Jazykovědec Vít Boček se ještě jednou vrací k lidovému názvu obce Suchý a především k možnosti, že tento název pochází ze slova „píčet“ ve smyslu plakat.
Nedávno vyšel v Ohlasech můj příspěvek, který se kromě původu obce Suchý a jejího jména zabýval také otázkou motivace lidového názvu této obce ve formě Píčov. Děkuji všem, kdo k tématu následně přispěli svým názorem či zprostředkováním vzpomínky starších generací. Jiří Bartošek můj nový výklad vycházející ze spojení se slovesem píčiti se „vzpěčovat se, vzpírat se“ zpochybnil věcnými důvody: „nezdá se mi, že by v té době mohli poddaní nějaké vrchnosti, zrovna nuceně přesídlovaní na nové místo, rozhodnout sami o tom, kde se usadí – tím, že se „vzpieči“ a odmítnou jít dále“. To je argument rozumný, přesto však myslím překlenutelný. Nemyslel jsem svůj výklad tak, že by poddaní sami rozhodli, kde zůstanou. Odmítnutí jít dále mohlo být spíše vyústěním reálné situace nouze než nějakým promyšleným činem. Počítal bych s tím, že následně rozhodla vrchnost, patrně na základě racionální analýzy vzniklého stavu: lidé jsou vyčerpaní fyzicky i psychicky a konec konců je relativně jedno, jestli se usadí zde, nebo na stejném panství o pár kilometrů dál, kam jim bylo původně stanoveno dojít. Řekněme, že by to ze strany vrchnosti bylo jednání dobrého hospodáře, který ví, že mu tito lidé přinesou větší prospěch, pokud nebudou dále trpět.
Spojení s píčiti se „vzpěčovat se, vzpírat se“ jsem každopádně nabídl jen jako další výkladovou možnost a dnes chci ještě uvést jazyková fakta, která by naopak podporovala původní lidový výklad o tom, že lidé při cestě píčeli, tedy „plakali“. To je vysvětlení, které jsem ve svém pojednání šmahem odmítl s poukazem na to, že žádné takové sloveso s tímto významem není doloženo. Svůj ukvapený soud nyní beru zpět, uvědomiv si, že přece jen jedno takové sloveso nikoli se stejným, ale dosti blízkým významem existovalo. K lehkovážnosti mě svedla grafika: hledal jsem pouze píčet, píčeti s měkkým i. Již ve staré češtině je ovšem doloženo sloveso pykati s významem „litovat, želet, naříkat“ a také „mrzet se, horšit se“ (kromě toho také s předponou opykati „oželet, politovat, projevit zármutek“). Jeho pokračováním je dnešní české pykat, u něhož došlo v novější době k posunutí významu na „trpět, být za něco trestán, nést trest“. Ještě v textech z 19. století ovšem najdeme i stopy původního významu: české výkladové slovníky uvádějí doklady jako pykal nahlas, že tam vkročil (u Františka Palackého), či podlehl jen okamžiku a již příští den zase pykal své poblouzení? (u Karla Sabiny), pykáš svého hříchu? (u Juliuse Zeyera). Podstatné je, že ve staré češtině se pykati časovalo pyču, pyčeš, atd. Podoby s č se objevují i v období střední češtiny (16.–18. století), kam spadá i vznik obce Suchý, srov. například tuť pozdě pyčí a po něm se ptají (u Daniela Adama z Veleslavína, 16. století), a do konce i v 19. století: nic toho nelituji ani pyči (Katolická mravověda dra K. Martina, 1871). Lidé, nuceně se stěhující ze své původní osady pryč, tedy snad opravdu pyčeli, tj. „litovali, naříkali, mrzeli se“. Slabinou výkladu zůstává rozdíl v délce samohlásky první slabiky. K tomu bych potřeboval zpětnou vazbu, zda se Píčov nevyslovuje také, či dokonce především, krátce. Pokud jde o původ slovesa pykati, ten je zcela nejasný. Slovo není doloženo v žádném jiném slovanském jazyce a doposud nikdo nepřišel s jeho etymologickým výkladem.
Který z výkladů je přesvědčivější, ponechám na laskavém čtenáři. Stále se mi však zdá nejméně pravděpodobným spojení s vulgárním slovem píča, piča. V diskusi k článku zazněla posměšná ústně tradovaná říkanka: De pičena za pičenó, majó prdel zaličenó. Jedna blatem, drohá zlatem, třeti za ňó s kovratem. Tu lze chápat jako další doklad až sekundární vulgární konotace. Charakteristické je, že ji diskutující zná od své prababičky pocházející ze sousedního Benešova. Jak už bylo uvedeno minule, posměšné výrazy obvykle užívají právě lidé z okolních obcí. Že je takový mechanismus univerzální a stále živý, ukazuje rádoby vtipná poznámka „Je zajímavé, že ten starý název dost charakterizuje většinu místních obyvatel“. Svědčí o tom, že příležitost dělá nejen škodolibého posměváčka, ale zároveň i lidového etymologa.
