„Když dělám sochu, chci, aby v ní člověk mohl číst.“

Rozhovor se sochařkou Magdalénou Roztočilovou, rozenou Staňkovou. Magdaléna pochází z Boskovic a letos se jako kurátorka i jako autorka podílela na výstavě současných soch ve veřejném prostoru v rámci festivalu pro židovskou čtvrť. Ve festivalovém rozhovoru jsme ale nemluvili jen o této výstavě, ale i o sochařčině další práci a připravovaném památníku kardinála Špidlíka, který bude v Boskovicích odhalen v srpnu.

foto: Tomáš Znamenáček

Jak vznikl nápad udělat na festivalu výstavu soch ve veřejném prostoru?

Vzešlo to od Heleny Musilové (kurátorka festivalových výstav, pozn. red.). Měla jsem vloni výstavu v boskovickém muzeu, ona mi dělala kurátorku, poznaly jsme se při tom a myslím, že jsme si docela sedly. Ten nápad, že by rádi sem do Boskovic přivezli nějaké sochy, myslím existoval už předtím, ale Helena je hodně vytížená – v současné chvíli je zde asi pět současně běžících výstav. Nemohla se úplně rozkrájet, tak mě oslovila, jestli bych jí kurátorsky nepomohla, protože už jsem dělala několik projektů, kam jsem vybírala ze současné sochařské scény.

Takže ty se sochařině nevěnuješ jen jako autorka, ale i jako kurátorka?

Asi to trochu souvisí s tím, že jsem takový narcis, co si i doma rád vystavuje svoje díla. Umění miluju, mám ty věci ráda a na tomhle mě těší to, že jsem asi vyrostla z takového toho soupeřícího módu a přišla jsem na to, že když mi přijde něco krásné, je skvělé ukázat to i dál.

Takže už necítíš potřebu hlavně tlačit svoje věci, ale ráda upozorníš na někoho dalšího?

Přesně tak.

Jak jsi vybírala umělce pro Boskovice?

Vycházím samozřejmě z diskurzu, který se kolem mě odehrává. To jsou věci, které znám nejlíp, a jak díla vnímám na různých výstavách nebo v ateliérech jednotlivých umělců, tak mi to pak najednou sepne a řeknu si: tohle je přesně věc, která by měla být tam a tam. Takže asi tímto způsobem. Setkávám se s lidmi na scéně, spoustu z nich znám ze školy, všechno to jsou lidi z akády.

Čili je to generační záležitost?

Je. I když výkyvy tam jsou, rozptyl mezi námi je asi dvacetiletý. Nejstarší je Patrik Čabla, ale ten je zkrátka nadčasový. Má tady věci, které jsou starší než deset let – je to jeden z výtvarníků, u kterých je strašná škoda, že ho tlak obživy zahnal tak trochu do kouta a už tolik netvoří.

Mluvíš o představě toho, že dílo někam sedne. Co bylo tím klíčem, když jsi vybírala věci na tuto výstavu?

Výhoda je, že ty prostory tady znám. Když člověk vytváří sochu, přemýšlí o tom, kde ji bude prezentovat, prostor to také definuje. Když mě Helena oslovila, jako první dvě věci mě napadly ten Patrikův sloup v muzeu a psi v zámecké zahradě. Přišlo mi to zajímavé spojení, díky historii zámku a armádě. A ještě nám přišlo pěkné, že pod tím pak povstala ještě armáda stanů – bavili jsme se o tom, že armáda je definovaná řádem, zatímco v kempu se lidi chaoticky hemží a najednou to má přijemné vztahy mezi sebou.

foto: Tomáš Znamenáček

Podle čeho jsi vybírala lokality? Respektive nejdřív jsi vybírala lokality a pak teprve umělce, nebo se to prolínalo?

Bylo to trochu komplikovanější. Měli jsme vybrané ještě mnohem zajímavější lokality, jenže Helena mě oslovila asi před měsícem nebo dvěma, takže jsme narazily na to, že jsme to naplánovaly moc pozdě. Na některá povolení a zákazy na městě už bylo pozdě. Taky je to trošku precedens, žádné cílené vystavování soch ve veřejném prostoru tady nikdy nebylo. Zrovna Křížovou cestu, která je tady za námi, jsme chtěli mít vystavenou vedle farské zahrady, kudy vedla cesta, kde končilo ghetto a byla tam brána. Tu cestu jsme chtěli vyloženě zaskládat těmito pyramidami, přišlo nám, že díky tomu, že je to křížová cesta, by to byl hodně silný moment. Lidé by tam měli překážku, bylo by to přesně to, že člověku najednou drhne krok. Přišlo nám to krásné.

Ale už to nešlo domluvit?

Šlo by to, ale projevilo se, že lidi mají strach z věcí, které neznají. Je to přirozené. Takže nám policie řekla, že dá jednu závoru před, jednu za, ještě tam dají značku a obeženou to páskou. Říkala jsem jim, že to už tam nepotřebujeme ty pyramidy, že to bude instalace sama o sobě.

Ale exponát městské policie jste nakonec do výstavy nezařadily?

Ne, rozhodly jsme se, že taková velká konceptuální díla necháme na příští ročník.

Takže plánujete pokračovat?

Bavíme se o tom. Pro mě to byl letos trošku hukot, protože mám roční dítě. Navíc se tomu trochu směju, protože já jsem vždycky byla ten nejvíc chaotický člověk – napsat email nebo telefonovat je pro mě totálně stresová záležitost.

A tohle jsi musela řídit i organizačně?

Přesně tak. Myslím, že u toho trochu trpěla Helena i já, ale na druhou stranu z toho mám hroznou radost. Ještě jsme to oficiálně neuzavřely, ale pokud Helena bude chtít, budu ráda. Přijde mi skvělé, přivézt to do Boskovic, super je, že to zajímá i moje známé tady ve městě. Mám pocit, že to dává smysl.

Domlouvali jste se i jako umělci mezi sebou?

Nechávám to vždycky otevřené. Tím, že jsem sama umělkyně, nejsem striktní a neříkám: hele, já jsem kurátor a přes to nejede vlak. Ale zase mám většinou jasnou vizi a mám pocit, že mi lidi v tomhle docela důvěřovali.

Jakou máš od nich odezvu? Jak to zde vnímali, když sem přijeli?

Myslím, že Boskovice je hodně nadchly. Nadchl je festival, protože má skvělou atmosféru. Je to asi i tím, že už je to 27. ročník, festival nějak vyrostl a je zde úžasná skladba lidí – od mladých přes rodiny. To byl taky velký benefit, protože dost vystavujících má teď čerstvě děti. Odezva je velice pozitivní.

A odezva od návštěvníků festivalu a od místních? Máte tedy nějakou?

Ano, ano! Volá mi celá široká rodina, všichni se ptají. Je to docela vtipné, třeba: Já jsem se chtěl zeptat na ta prasátka, co jsou pod zámkem. Vznikají různé nové přídomky, je to zábavné. Říkám si, že by bylo výborné naplánovat ještě komentovanou prohlídku s autory, ale letos jsme to nezvládly. Třeba v příštím ročníku by to bylo skvělé.

Adam Velíšek: Armáda (2013 a dále), litá keramika; spodní zámecká zahradaAdam Velíšek: Armáda (2013 a dále), litá keramika; spodní zámecká zahrada   foto: Tomáš Znamenáček

Pořád je tady ostych

V čem vidíš hlavní přínos snahy dostat umění do veřejného prostoru?

Konkrétně tyhle dočasné výstavy jsou podle mě strašně důležité pro různé soutěže nebo když město přemýšlí o tom, jakým způsobem koncipovat památník nebo jak s výtvarným uměním pracovat. Když vidí, co se dá dělat a jak široká je škála věcí, jak můžou být umístěné a jak to celé může fungovat, je v tom velký benefit. Tohle nic nestojí a můžou si to vyzkoušet, což mi přijde super.

Výstavy končí s festivalem, nebo tady ještě chvíli zůstanou?

Byli bychom rádi, kdyby tady třeba ještě měsíc zůstaly, ale třeba ti psi, co jsou v podzámecké zahradě, asi pojedou domů. Pojistit sochy ve veřejném prostoru je poměrně nákladná věc a i když je to v zamčené zahradě, tak si tím člověk nemůže být jistý. Takže tuhle jedinou instalaci odvezeme, jinak by to zde mělo zůstávat.

Prosazuje se umění ve veřejném prostoru postupem času víc? Pociťuješ zlepšení? Ptám se na to i proto, že jsem zde dělal před pár lety festivalový rozhovor s Pavlem Karousem, který z toho byl docela nešťastný, že je toho hrozně málo.

Zrovna Pavel Karous pro to udělal velký kus práce. Taky jsou různé festivaly nebo Kampa často vystavuje ve svém okolí sochy ve veřejném prostoru. Tihle lidé to hodně posunuli. Je to vyloženě záležitost dočasných instalací a vyloženě jen soch – a to se pozitivně vyvíjí z toho důvodu, že se vyvíjí střední třída a roste kupní síla. Konkrétně pro sochy tady teď byla pozitivní vlna, lidé měli najednou finance. Ona každá z těch věcí, co jsou tady, něco stojí; autoři jsou často studenti a ze svého museli zainvestovat třeba řádově sto tisíc. Ne každé dílo stojí tolik, ale jsou to velké částky a je poměrně náročné, aby ta věc vznikla.

A ještě by měla uživit svého autora.

O to se ti lidé snaží. Díky tomu, že zde ta vlna byla a sochy se kupovaly do soukromého sektoru, vznikají věci, které potom můžou jít do veřejných prostor.

Takže spíše ten soukromý sektor podpírá ten veřejný?

Já si myslím, že ano. Ono s těmi veřejnými soutěžemi je to pro nás sochaře taky těžké, co si budeme povídat. Já mám třeba živnost na kameničinu a rozhodně nejsem člověk schopný psát elaboráty a řešit vyúčtování a podobně. Kolem sochy, než vznikne, je tolik praktické práce, že ve veřejných zakázkách – i když to vypadá, že tam jsou hodně velké peníze – je to pro člověka strašně náročné, ještě s tou byrokracií. Chápu, že tam zase musí být, když se jedná o veřejné peníze. Ale ve výsledku se to pak rozplyne a je to jen o té realizaci.

Jak vnímáš vztah k výtvarnému umění generačně? Teď nemyslím v okruhu tvých kolegů, ale obecně. Galerie třeba na menších městech jsou asi zaměřené spíš na starší lidi – neztrácí mladá generace vztah k výtvarnému umění?

Tohle je těžké. Pro galerie na menších městech je asi obtížné reflektovat současné věci, které by mladou generaci bavily. Možná proto je trochu úpadek. Ale celkově si myslím, že je naše společnost hrozně přehlcená akcemi. Máme v Praze prostor s galerií, nejsme úplně na periferii, jsme ve Vysočanech, a jsou tam další dva takové kulturní prostory, které se zabývají vystavováním současného umění. Natáhnout lidi je těžké. Ale myslím si, že celkově to lidi zajímá a vyhledávají to. Je tam ostych. Každý má dojem, že jakékoliv dílo musí být strašně drahé. Ale když to beru generačně – tak moji kamarádi jsou nadšení, když jim dám obraz. Nebo mě oslovují. Já nejsem malíř, takže je to pro mě trochu… nechci říct hobby, to by bylo těžkopádné, ale není to pro mě jako socha, kterou chci prodat jako artefakt. Takže myslím, že chuť a poptávka tady určitě jsou, ale ještě pořád je tady ostych, protože se ty dva světy neznají.

Magdaléna Roztočilová: Baybayboy II (2017), epoxid, akryl; antikvariátMagdaléna Roztočilová: Baybayboy II (2017), epoxid, akryl; antikvariát   foto: Tomáš Znamenáček

Chybění je silný moment

Ty už se tedy dnes považuješ výhradně za sochařku a malba je pro tebe okrajová?

Vnímám to tak. Asi před čtyřmi lety jsem byla hodně rozpolcená, trochu jsem malovala, trochu sochařila a dělala instalaci, a přišla jsem na to, že můj materiálový rozsah je i tak dost široký a jedna moudrá žena mi řekla: hele, ty si ale musíš vybrat, co chceš dělat, nemůžeš dělat všechno, protože tam je pak cítit, že ty věci sice jsou, ale pro diváka se v tom těžko hledají. Já jsem býk, tak jsem si sedla a řekla si: tak co to bude? A rozhodla jsem se pro sochu. Maluju pořád dál, ale nehledám v tom těžká témata; je to víc oddych, zatímco socha je pro mě vyloženě vyjadřovací médium.

Cítíš tam větší závazek?

Ano.

Co jsou ta těžká témata?

Nazvala jsem to tak, ale nemyslím tím, že by to byla nějaká velká ekologická nebo feministická témata, i když ta tam samozřejmě jsou, ale myslím to tak, že když dělám sochu, chci, aby v sobě měla myšlenku, aby v ní člověk mohl číst, když se na ni dívá. Nedělám sochy tak, že bych si řekla: a teď jim teda vysvětlím, jak je to s tím feminismem – ale když chci udělat sochu, která by tohle vyjadřovala, pracuju s různými genderovými aspekty, nebo je naopak třeba vynechávám. Chci, aby člověk, když k soše přijde, tak i i když nebude vědět, o čem je, v ní mohl hledat – třeba i to chybění. Přišla jsem na to, že zrovna chybění je pro mě silný moment. Třeba teď tady mám vystavené Jezulátko, je to takový mimozemšťánek a chybí mu pusa, rty. To mi na tom Jesus Baby přijde hrozně hezké – ty děti nemluví, jednají a všechno to vychází z nich, vůbec to tam není potřeba.

A tahle socha je kde?

V antikvariátu. Měla jsem tady mít původně ještě jednu instalaci, ale jak jsem řešila ty další věci okolo, naznala jsem, že už na ni nemám energii. Nakonec jsem právě vystavila jen takovou malou věc v antikvariátu.

S jakými materiály pracuješ?

To je hodně široké, ale třeba do toho veřejného prostoru mám hodně ráda kov. Začala jsem s klasickým železem, které ale samozřejmě degraduje a rezne. Jednu takovou realizaci mám v Německu. Teď když je příležitost a finance, tak pracuju s nerezí, protože mě na ní baví, že mně evokuje stříbro, a to je zase do určité míry antibakteriální činitel. Takže to vnímám jako hodně čistý materiál, mám z toho tenhle feeling. Ale když dělám vyloženě svoje věci v ateliéru, tak samozřejmě nemám na realizaci jedné sochy sto tisíc a víc. Takže tím pádem pracuju hodně s různými epoxidovými pryskyřicemi, ale to už se teď zase přerodilo v to, že teď mám dítě a kojím, takže dělám spíš v keramice a začala jsem dělat skleněnou mozaiku.

Zmínila si, že máte v Praze prostor s galerií Prám – můžeš trochu blíže popsat, o co se jedná?

Jsme spolek, což je trochu vtipné. My jsme hrozně nekoordinovaní, nesnášíme, když se musíme někde upisovat a nikdo z nás to zkrátka neumí – mecenáš je právník a s úsměvem nám říkal, že si musíme založit spolek u soudu a podobně. Nicméně je to spolek dvanácti umělců, taková směs lidí z umprumky a z akademie. Máme tam designéra, jsou tam malíři a převážně sochařky. Je to namixované.

A provozujete vlastní prostory – co obsahují?

Máme tam galerii a nahoře je šest ateliérů, většinou jsme po dvou. Celé to funguje tak, že nám to ten pán nechává za nekomerční pronájem. Většinou ti lidé nebo město poskytují baráky před zničením; tenhle pán začal s projektem Trafačka, což byl právě takový squat, starý barák, ve kterém nechal lidi bydlet – věděl, že s tím má nějaký developerský záměr a až to bude potřebovat, dá jim vědět a vystěhuje je. Vznikla tam galerie, ateliéry a ti lidé tam částečně bydleli – měl tam takovou skupinku, která s ním začala pracovat na věcech s přesahem k dětským domovům a mu to přišlo zajímavé. Najednou se rozhodl, že má ještě jednu starou fabriku, tak ji opravil a dal ji takto k používání. Vždycky zdůrazňuji jednu věc, která mi přijde důležitá: umění prostě je ovlivněné tím, kde vzniká a v jakých je to prostorech. Když je člověk zavřený v plesnivém sklepě, tak když vás pak jednou za čas někdo osloví a vy to vytáhnete ven a je to třeba někde plesnivé, tak to prostě není dobré. A člověk z toho nemá ani ten správný pocit. V tom je tohle fantastické.

V čem je pro tebe zajímavé pracovat ve skupině a nebyt solitérní, schovaný umělec?

Já si totiž myslím, že umělci v sobě mají přesně tu tendenci se někde zahrabat a pak už ani nevylézat, už ani nevystavovat a někde tam umřít se skicovacím sešitkem v ruce. Tohle mi přijde jako výzva. Je jasné, že člověk má takové ty pocity, jako že mu někdo kouká pod ruce a podobně. Ale na druhou stranu je to skvělé, protože to člověka nutí se konfrontovat a říct: teď dělám na tomhlectom.

Ono to taky není zas tak sexy – když bych použila tohle slovo – když ta socha vzniká. Je to hrozné, jsou tam momenty, že na tom člověk dva měsíce modeluje a jen proto, že si třeba udělal blbé lešení, mu najednou upadne noha. A když jste mezi těmi lidmi a všichni vidí, že na tom děláte dva měsíce a najednou vám kus sochy upadne a vy začínáte znovu, tak je to taky takový moment, že si člověk řekne: no tak jako…

Především jde ale o tu konfrontaci. Já si na tom uvědomuju, že v tom kolektivu je síla. Hodně nás to učí, na spoustě věcí se musíme domluvit. Je to vlastně takový malý model městečka. Tohle je pro mě hrozně sympatické a myslím, že jsem se z toho hrozně moc naučila. Člověk má přirozeně tu svoji bublinu, za kterou nechce jít, má různé ostychy a říká si: tam v životě nic nedám, protože mi to ukradnou nebo něco takového. Pak přijde někdo další a řekne: prosím tě, jseš paranoidní, to je úplná blbost, musíš těm lidem trošku důvěřovat, musíš být otevřený. To jsou skvělé momenty. Když je tam víc lidí, tak šance dobrých nápadů je myslím větší.

Irena Armutidisová: Charaktery (2017–19), sádra; poblíž farské zahradyIrena Armutidisová: Charaktery (2017–19), sádra; poblíž farské zahrady

Jen jsem tomu dala tvary

Na závěr bych se tě rád zeptal na tvou další realizaci tady v Boskovicích, což je památník kardinála Špidlíka. Prozradíš, jak bude vypadat?

Vizualizace už jsou venku. Je to spojení nerezi a skleněné mozaiky. Na začátku jsem přemýšlela na kamenem, nebo jsem chtěla dělat takový mix médií, ale nakonec jsem se přiklonila ke skleněné mozaice, protože mi přišla nejtrvanlivější a nakonec i nejhezčí. Když jsem do toho komponovala další věci, nebylo to úplně fajn.

Bylo okolo toho od začátku hodně problémů, nebylo jasné, jestli se to bude realizovat, jestli se na to vyberou peníze a podobně. Dělala jsem si vždycky legraci a říkala, že pan Špidlík už je nad námi, tak jestli chce, tak ať to realizuju. Protože on byl samozřejmě spojený s řadou velkých umělců, jako je páter Otmar Oliva nebo páter Rupnik, který je právě mozaikář přímo ze školy, kterou on založil. Uvědomovala jsem si, že kolem toho můžou nastat nějaké komplikace, že se třeba rozhodne, že to dostane někdo z těchto etablovaných mužů. Do toho jsem ještě otěhotněla. Takže to bylo poměrně komplikované, ale nakonec to vyšlo a mám velkou radost z toho, že díky osvícenému zadavateli ta věc vznikne a pro mě bude krásná v tom, že si za ní můžu stát jako za volnou věcí.

Že to zadání nebylo příliš konkrétní?

Přesně tak. Vlastně jsem v tom dostala dost volnou ruku.

A jak jsi to tématicky uchopila?

Dlouho jsem o tom přemýšlela, navrhovaly se různé věci. Úplně původní myšlenka byly návrhy nějaké kapličky, s čímž za mnou přišli, jestli bych tam neudělala nějakou mozaiku nebo něco. Velký benefit byl, že když jsme se o tom bavili, tak shodou okolností tam byla poptávka po dětském hřišti. A já jsem říkala, že to je přece úplně geniální – dětské hřiště propojené s tím památníkem. Je mi jasné, že spousta takových těch klasičtějších a generačních vrstevníků pana Špidlíka z toho může být nesvá: památník a vedle dětské hřiště, že ty děti po tom polezou a podobně. Ale pro mě to byl naopak vždycky bonus, protože mám hrozně ráda tu pasáž v bibli, kde Ježíš říká: Nechce ke mně přijít maličkých. Tak jsem si říkala, že to je prostě úplně osvícená věc shora, že tam má být dětské hřiště, a že to musíme spojit. Přišlo mně to skvělé a strašně by mě mrzelo, kdyby tam vznikla další mrtvá zóna a byl tam jenom ten památník. Je jasné, že děti by si ten prostor ochočily, protože ty ten dar mají. Takže by to stejně pokračovalo dál, ale byla jsem ráda, že se na to přistoupilo, zrušila se varianta zdi nebo nějaké kapličky.

A to téma samotného památníku?

Celý design vychází z jeho kardinálského erbu. Má tam srdce, kříž a nápis. Je to myšlenkově naprosto dotažená věc a já jsem se necítila oprávněná k tomu, že bych měla vybírat nějaký nový symbol jeho života. Říkala jsem si, že je to lepší než tam dávat jeho portrét, ten člověk byl duší umělec a v tomhle se sám charakterizoval. Vybrat si svůj erb je natolik velký krok – a on ho udělal – že jsem si řekla, že to budu myšlenkově naprosto ctít. Jen jsem tomu dala tvary. Už to mám v ateliéru poskládané a z mám velkou radost z toho, že z toho úplně přirozeně vznikla taková koruna. Tím, že je to horizontálně položené, tak když k tomu člověk přichází, má to najednou tvar jako královská koruna.

další rozhovory