bavíme o nej nej skladateli, který je minimálně na evropské úrovni, tak to je Michal Nejtek. Už jenom tou šíří – dělá jazzové projekty, dělá soudobou vážnou hudbu. To je jméno, které by mělo mít světový ohlas.
Ale mám pocit, že u nás moc nefunguje takové to promo, dostat je ven. K nám se dostane skoro každý, i třeba začínající skladatel nebo umělec začínající v jakémkoli žánru. Ale i ten nejlepší z nás se strašně těžko dostává ven. Nevím, proč tomu tak je. Stejně tak se bohužel o muzice čím dál méně píše, je méně prostoru. A ať si kdo chce říká, že internet je taková spása, vím z vlastní zkušenosti mezi muzikanty a promotéry, že nemají tolik času, aby prolétávali specializované weby. Je pro ně směrodatné, co je vytištěné. Těch pár plátků, co u nás ještě je. Hlavně Harmonie – tam když se o něčem píše, tak to pro ně existuje. A znám i autory, kteří nechtějí psát na internet, chtějí to vidět otištěné.
Na závěr se chci zeptat, kde ses vlastně vzal na Boskovicku?
Morava je od mého dospívání v mém životě dost výrazná. Dostal jsem se sem s Alicí, se kterou žiju. Ona tady u Letovic zdědila domek a já jsem sem šel s ní.
Kulturou hodně žiješ, jaký pro tebe byl ten přechod sem? Nestrádáš tady menší nabídkou než byla ve větším městě, nebo jak hodnotíš zdejší kulturní život?
Kulturní nabídka je tak bohatá, že teď, když ještě přestavujeme, ani všechno nestíhám. Nestíhám ani to, co je v Boskovicích, a kromě dvou výstav jsem se ještě nedostal ani do Brna na muziku. Všichni se těšili: paráda, budeš blízko, ale já se tam ještě nedostal. A tady v Boskovicích jsem strašně rád, že jsou opravdu městem kultury. Třeba Nový Bor, moje rodiště, je město skla. A tady bych opravdu řekl Boskovice – město kultury.
Budu moc rád, až se mi uvolní tolik času, že to tady budu moct celé pokrýt svým psaním, protože se toho tady děje fakt hodně. A ještě v Letovicích jsou ti jazzoví nadšenci, co dělají pravidelné jazzové koncerty. A sám mám ještě jisté nápady, co by se dalo zorganizovat, přece jenom se mezi muzikanty pohybuju dost dlouho. Ale nejen to, od osmdesátých let se pohybuju mezi básníky a filmaři.
Takže se můžeme těšit, že tady začneš kromě psaní taky něco podnikat?
Docela mě to láká, to každopádně.
