Malíř Otakar Kubín, boskovický rodák, který však polovinu života strávil ve Francii, stál v počátcích své tvorby u zrodu českého moderního umění a vstřebával aktuální trendy, aby se nakonec obrátil k umění starých mistrů a vytvořil styl označovaný jako neoklasicismus.
Narodil se 22. října 1883 v Boskovicích. Jeho otec Jan Kubín, městský důchodní v Boskovicích, byl synem Martina Kubína, rolníka v Poličné, a jeho manželky Marie Skypalové, matka Hermenegilda Vachová byla dcera Jana Vachy, nadučitele v Boskovicích, a jeho ženy Žofie, rozené Kundtové. Poprvé se oženil 3. 8. 1912 s Blaženou Katzovou, svatba byla v Praze na Královských Vinohradech, a brzy poté přesídlil do Francie, kde později i získal francouzské občanství. V roce 1919, krátce po narození, mu umírá syn a poté i žena. Znovu se oženil 24. 3. 1919 s Berthou Chaix v Aptu. V roce 1952 se vrátil do vlasti, avšak zklamán z přijetí odjel zpět do Francie, kde 17. října 1969 umírá v nemocnici v Marseille.
Mladý Otakar Kubín odešel v 15 letech studovat na sochařsko-kamenickou školu v Hořicích (1898–1900), kde byl tehdy ředitelem jiný boskovický rodák Vilém Dokoupil. Na doporučení rodinného přítele a hybatele boskovického kulturního dění MUDr. Karla Snětiny se rozhodl pro studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl v letech 1900–1904 žákem Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise, Hanuše Schwaigera a Františka Thieleho. Z období jeho studií pochází studie sedícího starce věnovaná autorem muzeu v Boskovicích v roce 1904 a signovaná pouze iniciálami K. O. Jedná se tedy o jeden z nejstarších známých Kubínových obrazů a vůbec první získaný do sbírky boskovického muzea. Po absolvování akademie se vydal na studijní cestu, navštívil Antverpy, Brusel, Paříž, Brindisi, Neapol, Řím, Florencii aj.
Na zahradě rodinného domu v Boskovicích si postavil skromný ateliér, přezdívaný „bouda“. Ještě v roce 1950 při návštěvě svého bratra, zřejmě již při úvahách o návratu do vlasti, si na svůj první ateliér zavzpomínal:
Bylo půl desáté byli jsme ve Skalici kde nás bratr čekal. Za chvíli jsme byli doma, kde nás ubytovali ve světnici, kterou jsme už kdysi obývali…. My po obědě šli za Slávkem a ve společnosti s jeho ženou a Olgou se Žankem jsme vykládali. Procházeli po zahradě a v místech, kde stávala kdysi má bouda, Slávek ukazoval místo, v němž se snažil najít zakopaný popis stavby. Vím dobře, že bylo vše hodně hluboko umístěno, což bylo příčinou, že nic se nenašlo. Stromy dnes jsou mohutné a je vidět jejich stáří. Když jsem tenkráte stavěl atelier, stromky byly zasázené a nesly ovoce. Jak se vše od té doby změnilo.
V roce 1907 se Otakar účastnil legendární Výstavy osmi v Praze, která je považována za počátek formování kánonu českého moderního umění. „Kubínův projev lze charakterizovat jako méně spekulativní co do struktury obrazové plochy, ale o to více živelný, užívající metody barevných impresionistických skvrn. Své inspirační zdroje nalézá v syntéze maleb Vincenta van Gogha a Paula Gauguina,“ říká dnes kurátor Petr Ingerle.
Kubistické období Kubínovo je ve sbírce muzea dokumentováno sérií dřevorytů s názvem Lidské bídy, jež představují vrchol geometricky schematizovaného pojetí lidského těla v jeho tvorbě.
Na rozdíl od svých druhů v Osmě byl kubismem ovlivněn jen velmi krátce. Po 1. světové válce, kdy přesídlil do Aix-en-Provence a pak do Simiane, se obrátil k novoklasicismu. Byl jedním z představitelů „Pařížské školy“ a ve Francii si získal velkou proslulost. Od roku 1919 pravidelně vystavoval na Salonu nezávislých (Salon de Indepéndants) a od roku 1924 také na salonu v Tuilleriích (Paříž).
Z muzejních sbírek si nelze učinit ucelený obraz o Kubínově tvorbě, neboť zde nejsou zastoupena díla z jeho nejdůležitějších tvůrčích období, je zde vedle ojedinělého raného díla a série kubistických dřevořezů převážně pak až pozdní tvorba. Obdivovatelé Kubínova díla mají nyní jedinečnou příležitost prohlédnout si průřez jeho tvorbou na výstavě Otakar Kubín/Othon Coubine (1883–1969). Boskovice – Paříž – Simiane, která vznikla ve spolupráci Muzea regionu Boskovicka s Moravskou galerií v Brně a kterou připravil kurátor Petr Ingerle. K výstavě byl vydán i stejnojmenný katalog.
