Pro letošní festivalové noviny jsme připravili také malé fotografické srovnání stavu boskovické židovské čtvrti v osmdesátých letech a v současnosti. Tři desetiletí staré fotografie nám ze svého archivu poskytl Petr Michálek, dramaturg filmové části a autorských čtení a besed festivalu Boskovice. Petr je boskovický rodák a k fotografiím připojil také vzpomínkový text, jenž zrcadlí jeho vztah k unikátní urbanistické památce, které je festival věnován.
Poslouchejte, co vám teď povím. Do ghetta, vlastně do židů, jak se od nepaměti říkávalo, jsem chodíval od malička. Přes celé město, s babičkou, která se kdysi do Zahrad, čtvrti sevřené na jihu hradním kopcem, na severu pak oním ghettem, přistěhovala, a po létech se tam často vracela za svými známými – popovídat si, zavzpomínat. A já ji doprovázel.
Bylo to někdy na začátku sedmdesátých let. Chodívali jsme pod kostelem ulicí se zvláštním názvem V Síňkách, kde se procházelo kolem zdí malých domků a nad hlavou jste měli dlouhou stříšku místo modrého nebe. Tedy jakási síňka či předsíň. A pak do kopečka špitálkem a už jste byl na Zahradách. A nebo druhou cestou, ulicí z náměstí – bránou, která tam už řadu desetiletí nestála, prostředními židy směrem k makábce kolem asfaltu, kde rovná střecha garáží obehnaná zábradlím výborně se hodila pro dětské hry.
Na začátku léta jsme vozívali do koupadel, dávno již zrušených vanových lázní, angrešt i rybíz všech barev, protože právě v této zvláštní budově s několika arkádami na malém nádvoří měla svoji výkupnu firma Ovoce a zelenina, národní podnik. A tak zatímco babička stála s vozíkem ve frontě, až na ni přijde řada, já běhal kolem těch starých a zajímavých domků, někdy jsem vylezl na zvolna rezivějící lešení postavené kolem budovy, jež připomínala svými barevnými okenními vitrážemi kostel, kterému však schází věž. Díval jsem se těmi na mnoha místech rozbitými okny dovnitř na fůry pytlů cementu, na dopravní značky a stavební materiál, tenkrát tam na dlouhá léta uskladněný.
Ovšem jako malý kluk jsem do židů chodil nejraději na kolotoče. To když si volné prostranství pro sebe zabraly houpačky, jedna střelnice a malý řetízkový kolotoč – tam v místech u kulaté kašny či v ulici Zborovské, v proluce po zbourané továrně. Kdy to vlastně bylo? Snad někdy počátkem května, ve dnech oslav Svátku práce a osvobození.
Bylo to zvláštní místo. Jako by se tu zastavil čas. Dláždění z žulových kostek a kočičích hlav, po kterém se tak špatně – hlavně po dešti – jezdilo na kole. Kovová vrata dávno zrušených obchodů, rezivějící spuštěné železné rolety. Večer pár pouličních světel, zavěšených na natažených drátech mezi domy, za větru se kývajících. Jedna z mála nárožních lamp, ukotvená tam na rohu uličky vedoucí od vážné studny k templu. A na jednom z domů umístěná vývěska s programem kina, plná fotoček a plakátů lákajících na nové filmy.
Abych nezapomněl – nevěděl jsem tenkrát, proč se říká u vážné studny. Pro nás, kteří jsme v dolním parku hrávali fotbal – „člověče, na trávě!“ – to byla pumpa s tekoucí vodou, kterou jsme pili, když jsme slavně zvítězili či potupně prohráli s místními kluky…
Roky utíkaly. Ghetto pozvolna ztrácelo svoji tvář. Přibývalo volných míst po samovolně zřícených či zbouraných domech. Odcházeli pamětníci minulosti. Ale stále nám nedocházela ta hrůza, které prošla tím naším ghetem. Ono je těžké představit si pod neurčitou třímístnou číslovkou, zaznamenávající počet zavražděných, jaké to vlastně bylo utrpení, když obyvatelé židů byli odváženi pryč bez naděje návratu. A oč město přišlo. Touto ztrátou. Jaké by bylo v současnosti? Spousta otázek, na které neexistuje odpověď.
Snad teprve jedno či dvě jména z těch mnoha stovek dokáží tu hrůzu konkretizovat. Tak, jak se to přihodilo mně. Tenkrát, již v čerstvě nabyté svobodě, jeden z řečníků při oslavách osvobození u pomníku padlých po dlouhé době a vlastně veřejně poprvé připomněl tragickou cestu své židovské spolužačky z reálného gymnázia, která ze dne na den zmizela v některém z vyhlazovacích táborů tehdejšího válečného Generálního gouvernementu. Tehdy jsem si uvědomil, že kromě záchrany domů a tím i celého ghetta je důležité připomínat památku těch, kteří v nich bydleli. Vždyť celé židy jsou jedním velkým Stolpersteinem – Kamenem zmizelých.
V té době, počátkem let devadesátých, do ghetta přijížděli lidé povolaní – historici, památkáři. Jeden z nich v němém údivu pronesl větu, kterou si dodnes pamatuji: „To by bylo na zápis do Unesca.“ Zůstalo však pouze jen při té větě. O ghettu se začalo psát, vzpomínám si na reportáž z republikových novin, „Hebrejská Malá strana“ se jmenoval ten článek. Jedna z místních mladých obyvatelek na otázku novinářky odpověděla, že se do židů dříve bála chodit. Taková hloupost! No, nebyla to hloupost jediná. Seděli jsme v tom pozdním létě třiadevadesátého roku ve vinotéce a za okny se bagr vlamoval lžící mezi kočičí hlavy v Plačkově ulici. „Podívej se dobře, tady ti berou tvoji minulost,“ řekl mi smutně jeden ze spolužáků.
Vyhlídky na lepší příští byly v nedohlednu. Pár místních se o cosi pokoušelo, jakousi nadaci vytvořit a z ní podporovat rekonstrukci, časem však vše zašlo na úbytě.
Pak se začalo mírně blýskat na časy. Pražáci – cizáci ze sdružení Unijazz se svým festivalem na záchranu židovské čtvrti a i místní společně s konšely začali chápat, oč tu běží. I když i tenkrát různí verbální siláci povykovali, že „to všecko zruší“. Naštěstí je vše jinak. Čtyřiadvacet ročníků má za sebou a pětadvacátý, vlastně jubilejní, probíhá teď. Člověče, to už je co říct. Jezdí sem z celé republiky. A nedávno jsem na besedě o budoucnosti židovského města slyšel, jak mladí lidé mluví o tom, že by ta ohavnost, zámková dlažba na Plačkově ulici, měla konečně zmizet. Snad se to podaří. Každý by se měl pokoušet o to nejlepší. I při vzpomínce na ty, kteří tu s námi donedávna mohli být…
Tak jen vše dobré vám přeji. A tím končím.
