Alice Hrbková: Býti boskovickou náplavou

Nová správkyně židovského obecního domu Alice Hrbková nám napsala osobně laděný text: o svém příchodu do Boskovic, o výstavě představující undergroundový časopis kluků v terezínské pevnosti a o tvořivosti lidského ducha.

Boskovice. Poznáte odkud?Boskovice. Poznáte odkud?   foto: Tomáš Znamenáček

Stala jsem se (znovu) Moravačkou, potažmo Boskovačkou. Vím, že čas může spoustu dojmů změnit, ale o to víc si ty první dojmy vychutnávám. Osudem zapadlá do Boskovické brázdy převracím svůj nový životní status ze všech stran. Být někde nový, být přivandrovalcem, zvykat si, asimilovat se, (ne)zapadnout, to je základní lidská zkušenost. Bývá to krušná zatěžkávací zkouška. Poprvé tady – v Boskovicích – cítím, že to může být někdy a hlavně někde taky zkušenost velice příjemná. Pozoruju starousedlíky a lituju je, protože nemůžou vnímat sami sebe mýma očima čerstvé náplavy. Lidičky, vy ani netušíte, jak jste báječní, jak to krásné město naplňujete a ono naplňuje vás. Vy si určitě myslíte, že je normální, když se lidi usmívají, viďte? A že se lidi zdraví, i když se ani neznají, prostě jen tak, pro pořádek nebo bůhvíproč. Nechám vás při tom.

Jako čerstvá náplava taky asi víc než vy, domorodí Boskovičáci, žasnu nad kulisami, ve kterých si tady žijete. Pracuji v židovském muzeu a každý den mi to potvrzují návštěvníci, kterým stejně jako mně ještě nezevšedněly fasády, průjezdy a patníky bývalého ghetta, okna někdejších židovských domácností, která toho tolik viděla… My naplavení, nebo jen protékající, musíme žasnout nad jedinečnou atmosférou světa včerejška, která je tu na každém kroku patrná.

Mystérium dávných i míň dávných časů tady působí opravdu silně, věřte mi. Když se při prohlídce muzea jedna turistka rozplakala, brala jsem to jako náhodu. Ale druhý den se to opakovalo, a včera se to stalo zase, dokonce šlo o muže. Vidím, že expozice spolu s kouzlem místa spouští u lidí pocit sounáležitosti s národem, který si vždy nesl stigma nevítaného nebo trpěného cizáka, prostě náplavy. Ano, jsem tu správně…

À propos, výstava, o které je řeč, je o undergroundovém časopise, který si za války tajně vydávali dospívající kluci v terezínské pevnosti. Společné psaní, skládání básniček a beletrizování každodenního beznadějného živoření bylo obranou před nepochopitelnou krutostí nacistického systému. Tihle kluci vlastně museli v několika měsících prožít celé své životy. Časopis Vedem, který se jako zázrakem zachoval, je výmluvným dokumentem tohoto rychlodospívání, a taky oslavou tvořivosti lidského ducha.

Co se tvořivosti ducha týče, jako čerstvé náplavě se mi zdá, že jsou pro ni v Boskovicích ideální podmínky. Tvoření, organizování, připravování a podnikání kulturních akcí je přirozené, plynulé a nepřetržité jako dýchání. Tímto okysličením vzniká v součinnosti s šelesty historie superklima vyvolávající u sedimentovaných i čerstvě naplavených Boskováků nutkání vstávat z gaučů a vyrážet ven se bavit, koukat, poslouchat, zapojovat se…

Promiňte, nejsu zvyklá na tolik kyslíku, začínám trochu blábolit. Anebo se začínám usazovat. A možná se mi to všechno jenom zdá…

další názory a komentáře