Skončila hlavní turistická sezóna a své dojmy a zážitky ze setkávání s návštěvníky židovského obecního domu pro nás v půvabném osobním textu sepsala muzejnice Alice Hrbková.
Konec turistické sezóny. Vrata staré židovské školy jsou zamčená, poslední týdny už jsem stejně ometala mouchy z parapetu zbytečně. Pro mě, čerstvou boskovickou náplavu, jak si vzpomínáte, to byla sezóna plná změn, přeštelování z knihovnice na muzejnici, přezobáčení z čecháčkovštiny na hanáčtěno, natažení achilovek zpovykaných polabskou nížinou na délku nutnou ke zdolávání Plačkovy a Bílkovy ulice, a taky sezóna kutálení ze schodů u Rudyho (souvislost se zhýčkaností nohou).
Ale hlavně, hlavně to byla sezóna židovských intimit.
Poprvé jsem si to uvědomila hned na začátku své muzejní praxe. Návštěvník, pán, Žid od pohledu, s moudrým a zároveň zneklidňujícím, provrtávajícím pohledem, výraznými rysy a řečovou gestikulací, se rozpovídal o tom, že s manželkou přijeli ze Švýcarska. Coby potomek uprchlíků před holocaustem mluvil dobře česky, až přehnaně artikuloval, mazlil se s každým českým slovem. Shledav mé ucho přátelským a plným zájmu, povolil stavidla své výřečnosti a když tato byla smetena přívalem, přistoupil též k důkazovému aparátu v podobě bezpočtu mobilních fotek. Dokázal mi navodit živou představu, jak krásné musí být židem, jehož dětem a vnoučatům se dobře daří. Během ohromující přehlídky své výřečnosti se několikrát obrátil na svoji ženu a snažil se ji zapojit do diskuze. Paní ale manželovo nadšení z vyprávění nesdílela, dá se říct, že zkameněla, zavinula se sama do sebe a úplně se od nás oddělila, odešla do svého vnitřního azylu. Nebyla ochotná a možná ani schopná se o své židovství dělit. I ona mi navodila živou představu, jaké je být židem, jehož dětem a vnoučatům se dobře daří…
Jste-li ochotným a pozorným naslouchačem, odměna v podobě všelijakých intimit vás nemůže minout. Já jsem si jednu nádhernou odměnu ovšem vysloužila v muzeu mluvením, ani jsem se nenadála, že mi to tak dobře šlo. Po výkladu pro početné publikum při Dni židovských památek za mnou přišel takový pán. Provrtal mě pohledem, zneklidnil, rysy výrazné, inu výstavní turista. A prý Vy jste mě dojala. Krásně jste mluvila. A výstavně se rozplakal. Nevím, co přesně ho vlastně dojalo, asi to ani on nevěděl. Mimo jiné mi s velkým důrazem vyprávěl, že teprve ve svých 38 letech, na výstavě o judaismu se dal do řeči s nějakým jiným návštěvníkem a tehdy se tak nějak stalo, že poprvé někomu cizímu nahlas řekl: Jsem žid.
Je mi 50 a nevím, co bych asi řekla. Kdo jsem? Neměla bych plakat já?
Určitě mi dáte za pravdu, že svěřovat se cizím lidem se svými chorobami je opravdu značná intimita. I to už mě jako žido-muzejnici potkalo, i když ta choroba se objevila po takovém oslím můstku. Mladá žena po krátkém rozhovoru vyklopila, že se chystá konvertovat na židovskou víru. Její důvod mi vyrazil dech. Představte si, že když se zajímala o svůj rodokmen, narazila na příbuzenskou linii, kde bylo nápadně mnoho dětských úmrtí. Tak objevila pojem Tay Sachsův syndrom, velmi vzácnou genetickou poruchu, která opouští rodinu vždy až se čtvrtým potomkem, teprve páté dítě přežívá do dospělosti. Co je však nejzvláštnější, syndrom se vyskytuje takřka výhradně u aškenázských Židů. A tak ona mladá žena přišla na to, že i ona má židovský původ a judaismus ji hluboce zasáhl, umocněn kontextem kruté rodové zátěže.
Ráda bych vám nakonec naservírovala z výběru nejlepších židovských intimit něco veselého nebo aspoň pozitivního. Jednu radostnou intimitu opravdu mám, ale po pravdě je veselá jen v kontexu s druhou historkou, která se jí drží jak klíště. Představte si, že jste malí kluci z malého městečka Svitávky, máte partu, děláte knoflíkové války a pak přijde ta skutečná válka. Vaši nejlepší kámoši Hugo a Ludva Bergmannovi se musí odstěhovat do Boskovic do ghetta, mají dost krutýho zaracha, žádné kino, žádné výpravy za humna, ven se smí jen ve dne a to ještě s hvězdou na kabátě. No a vy si tajně vystřihnete ze žlutýho ručníku hvězdu, přistehujete si ji na rukáv a takhle jako inkognito židáček chodíte kluky navštěvovat, když oni vás navštěvovat nesmějí. Tohle mi popisovala jedna babička ze Svitávky, které o tom vyprávěl její manžel, onen inkognito židáček, který prý za to, že riskoval kvůli kámošům malér, dostal doma docela na zadek.
Tu druhou historku, co je k téhle přilepená, mi vyprávěl jeden kluk ze šesté třídy, který bydlí na Bílkově ulici, a je trochu pruďas čili hyperaktivní. Když se ve škole dostal do konfliktu s klukama, bylo mu řečeno, že by měl jít do koncentráku a vůbec že patří do plynu, protože bydlí v Židech a je žid.
A je po intimitách.
