Rozhovor s Petrem Michálkem, dramaturgem filmové a přednáškové části festivalu Boskovice. S tak řečeným Petem jsme si povídali o jeho vztahu k židovské čtvrti, o kulturních aktivitách na přelomu 80. a 90. let v Boskovicích, o 30. výročí Listopadu 89 a právě o festivalové dramaturgii.
Pete, ty jsi rodilý Boskovák a vyrůstal jsi tady. Kdy jsi začal vnímat, že je zde židovská čtvrť? V té době se o tom asi moc nemluvilo.
Je fakt, že jsem to vůbec nevnímal jako jinou část města. Chodíval jsem tudy s babičkou na Zahrady, domečky byly zajímavé – ty se mi líbily vždycky. Byl tam templ, o kterém jsem nevěděl, že je to templ, protože byl schovaný pod lešením. Ale bral jsem to nějak automaticky, že je to součást města. Až na střední škole, nebo možná v devítce, jsem začal číst věci, které vycházely v 60. letech v boskovickém muzeu. Vydával to pan Jurek a v roce 69 vyšla tam úžasná věc – Průvodce městem Boskovice.
Jak ses k těmhle knížkám dostal?
To měl všechno doma táta. Tohle a k tomu ještě čtyři ročníky Vlastivědných listů. Mám pocit, že to byl dvouměsíčník, vycházel v letech 69–72. Tam byly také zmínky o židovském ghettu. Ale nejzákladnější pro mě byl ten Průvodce, tam byly kupříkladu zaznamenány všechny továrny, které v Boskovicích byly za první republiky. Továrna Braun & Matoušek, kde je teď dům lékařských služeb, továrny na výrobu mlýnků a kamen, což je třeba teď bývalé Bosko na Havlíčkově ulici. A díky té četbě jsem se dostal i ke ghettu.
Druhý impuls přišel v roce 82, když vyšel boskovický zpravodaj, kde byl soupis všech kulturních památek v Boskovicích. Domů z ghetta tam bylo samozřejmě nejvíc. To mě zaujalo a začal jsem se o to zajímat.
Jak? Co mohl člověk v té době dělat?
V rámci Boskovic asi téměř nic. Ještě jsem ale zapomněl na jednu věc – na články doktora Bránského v týdeníku Nový život. Tam se občas objevily informace zejména o Hermannu Ungarovi. Vím, že na základě jednoho výstřižku jsem hledal na židovském hřbitově hrob a náhrobky jeho rodičů.
A když člověk četl na střední škole v té době již vzácné a zakázané Literární listy, narazil třeba na Mňačkův příspěvek ze Sjezdu spisovatelů v roce 67, kde se zastal státu Izrael – v roce 67 byla Sedmidenní válka – a odmítl státní československý antisemitismus. A se svou manželkou židovkou emigroval do Izraele. To když jsem četl, zaujalo mě to i z jakési pozice, že člověk má vždycky vztah k tomu slabšímu. A politika státu byla vůči Izraeli silně negativní, pro nás byli hlavní partneři arabské státy. I proto jsem se začal o židovství zajímat, když tady navíc bylo to ghetto. Včetně památníku na židovském hřbitově a nápisu u pošty, že je vzpomínkové místo věnováno památce 385 židovským obyvatelům města Boskovic. Byly to takové zlomky, ze kterých se skládala mozaika.
Do jaké míry to bylo v té době ojedinělé? Jak to v té době vnímaly Boskovice, nebo třeba tvoji vrstevníci?
V podstatě nijak. Žádný projev zájmu nebyl. Nechci nikoho obviňovat, ono je to totiž tak: od dětství jezdíváš koupat se k rybníku na Suchý, a bereš to jako samozřejmost. A potom se tam potkáš s lidmi z celé republiky, kteří říkají, jak je to tam úžasné. To je příklad. A stejně tady máš židovské ghetto a ani nevnímáš, že je to nějaké ghetto. Ale až lidé, co přijedou zvenku, řeknou, že je to úžasný celek. Takhle pomaličku jsem se k tomu probíral. Víc jsem se o to začal zajímat, až když jsem přišel z vojny.
To bylo ve kterém roce?
V roce 88 na podzim. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je to ghetto opravdu jedinečné. Předtím v tom samozřejmě hrála určitou roli i ta romantika, pro nás jako pro děti to byla ta Foglarova Stínadla. Tak to bylo pro generaci mých vrstevníků i pro starší lidi. Vždycky to byla Stínadla a místní kluci byli Vontové.
Na konci osmdesátých let už tady ale vznikla skupina, která projevovala jakousi snahu či starost o židovské památky, ne?
To má svůj prvopočátek v opravě Sklepů. Když jsem přišel z vojny, tak jsem se přidal ke klukům, kteří na tom pracovali. Jednou za čtrnáct dní jsme chodívali na brigádu na Sklepy, které procházely druhou částí rekonstrukce.
Opravovaly se ty prostory, klub ještě neexistoval?
Ten se stavěl, respektive chystalo se jeho otevření. Já jsem spíš přicmrndával a pomáhal stylem „Dones to. Podej to.“ Když jsme odpoledne skončili a zůstala nám trocha malty nebo betonu, navrhl jsem, že bychom mohli zkusit jít na židovský hřbitov a postavit nějaké náhrobky. Toho se chytil Standa Janků, na Sklepy hodně chodil Mirek Přibyl, Petr Pelíšek, Dušan Lizna, Petr Šebek a Tonda Čížek. Nerad bych na někoho zapomněl.
Takže jsme jedno odpoledne na hřbitov zajeli, že jeden náhrobek postavíme. Mysleli jsme si, že to bude v pohodě, ale zjistili jsme, že náhrobek váží bratru půl tuny a nás bylo asi pět nebo šest. Takže jsme od této představy upustili. Potom jsme ale našli nějaké menší náhrobky a dvakrát nebo třikrát jsme tam takto zajeli a náhrobky, které jsme byli s to zvednout, jsme začali opravovat.
Jak jste to brali?
Byla to snaha dát najevo svůj postoj, nebo spíš prostě něčemu pomoct. Sice na nás přijela policie, tehdy ještě Veřejná bezpečnost…
Zjistili to?
Možná tam bylo hlášení, že nějací vandalové něco bourají, my jsme ale stavěli. Přijel soudruh Stříž, zeptal se nás, co tam děláme, my jsme mu to vysvětlili a on odjel. Pak jsme zjistili, že nám vypustil kola u auta. Tak jsme to dofoukali a jeli jsme spokojeně pryč.
Nic dalšího z toho nebylo?
Ne.
A váš zájem o židovskou čtvrť sílil?
Velký impuls pro mě taky byl, když jsme jeli v roce 89 ještě před revolucí s Frantou Matouškem na pár dní do Prahy, kde probíhala velká výstava 150 let fotografie. Byly to velké výstavy v Mánesu, v Domě u kamenného zvonu, na výstavišti a dalších místech. Poprvé jsem tam viděl fotky Josefa Koudelky, aniž bych věděl, že pochází tady z Valchova. No a šli jsme se podívat na židovské památky. Bylo to úžasné v tom, že tam nebyla nikde ani noha, kromě příslušníka VB, který chodil kolem židovské radnice, Klausové synagogy a židovského hřbitova. Jinak tam nebyl jediný turista. Mohli jsme se všude podívat. Do Pinkasovy synagogy, kde je památník více než 78 tisícům Židů, jejichž jména malovali Václav Boštík a Jiří John. Ve Vysoké synagoze byla výstava Stříbro českých synagog. A tam jsem uviděl spoustu věcí z Boskovic. V další synagoze byla výstava textilií a byla tam opona na tóru z Boskovic.
Ledy pukaly
Letos si budeme připomínat 30. výročí Listopadu 89. My jsme se teď dostali do doby těsně před revolucí. Když se přeneseš do jara a léta 89, jak jsi tu dobu prožíval?
Bylo to úžasné. Sice se nezdálo, že by režim měl pomalu odejít na smetiště dějin, když to řeknu mírně…
To jste nepředpokládali?
Ne, ne. Ale byly tam takové záchvěvy, například v březnu 89 odjela Půlnoc, tedy vlastně Plastici, koncertovat na turné do Ameriky. Milan Knížák, do té doby zakázaný umělec, člen sdružení Fluxus, měl výstavu v brněnském Domě umění. Mám pocit, že to dělal kurátor Jiří Valoch. Do toho se začínaly pozvolna i v kinech promítat filmy dříve nedostupné. Třeba Vlasy Miloše Formana v květnu 1989 v boskovickém letňáku. Pamatuju se, že jsme tehdy jeli s kamarádem do Blanska na Obchod na korze. S tím, že zpátky půjdeme pěšky. Nakonec jsme si za Lhotou Rapotinou stopli autobus, pana řidiče Davida, který jezdil většinou linku Brno–Boskovice a tohle byla nějaká jízda navíc. Zastavil nám o půl dvanácté, naložil nás a vzal do Boskovic.
Chtěli jsme ten film vidět, byl to první československý držitel Oscara. Běžně v kinech byl nedostupný, ale v Blansku ve filmáči ho zahráli. Ledy už trošku pukaly, ale bylo to jen částečné.
Co se v té době dělo v boskovické řekněme alternativní kultuře?
Fungoval Klub přátel mladé hudby. Já jsem jako první akci zažil Folkové Velikonoce v roce 86. Pamatuju si Vaška Koubka, který zpíval vkleče a nabádal publikum, abychom netleskali mezi písničkami, takže proběhl hodinový koncert v tiché atmosféře a zatleskali jsme až na konci.
Kde to bylo?
V sokolovně. Na Bílou sobotu. Potom jsem byl dva roky na vojně, a když jsem přišel, tak si nepamatuju, že by tady kulturní život nějak fungoval.
Ale chystaly se Sklepy.
A Klub přátel mladé hudby dělal sem tam nějakou akci, většinou folkového charakteru. Na tom jsem se pak už podílel, v záři 89 to byl koncert, na kterém hrály brněnské kapely a MCH Band. Mám pocit, že se to jmenovalo Za mír a ještě něco… Bylo tam tak dvě stě, dvě stě padesát lidí a vím, že mi trošku zatrnulo – Mikoláš Chadima zpíval německy Wernischovy texty a jednu z písniček věnoval pánům Jirousovi, Stárkovi a Cibulkovi. Ti byli v té době zavření. Naštěstí to prošlo kupodivu bez následků. Jezdili jsme do Brna na Musilku na Filipa Topola a Psí vojáky, ale že by něco hodně fungovalo tady, to se říct nedá.
V té době už jste měli kontakty s Unijazzem, nebo ty přišly až po revoluci?
Nevím, jak to měl Standa, jestli byl členem Jazzové sekce, možná ano. Ale já si rozhodně pamatuju, že v únoru 90 donesl Standa razítko – trodatku, což byl čerstvý vynález – a tam měl napsáno Prostor, společnost pro kulturní aktivity. Řekl, že jsme založili společnost Prostor, která se bude starat o Sklepy a budeme patřit pod Unijazz. Jako jedna z jejich dceřiných společností. Takto vznikl Prostor Boskovice.
Hlavní záměr byly Sklepy?
Dodělat Sklepy. A taky jsme chtěli pořádat koncerty, folkové i rockové. Jako první si pamatuju koncert ve Svitávce, kde vystoupila Garáž a potom byla tancovačka s S–Bandem. Prostory, kde vznikaly Sklepy, byly města. Domluva byla, že si to svépomocí opravíme; psali jsme si hodiny a průběh práce. A na základě toho nám město potom odečte tyto náklady naší práce z nájmu. Materiál město poskytlo a myslím, že i nějakou dotaci, ze které jsme kupovali ventilátory. A protože jsem se snažil pomoci židovskému ghettu, domluvili jsme se se Standou, že vydáme první knížku v rámci Prostoru, což byl už teď legendární paperback Chlapci a vrazi Hermanna Ungara. Standův tatínek měl knížky doma v německém originále, pan Bránský měl překlady. Knížka vyšla myslím v září 90, prodávali jsme ji na oslavách výročí gymnázia, spolu s prvním číslem Regionálních novin.
Takže Sametová revoluce vaše kulturní aktivity umocnila? Nebylo to tak, že byste se rozprchli za novými možnostmi, začali podnikat a podobně? Nebo šli do politiky?
Ne. Standa byl chvíli v boskovickém Občanském fóru. Revoluce to všechno urychlila a dala tomu volný průběh.
Kdy se otevřely Sklepy?
Neoficiálně na Silvestra 91. Provoz pak začal někdy od ledna nebo února 92. Na všechny aktivity, co jsme dělali, i na vydání průvodce pana Klenovského nebo knížky Chlapci a vrazi, jsme si vydělávali. Tenkrát žádné dotace neexistovaly.
Jak?
Dělali jsme taneční zábavy. Ve Lhotě Rapotině, ve Svitávce, na výletišti Ovčáku v Mladkově. Za zábavu jsme utržili třeba dvanáct patnáct stovek. Bylo to pracné, ale nebyli jsme nikomu zavázáni.
Kolik měl Prostor členů?
Mám pocit, že okolo padesátky. Někteří byli papíroví a moc se nezapojovali, to byli hlavně Standovi vrstevníci, kteří už měli rodiny.
Standa Janků byl tahoun?
Byl. Pak se to trošku zvrtlo. Ale on byl studnice nápadů, i když někdy to bylo trošku mimo mísu. Osmdesát procent věcí v Prostoru i v počátcích festivalu bylo vždycky přínosných.
Situace v ghettu se nám nelíbila
A co to znamenalo pro židovskou čtvrť? Brali jste to tak, že teď už je možné začít pro ni něco víc udělat? Určitě. Tenkrát vznikaly různé nadace, takže jsme se rozhodli, že vznikne Nadace pro židovské ghetto a v září 90 jsme udělali Koncert pro boskovické židovské ghetto. Byl to folkový koncert, přijel Sváťa Karásek, Jim Čert a ještě asi dva účinkující. Účast návštěvníků nebyla bohužel úplně ideální. Měl jsem fotografie památek ze čtvrti z osmdesátých let, ze kterých jsem udělal takovou malou výstavku ve vestibulu. Vím, že tam byli někteří Boskováci a chválili to, že je to záslužný čin.
Chtěl jsem, aby na tom koncertě promluvil někdo z brněnské židovské obce. Jenže Židé zrovna slavili Nový rok a nikdo z nich sem jet nemohl, takže poslali pana Klenovského. Z koncertu jsem nic neměl, seděli jsme s panem Klenovským ve vestibulu a domlouvali, co bychom pro ghetto mohli udělat. On v té době už připravil na přání města průvodce židovskou čtvrtí v Třebíči, a tak jsem ho poprosil, jestli by něco podobného neudělal i pro Boskovice. A my jako Prostor Boskovice bychom to vydali.
Souhlasil?
Samozřejmě. Byl moc rád a všechno sestavil. Pak je k tomu takový humorný příběh – připravil to a telefonoval nám, že si pro to můžeme přijet. Přijeli jsme, rukopis jsme od něj dostali a jeli jsme do Boskovic s tím, že to Standa všechno připraví k vydání. Utekl měsíc, dva, tři a pan Klenovský volal, co se děje. Šel jsem se zeptat Standy a ten se mi přiznal, že ztratil mapku ghetta, co měla být uprostřed průvodce.
Existovala kopie?
Neexistovala. Standa se to bál říct. Volal jsem panu Klenovskému, že máme problém a mapa není. On nebyl nijak naštvaný, řekl jen: ajajaj, já to udělám znova. Udělal, a v roce 91 brožurka vyšla.
Narazils na to, že v Třebíči podobnou věc iniciovalo město. Jak v té době přistupovala ke čtvrti boskovická radnice? Pokoušeli jste se s ní komunikovat?
My jsme se pokoušeli, ale nebyli jsme pro ně asi ti praví partneři. Byli jsme nadšení amatéři. Vím, že jsme měli i schůzku s paní Helenou Müllerovou z památkového ústavu, která měla židovskou čtvrť v gesci. Byl tam i někdo z úřadu, mám dojem, že pan Pevný, ale nejsem si jistý. Za Prostor jsme tam byli tři, situace v ghettu se nám velmi nelíbila, ale oni si nás namazali na chleba. Řekli, že všechno je správně, jinak to nejde a hotovo.
To už se vám tedy nelíbily konkrétní kroky, které se děly v porevoluční době?
Došlo totiž k tomu, že zbourali rabínský dům U Templu. My jsme se tam byli v září s panem Klenovským podívat a on mi říkal, že ten dům se dá zachránit a že destrukce je zbytečná. Byl to jeden z nejhezčích domů v ghettu. A stejně se stalo, že dům v lednu 91 zbořili.
Takže pokud radnice neměla důvěru k vám, tak vy k ní po tomto také ne.
Ne. Pro mě byl pan Klenovský jak se říká směroplatný. Když on, který tomu rozuměl, řekl, že ten dům není v takovém stavu, aby se musel zbourat, tak samozřejmě věříš jemu. Je to odborník. To bylo pro nás těžko pochopitelné, že v začínající nové a svobodné době k tomuto došlo. To byl dost velký průšvih.
Zoufalé argumenty
Dostáváme se k tomu, že se zrodila myšlenka uspořádat v Boskovicích festival a věnovat ho právě židovské čtvrti. Tys u toho byl od začátku?
V roce 93 jsem se kolem prvního ročníku sice motal, ale hlavní zásluhu na tom, že festival vznikl, má Pavel Šimon. Ten sem přivedl poprvé Česťu Huňáta. Moje činnost spočívala tehdy v tom, že jsem v muzeu hlídal výstavu Ivy Vodrážkové a Pavla Růta. Programově jsem se nijak neangažoval. Až když jsme po prvním ročníku seděli s Česťou, přišel jsem s nabídkou, že bych k tomu připojil filmy. Takže sice jsem byl účastníkem prvního ročníku, nějak jsem pomáhal, ale programově jsem se zapojil až v roce 94.
Myšlenka, že festival vznikne na podporu židovské čtvrti, tam byla od začátku?
Ano. První podtitul, který jsem mám pocit prosazoval, zněl: na záchranu židovské čtvrti. Ghetto na tom bylo opravdu špatně. Festival na to samozřejmě mohl pouze poukázat, nečekalo se, že by nějaká finanční částka z akce něčemu pomohla, šlo o to, na situaci upozornit.
Podařilo se to?
Rád bych věřil, že ano. Snad ano.
Co festival pro čtvrť znamenal?
Myslím si, že aspoň někteří místní se zamysleli nad tím, že je tady část města, která je originální. Takových čtvrtí v republice moc není, kromě třebíčské v podstatě neznám žádnou jinou. A lidé si snad začali uvědomovat, že by nebylo zrovna ideální, kdyby domky byly postupně likvidovány. Komunikace s městem byla zpočátku hodně klopotná, nechci používat termín tristní.
Mluvíš o místních, festival ale také přitáhl ke čtvrti pozornost zvenku.
Dnes už je to běžná věc, ale když se tehdy napsalo něco o Boskovicích v novinách a byla tam zmínka o festivalu, který má propagovat židovskou čtvrť, byli jsme samozřejmě rádi. Jak jinak bychom tam zmínku o čtvrti dostali? K tomu festival významně přispěl. Možná někdo z lidí, kteří se na festival dívali skrz prsty, se ptal, kolik peněz čtvrti přinesl, ale tato finanční myšlenka tam nikdy nebyla. Byli jsme rádi, že jsme se vešli do úplně zoufale malého rozpočtu.
A jak je to dnes? Je zaměření festivalu na čtvrť pořád důležité?
Festival bez ghetta by nebyl to, co je. Co byl a co snad ještě bude. Je se čtvrtí spjatý, nemá cenu se od toho odklánět.
A potřebuje ghetto stále tu službu, kterou mu festival dělá?
Myslím, že ano. Vem si, jak lidé přijímají prohlídky paní Janíkové, jak je to úžasná věc. Takže rozhodně ano, bez debaty.
Když ty se dnes procházíš po těch třiceti letech od revoluce po židovské čtvrti, jaké pocity se v tobě ozývají?
Já už tam radši moc nechodím…
To nezní zrovna pozitivně.
Stále doufám, že se dožiju toho, že Plačkova ulice bude znovu vydlážděna původní dlažbou, to znamená kočičími hlavami. Doufám, že zmizí ty nešťastné lampy, které tam vůbec nepatří – blanenská litina a formy pro Prahu. To je samozřejmě špatné. Třeba se toho konečně někdo chopí s tím, že se na čtvrť podívá komplexně. Ne že se jednou udělá tohle, pak tohle a pak zase tohle. Ale že se Plačkova ulice dá dohromady, jak jsme to v letech 92 a 93 navrhovali.
Tehdy jste se té diskuse účastnili?
Byly to takové neformální diskuse, když jsme se potkali s lidmi z městského úřadu, kteří to měli na starosti, tak jsme se o tom bavili třeba u piva. Docházelo k různým absurdním situacím. Jako Prostor jsme tehdy navrhovali, ať se do brány z Plačkovy ulice udělají schodky nebo se tam dá sloupek – aby se to shora uzavřelo a nemohla tam jezdit auta. Byl obrovský problém s tím, že by to musel schvalovat tenkrát někdo na okresním úřadě. Že to zkrátka nejde. A potom tam jela tatrovka a bránu o deset centimetrů nahoře posunula. Jde si všimnout, že nahoře je brána opravená do oblouku, který byl daleko nižší. Až tehdy s tím začali něco dělat a sloupeček tam dali, trvalo to dalších asi osm roků. A když si vzpomenu na tu absurdní větu, že Plačkova ulice musí být vydlážděna zámkovou dlažbou, protože jinak by se maminkám s botama na kramflecích ty kramfleky zapichovaly mezi kameny… To jsou zoufalé argumenty.
Ghetto bylo od začátku jaksi na obtíž. Všichni věděli, že jsou tam památkově chráněné domy, že je tam synagoga, která nebyla v tom stavu, v jakém je teď, ale nikdo pořádně nevěděl, co s tím. Byl to spíš takový balvan. Od druhé půlky devadesátých let se to začalo trošku zlepšovat, ale pak zase proběhly věci, které jsou pro mě dodnes nepřijatelné. Některé novostavby a úpravy… Bohužel.
Dnes se zrovna diskutuje otázka, jak moc být odvážní třeba při zastavování proluk, jestli tam pustit moderní architekturu. Jak ty se na to díváš?
Stavět repliky nemá cenu. To mohli dělat ve Varšavě po válce, to je úplně jiný případ. Tady samozřejmě repliky ne, ale dodržovat aspoň půdorys původní stavby, nezasahovat do uliční čáry. A nedělat věci jako vikýře ve střechách a různé půdní vestavby, nepoužívat materiály, které se tam absolutně nehodí. Zlatá doba, když se v roce 95 plísnila plastová okna… To byla doba, oproti dnešku!
Hnědé a rudé zlo
Plánuješ do filmového programu něco speciálního ke 30. výročí Listopadu?
Loni jsem udělal osmičková výročí – vznik republiky, osmatřicátý, osmačtyřicátý, osmašedesátý – byly to čtyři bloky, na které letos navazuji devítkovým výročím. V dramaturgii jsou nosné tři bloky, které mají představit přelom let 68/69 – nástup normalizace, když lidi dostali na frak; druhý blok je věnovaný samotné normalizaci – Aragon to, co se u nás dělo, kdysi nazval biafrou ducha; no a potom rok 89 – Palachův týden a samotný Listopad. Do toho přijede ještě historik Petr Blažek s přednáškou věnovanou živým pochodním. Tys říkal, že ses prvního ročníku festivalu účastnil jen okrajově, ale od té doby ses asi jako jediný s Česťou Huňátem podílel na všech.
Řekl bych, že ano, ale úplně pravda to není. Jeden rok jsem tady nebyl, protože jsem byl u moře. Připravil jsem kompletní dramaturgii filmů a přednášek, ale nebyl jsem fyzicky přítomen.
Chuť vykašlat se na to jsi neměl nikdy?
Měl.
Opravdu?
Míval jsem to počátku, když jsem byl z něčeho roztrpčený a řekl jsem si, že už to dělat nebudu a že už mě to v podstatě nezajímá.
Jak dlouho ti to vydrželo? Do září?
Dva dny. Co si budeme povídat, lidé, co dělají Unijazz, jsou skvělí. Teď dochází trochu ke generační výměně a ti noví lidé jsou stejně tak skvělí, jako ti dnešní staří. Je to stejný kadlub, rozumíme si ve spoustě věcí.
Jak dlouho program připravuješ?
Když skončí festival, pomalu začínám chystat nový ročník, abych měl v září připravené podklady kvůli grantům. Dávám to dohromady, piluju, pak to nechám uležet, něco vyhodím, no a od února už to doplňuji a sháním filmy. Vždycky mě něco napadne, loni jsme přišli s dětským filmovým stanem do kempu, hrajeme večerníčky a raníčky. Letos mám v plánu poslechovku Příběhů 20. století v židovské škole. Připravujeme to ve spolupráci s Post Bellum. Měla by to být taková klidová zóna na dvorečku, který se mi moc zamlouvá a chtěl bych ho využít.
Odráží se zaměření festivalu na židovskou čtvrť i v dramaturgii filmů?
Vždycky jsem se snažil zařadit filmy, které souvisejí s židovstvím, třeba i s válkou a vyhlazením českých a evropských židů. Letos uběhlo 75 roků od vyhlazení rodinného tábora v Osvětimi, divil jsem se, že pan prezident – takový milovník Izraele – to ani nepřipomněl. To byla největší poprava, asi tři tisíce sedm set českých židů tam bylo zavražděno. Mám v programu dokument od paní Třeštíkové, mám tam dokument o Rudolfu Vrbovi, který utekl z Osvětimi. I takto chci vždycky židovskou problematiku připomenout.
Líbilo se mi, když v roce 2016 někdo napsal v recenzi, že se festival vymezuje vůči dvěma totalitám – nacistické a komunistické. To jsou dvě strany jedné mince. Zlo, které může být hnědé nebo rudé. Proto to takto promítám.
Jak budeš ty slavit v listopadu výročí?
Slíbil jsem synovi, že pojedeme do Prahy. Kdysi už tam se mnou byl, ale to byl ještě malý. Rád bych, aby se podíval na Václavák, na Národní třídu a uvidíme…
Třeba chytíte nějakou demonstraci.
On mi právě říká, že by taky rád šel demonstrovat. Tak mu odpovídám, že v Brně může teď kdykoli, každé pondělí může jít demonstrovat.
To mi trochu nahrává na další otázku: budeš slavit výročí s radostí, nebo s příměsí nějaké trpkosti?
Ta trpkost tam určitě bude. Před deseti lety jsme spolu dělali rozhovor a já jsem říkal: buďme rádi, že tady ta svoboda je; můžeme brblat, ale hlavně, že tady je. Uteklo dalších deset roků a co se stalo? Je to samozřejmě naše vina. Vyčítám si to. Když to řeknu kulantně… ale proč bych to říkal kulantně? Já ty komunisty nemám rád. Nemám. Ale znal jsem spoustu lidí, co byli v KSČ a byli hodní, byli dobří, vážil jsem si jich. Myslím, že spousta lidí kolem tohoto tématu nakračovala opatrně, aby – nedej Bože – se těchto bývalých komunistů nedotkla. A vem si, kam jsme došli. Estébák v čele, bývalý komunista. Komunisté podporují vládu. Poslechni si pana Grospiče, pana Filipa. Pokazili jsme to.
Čím?
Když se říká, že za demokracii se musí bojovat, zní to jako fráze. Neuvědomili jsme si, že demokracie se musí stále obnovovat a že se pro to musí něco dělat. Když už nic jiného, aspoň chodit k těm volbám, zajímat se o politiku, o společnost.
Mohly by oslavy 30. výročí nastartovat nějaký pozitivní obrat?
Já myslím, že to bude třeba i dřív. Dnes jsem poslouchal rádio, přišly zprávy z Bruselu, myslím, že ne úplně ideální pro našeho pana premiéra.
Takže zůstáváš optimista?
No tak asi ano, asi ano…
