„Kdyby Kubín viděl naši výstavu, tak by ji patrně zakázal.“

Rozhovor s Petrem Ingerlem, kurátorem sbírky kresby a grafiky moderního a současného umění Moravské galerie v Brně. Povídali jsme si zejména o výstavě Otakar Kubín – Othon Coubine, Boskovice – Paříž – Simiane, 1883–1969, kterou pro Muzeum regionu Boskovicka Petr Ingerle připravil.

Expozice výstavy v boskovickém muzeu
Expozice výstavy v boskovickém muzeufoto: Tomáš Znamenáček

Petře, co návštěvníci na výstavě uvidí? S čím jste je chtěli seznámit, jaká je hlavní myšlenka výstavy?

Výstavu jsme připravili jako průřez klíčovými obdobími tvorby Otakara Kubína. Jsou zde k vidění jeho díla od naprostých počátků, kdy v roce 1900 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, až po jeho práce z 50. let minulého století, kdy žil na čas v Československu. Snažili jsme se nějakým způsobem uchopit proměnlivé etapy jeho tvorby a vybrat do relativně malé výstavní síně boskovického muzea podle nás ty nejreprezentativnější příklady jeho jednotlivých tvůrčích období.

Jaká jsou ta jeho tvůrčí období, můžeš je přiblížit?

Jeho raná díla pocházejí z pražské akademie, pak následují obrazy z doby, kdy Kubín patřil ke skupině Osma. Což byli mladí absolventi AVU, kteří v roce 1907 uspořádali programovou výstavu, od které se tradičně datuje počátek českého moderního výtvarného umění. Takže on patřil spolu s Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou, Bedřichem Feiglem a dalšími k čerstvým revolučním absolventům AVU. Nutno ale dodat, že do jejich společenství moc nezapadal. Prim zde hráli Kubišta s Fillou, což byli autoři, kteří zdůrazňovali spíše formální a strukturální prvky v obraze.. Zatímco Kubínův výtvarný projev můžeme charakterizovat jako živelný, užívající metody barevných impresionistických skvrn. V té době byl pod vlivem Vincenta van Gogha a Paula Gauguina. Což je tedy vidět i na výstavě – najdete zde obrazy, které jsou vyloženě „van goghovské“.

V roce 1912 Kubín opustil vlast a odešel do Paříže. V letech 1912–1914 se věnoval geometrickému expresionismu. Ten je na výstavě zastoupen třemi velice pozoruhodnými díly z Národní galerie v Praze. Tato díla, někdy označovaná jako kubo-expresionismus, se ovšem orientovala nikoliv na francouzský kubismus, ale spíše na německou skupinu Die Brücke.

Jak k tomu zrovna ve Francii došlo?

Kubín se v té době seznámil s Herwarthem Waldenem, což byl mimo jiné majitel časopisu a galerie Der Sturm v Berlíně. A jemu se Kubínovy obrazy natolik líbily, že na obálku svého časopisu dal jeden Kubínův list z cyklu Lidské bídy a v berlínské galerii mu uspořádal samostatnou výstavu. Takže Kubín se zařadil mezi slavné autory, jakými byli například zakladatelé kubismu Picasso s Braquem a dalšími, kteří zde vystavovali. A Kubín se stal jediným českým autorem, jenž tam měl kdy výstavu. Z tohoto Kubínova tvůrčího období je na výstavě k vidění i vzpomínaný cyklus dřevorytů s názvem Lidské bídy, které jsou dokonce z majetku Muzea regionu Boskovicka. Tímto ovšem končí Kubínova avantgardní etapa a nastává etapa nová, zcela odlišná, kdy Kubín udělal zásadní obrat a proměnu svého stylu.

Proč ta změna? Co ho k ní vedlo?

Interpretuje se to dvěma událostmi. Jednak první světovou válkou a obecným odklonem mnoha umělců od formálního experimentování směrem ke klasickému projevu. Hovoří se o neoklasicismu. Což je tendence mnoha tehdejších evropských malířů, například i Picassa. Tou druhou, a zásadní událostí v Kubínově životě, je jeho osobní tragédie, kdy mu v roce 1919 zemřel syn a o několik měsíců později i manželka. V té těžké době hledal v umění nějakou harmonii, idylu a možnost znovunabytí rovnováhy do svého života. Začal znovu studovat dějiny umění, filozofii, ranou renesanci a staré mistry a začal dokonce kreslit olověným pisátkem, což je taková středověká technika. Zkrátka se snažil přiblížit staromistrovskému výtvarnému projevu. V té době se také odstěhoval z Paříže do Provence. Nejprve do městečka Apt, a pak si našel zapomenuté horské městečko Simiane-la-Rotonde. Zde si koupil dům ze 17. století, kterému se říkalo zámek, a následně si zde koupil hrad z 12. století. Zde se usadil a maloval.

Podařilo se mu zde překonat jeho nelehké životní období?

Ano, v Provence se podruhé oženil, přijal francouzské občanství a svá díla začal podepisovat jako Othon Coubine. Ale hlavně měl obrovský úspěch v umělecké oblasti. Maloval, vystavoval v pařížských galeriích, jeho díla kupovali sběratelé, byl finančně zabezpečen, kritiky o něm psaly pochvalně. Například Leo Stein, původem americký sběratel a starší bratr slavné Gertrudy Stein, si od něj koupil třicet obrazů a byl nadšen, že objevil nějakého neznámého Kubína. Dokonce ve své vzpomínkové knize píše, že Kubín je malíř prostoru, který zde od dob Nicolase Poussina – předního představitele francouzského klasicismu – nebyl. Takhle vysoce ho srovnával a hodnotil.

Na výstavě je vlastně i fotografie Kubína u hrobu Leo Steina.

Ano, je to fotografie někdy ze 60. let minulého století. Je na ní vidět stařičký Kubín, jak se svou manželkou stojí u hrobu Leo Steina ve Florencii. V Muzeu Boskovicka je poměrně málo zpracovaná Kubínova listinná pozůstalost. Mají zde spoustu dopisů, pohledů, fotografií, katalogů z 20. a 30. let. Třeba dopisy z Francie, které Kubín psal v počátcích svého pobytu své mamince. Popisoval, jak se mu daří a vše, co se tam děje. Jsou to velmi zajímavé věci, kterým bych se ještě rád věnoval. A něco málo z toho je k vidění i na výstavě a publikováno v katalogu. Ale tu podstatu, hlavní část výstavy, tvoří Kubínovo období neoklasicismu a jeho obrazy od počátku 20. let až do 30. let minulého století.

Co je pro tyto obrazy typické?

Z jeho obrazů postupně mizí postavy. On už pak věnuje čistě jen krajinomalbě a maluje levandulová pole a krajinu v Provence. Obrazy prozařuje nazlátlý svit a taková zvláštní barevnost, jakoby zahalená v oparu, za kterou je velmi obdivován. I když je fakt, že někteří kritici psali, že to jeho umění je vlastně takové neoriginální, takže i nějaké kritiky měl. Jeho tvorba není žádné výbojné modernistické umění. On se totiž veškerého svého avantgardního umění, tedy toho, co dělal před válkou, zřekl. Když se v roce 1935 připravovala výstava v Brně, on v některém ze svých dopisů vysloveně napsal, že zde nesmí být zastoupena jeho raná tvorba.

Proč? Co se mu na ní tolik nelíbilo?

Nechtěl díla z počátku své tvorby vůbec prezentovat, zcela se od nich odtrhl. Za jedinou správnou tvorbu považoval svá neoklasicistická díla, k nimž dospěl po velkém hledání. Byl to zkrátka jeho styl, ke kterému se dopracoval a se svými předchozími věcmi nechtěl mít nic společného. Jsem si jist, že kdyby viděl naši výstavu, tak by ji zakázal. Zavřel by ji. Doslova. On dokonce zakázal i výstavu, která byla kdysi už připravena v Národní galerii. Je vlastně jediné štěstí, že už naši výstavu nemůže vidět, protože tuto skladbu by určitě nepovolil.

Součást výstavy jsou i obrazy v Galerii Otakara Kubína. Ty jsou ale pro autora trochu netradiční, můžeš vysvětlit proč?

Od konce 40. let už se o Kubína ve Francii málokdo zajímal, protože ve Francii byla na vzestupu neoavantgarda a moderní směry. A on pořád maloval tradičně, čímž se ocitl v izolaci a měl pocit, že jej socialistická republika přijme s otevřenou náručí a konečně se tu uplatní. Tak se sem v roce 1952 vrátil. Ale jak to tak bývalo, komunisti jeho návratu zneužili, Kubín dostal nějaké dva řády a příslib bytu, jehož se ale stejně nikdy nedočkal. Kubín pochopil, že je to zde horší než kdekoliv jinde, a po dvanácti letech, kdy střídavě pendloval mezi Prahou a Boskovicemi, se vrátil zpět do Francie. Zde pak v Marseille zemřel.

A během prvního roku, kdy se vrátil do Boskovic, bydlel v rezidenci, kde je dnes muzeum a jeho výstava. Zde namaloval čtyřicet jedna obrazů, které všechny věnoval tehdejšímu boskovickému národnímu výboru. Tyto obrazy jsou dnes v podstatě neznámé mezi odbornou i laickou veřejností, dosud nepublikované. A já přemýšlel, co s nimi. Ony jsou totiž velmi zvláštní. Kubín na nich často kopíroval sám sebe, dělal kopie svých obrazů z dřívějška. Pokoušel se o figurální malbu, což mu tedy moc nesedělo. A také se pokoušel přizpůsobit dané době, takže zde uvidíme například partyzána s puškou, obrazy s lidovými motivy, venkovské postavy.

Jak jsi s těmi obrazy nakonec naložil?

Společně s architektem výstavy Zbyňkem Baladránem jsme se domluvili, že je odprezentujeme poměrně netradičním způsobem. On nakreslil takovou jako síť, díky níž jsme se snažili vytvořit aluzi (odkaz, narážku) na depozitář. A na tuto síť jsme část těchto obrazů navěsili. Protože jsme si říkali, že zrovna tyto obrazy by nesnesly vystavení v tom tradičním galerijním uspořádání.

Jarní krajina, kolem 1920
Jarní krajina, kolem 1920foto: Tomáš Znamenáček

Výstava je určitě významná velkým množstvím zapůjčených děl z nejrůznějších galerií, odkud jste obrazy půjčovali?

Z celkem devíti galerií. Nejvíce jich je od nás z Moravské galerie v Brně, to je devět obrazů. Potom čtyři věci z Národní galerie Praha, dále z Muzea umění Olomouc, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerie hlavního města Prahy, ale i z Galerie Středočeského kraje Kutná Hora, z galerie ve Zlíně, v Jihlavě a z galerie v Litoměřicích.

Která zápůjčka tě nejvíce potěšila? Který je tvůj oblíbený obraz na výstavě?

Jsem strašně rád, že se nám podařilo zapůjčit obraz Postava z Národní galerie. To je totiž právě takový ten nejdůležitější obraz Kubínova kuboexpresionistického období. Myslím, že visel dokonce ve stálé expozici Národní galerie, což je velký úspěch, že se nám ho sem podařilo dostat. Tento obraz je kuriózní věc a souvisí s Kubínovým cyklem Lidské bídy, koresponduje s geometrickým pojetím postav, které vidíme v tomto grafickém cyklu. A pak jsou zde nádherné obrazy z Provence. Několik skvostných krajin, u nichž člověk pochopí, proč Kubína ve své době lidé tak obdivovali. Což je třeba Podzim v Provence, největší obraz na výstavě, zapůjčený z Moravské galerie. Zde je tak zajímavá krajina a motivy rostlin jsou naprosto dokonalé…, ale figury vesničanů z té dokonalosti trochu vypadávají. Kubín mistrně zvládal detaily přírodnin, ale opravdu nikdy nebyl figuralista.

Proč jste vlastně letos otvírali Kubínovu poměrně velkou výstavu? A jak ses k tomu dostal ty jako kurátor z Moravské galerie?

Letos uběhlo padesát let od Kubínovy smrti, což byl takový oficiální důvod k otevření výstavy. My jsme vlastně ani ze začátku netušili, že se bude jednat o tolik zápůjček, to se ukázalo až v průběhu příprav. Výstavy Kubínových obrazů po republice občas bývají, někde ho občas připomenou. Zde v Boskovicích dříve bývala Pamětní a výstavní síň Otakara Kubína, kde byla dlouhodobě zapůjčena díla z Moravské i Národní galerie. Tento památník byl asi po deseti letech patrně z finančních důvodů zrušen. A pak v roce 1996 zde byla otevřena Galerie Otakara Kubína, která jakoby navazuje na absenci Kubínova památníku. Pro mě byla klíčová věc to, že se jedná o výstavu v Boskovicích. Práce mám moc, ale ta představa, že sem budu moct jezdit, byla pro mě velmi lákavá. To jsem nemohl odmítnout.

V textu k výstavě jsi psal, že i přesto, že Kubín převážnou část svého života strávil ve Francii, uchoval si vnitřní vazby na své rodiště. Mohl bys říct jaké a jak se to projevovalo?

I když Kubín žil převážnou část života ve Francii, několikrát svoji vlast navštívil. V roce 1934 měl velkou výstavu v Praze. Neustále komunikoval se svou rodnou zemí. Se svými blízkými si napsal spoustu dopisů, z nich to všechno víme. On si určitě musel uvědomovat, že veškerého svého úspěchu dosáhl ve Francii, že tady by v tehdejší době nemohl prorazit. V dopisech přátelům ale často píše, a to už ve 30. letech, že by nejraději všechno prodal a odstěhoval se zpět do Boskovic. Píše, že jej Francouzi stejně nikdy nepřijali a on se nikdy necítil být Francouzem. Neměl rád prostředí galerií a kupců s obrazy. Někde říkal, že podle něj je malířství vlastně takové gangsterské povolání, že malíři na sebe strašně žárlí a cpou se o místo na slunci, a to on nechtěl. Ve svých dopisech dokonce psal, že by rád koupil boskovický hrad a trochu ho upravil a přestěhoval se tam a maloval. Psal, že už nějaké kroky ke koupi podnikl, takže to asi nebylo úplně nemožné. Myslím, že o tom uvažoval zcela reálně.

Proč se tedy vlastně do Francie odstěhoval a nezůstal tu?

No, do Francie se tehdy stěhovalo spoustu umělců, byla to pro ně země zaslíbená. Tehdy tam jezdili dělat kariéru, například Šíma, Foltýn, těm se dařilo. Otázka není, proč se tam odstěhoval, ale spíš, proč se za tak zvláštních okolností vrátil. Oni zřejmě věděli, že zde ničeho nedosáhnou, zároveň pořád tesknili po domově. I například Šíma pořád tesknil po Brně, ale zase ne tak moc, aby sem jezdil.

Když si vezmeš dějiny umění, můžeš zhodnotit, proč a jak je Kubínova osoba důležitá na mapě dějin umění?

U Kubína je to trochu složitější. On je ve stínu svých souputníků. Například Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka – to jsou autoři, kteří stále mají obrovské výstavy, vycházejí jim nové monografie, jejich obrazy se prodávají za velké částky. A Kubín z toho vypadává tím, že jeho nejvýznamnější tvůrčí období, ten již zmiňovaný neoklasicimus, není tak nějak moc všeobecně přijímaný. Je to něco, co jde proti modernímu umění, je to spíš takový návrat k umírněnému projevu. Takže myslím, že on je spíš trochu upozaděný a vyzvedává se spíše jeho rané dílo. V dějinách umění mu mnoho místa věnováno není, což je pochopitelné. Ta historie institucionální, tedy dějiny umění, pořád drží takový model, že tam autor musí být něčím originální. Že musí projevit svoji neopakovatelnost, že od něj by se měla datovat nějaká nové éra. Čili takové ty Kubínovy regrese k nějakým klasicismům tam pak nemají moc místo. To se nedá do škalutek moc vměstnat. Mohla bys napsat, že nejprve začal jako nadějný avantgardista a pak skončil jako takový konzervativní malíř krajin. Nedá se zkrátka interpretovat z hlediska vývoje formy.

Můžeš popsat, jak vzniká taková výstava, co všechno to pro tebe, jako pro kurátora, obnáší?

To je zajímavé, že na toto téma jsem zrovna někde přednášel a musel jsem si napsat na papír, co všechno vlastně musím udělat, než otevřeme výstavu. A bylo to asi padesát bodů. Ale na všechno si nevzpomenu. Některé výstavy řešíme třeba s ročním předstihem, jiné i déle. Ale tuhle konkrétně jsme připravovali asi od začátku tohoto roku, kdy mi zavolal Petr Vítámvás a já nabídku rád přijal. Nejdříve musím napsat anotaci, kde napíšu a hlavně vymyslím, jak by to celé mohlo vypadat. Kolik by zde mělo být obrazů, kolik zápůjček, jaká by měla být hlavní myšlenka celé výstavy. Pak vytvořím libreto, což už je přesnější text s přesnými seznamy, počty děl a jednotlivými galeriemi, od nichž obrazy půjčujeme. Což obvykle bývá velmi složité, protože vždy záleží, v jakém stavu obrazy jsou, jestli jsou půjčené jinde, jestli jsou ve stálé expozici nebo depozitáři… Řeší se všechno. Nebo mi kolegové doporučí něco jiného, libreto pak neustále doplňuji a dovymýšlím tak, aby se naplnila představa, kterou o výstavě mám. Pak dám dohromady jednotlivé kapitoly výstav a vše zároveň řešíme s produkcí – dopravu děl, pojistné, veškeré náklady. Musí se dojednat práva na reprodukce děl do katalogu, chystají se popisky, architektura, text do výstavy a katalogu, domlouvám se s grafikem na podobě výstavy i katalogu. Kontroluji návrhy katalogů, pozvánek. A samozřejmě výstavu instaluji, pak zahájím a snažím se propagovat… je toho hodně. Pro tuto boskovickou výstavu domlouval svozy děl a veškeré papírování Petr Vítámvás a Dagmar Hamalová s kolegy. Jinak ji vlastně připravoval stejný tým, který dělal výstavu Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, která byla loni u nás v Moravské galerii a posléze i v Národní galerii. Tedy já, architekt Zbyněk Baladrán a jeden text do katalogu psala Anna Pravdová. Katalogové texty jsou sice kratší, nebyl čas na velký výzkum, ale doufám, že ještě bude.

Co tě čeká ještě za výstavy? Na čem teď pracuješ?

Letos jsem dělal sedm výstav, což je myslím můj rekord. Připravoval jsem výstavu v Košicích, Praze, Brně, všechny nebyly úplně velké, ale bylo jich hodně. Teď aktuálně vybírám exponáty a píšu text do katalogu o brněnském Devětsilu pro Galerii hlavního města Prahy. To mě čeká v listopadu. Kromě výstav se ještě starám o sbírku kresby a grafiky 20. století, takže řeším zápůjčky, pojistné hodnoty, akvizice, vyřizuji dotazy badatelů a další záležitosti spojené s péčí o sbírkové předměty.

další rozhovory