Rozhovor s Karlem Dvořáčkem, který vykonal pouť do Santiaga de Compostela pěšky z Boskovic. Cesta dlouhá asi tři tisíce kilometrů mu trvala tři měsíce a jak říká, změnila mu život.
Jak to člověka napadne – vyrazit z Boskovic pěšky do Santiaga?
Jsou v tom dvě věci. Ta první je sportovní výkon. A potom, jak říká moje teta podle knihy Ernesta Hemingwaye Stařec a moře: každý si má chytit svoji rybu. Mně to přicházelo postupně, potkal jsem pana Liznu a další lidi, kteří šli do Santiaga. Tak jsem si řekl, že takový dobrý skutek a moje chycení ryby bude cesta do Santiaga. My Vatráci jsme sportovci, jsem taky tramp a miluju všechno krásné, sport i přírodu, takže jsem to spojil všechno dohromady. Sportovní výkon to tedy nakonec pro mě nebyl, unavený jsem vůbec nebyl, ale hlavně jsem spojil duchovno a přírodu.
Do Santiaga míří víc lidí, ale málokoho asi napadne, že půjde pěšky rovnou z Boskovic.
To přišlo asi před třemi lety. Byla to trošku taková ješitnost, to musím popravdě říct. Když jsme s bráchou vedli Vatru, vždycky dal někdo laťku nahoru. Brácha zdolal Gerlach, já jsem taky zdolal Gerlach. Vždycky jsme chtěli tu laťku někam posunout. Ale musím říct, že mě sice napadlo vyrazit do Santiaga, ale nenapadlo mě to opravdu dojít…
Nepočítal jste s tím, že to zvládnete?
To v žádném případě. Na cestu jsem se ty tři roky chystal, pak jsem si řekl, že je výročí osvobození, že je nejlepší čas, domeček mám uklizený a můžu jít. A můj kamarád Ota Zouharů mi řekl: „Karle, když to neujdeš, tak to není žádná ostuda.“
Vzpomněl jste si na to pak někdy po cestě?
Mockrát. Ale ne že bych to chtěl vzdát, vzpomněl jsem si na Otu. Já jsem to totiž původně chtěl ujít, ale nikomu o tom neříct. To byla první, falešná myšlenka. Pak jsem si řekl, že větší frajer budu, když o tom normálně budu mluvit, a pak to neujdu.
Tedy že se vystavíte riziku, že budou všichni vědět, že jste to nedokázal?
Ano. Takže jsem o tom mluvil a na potlachu nebo na trampu se mě hodně lidí na to ptalo. Tři roky jsem o tom mluvil, a pak jsem šel.
Připravoval jste se nějak speciálně?
Ne.
To jste neměl ani podrobný plán cesty?
Ne. Věděl jsem, že jdu do Santiaga de Compostela. Ještě dnes potkávám lidi, kteří ani neví, že je to ve Španělsku. To jsem já samozřejmě věděl, ale kudy půjdu, jsem nevěděl.
Jako Forrest Gump
Jak vypadal první den? Kam jste došel?
První den byl úžasný. Měl jsem boty, které mi prodal pan Tenora, to bylo taky legrační, když jsem chtěl boty, které ujdou tři tisíce kilometrů. Takže jsem se tam šel rozloučit, pak taky do Kovošrotu, loučil jsem se s lidmi, které jsem potkal. Šel jsem směrem na Zboněk a do Letovic. Tam jsem se potkal s kamarádem, který se stará o postiženého kluka na vozíku. A taky jsem se stavil za naší kamarádkou, která s náma jezdila na tábory, Drahou Královcovou, tehdy Pištělákovou, dnes ředitelkou Nemocnice Milosrdných bratří. Rozloučil jsem se a došel do Chlébského, kam jsme jezdili na tábory.
Tam jste strávil první noc?
Přespal jsem pod širákem. Kdyby pršelo, stoprocentně jsem už nikam nedošel, protože jsem neměl žádnou pořádnou výbavu. Kromě bot, spacáku a batohu. Dva dny před cestou jsem si nakoupil věci, pomáhal mi můj synovec Roman, který je sportovec. Nakoupil mi oblečení, já jsem si to oblékl a šel jsem. V batohu jsem měl jen ledabyle pár věcí, měl jsem nafukovací matraci, kterou jsem třetí den samozřejmě píchl.
Chtěl jsem dojít do Českého Krumlova, protože jsem ve westernovém městečku potkal jednoho kluka z Jeseníku, který to šel právě z Českého Krumlova. Tam jsem čekal, že se na informacích o Svatojakubské cestě něco dozvím. V Boskovicích jsem si koupil jen silniční mapu České republiky, a podle té jsem šel.
Co se vám honilo hlavou první noc ve Chlébském?
Spal jsem pod širákem, ale neměl jsem moc představu, že někam půjdu a jak to bude, když nejsem vybavený. Neměl jsem s sebou ani vařič, nepočítal jsem s tím, že bych si vařil. Neměl jsem vůbec žádný plán. Jako Forrest Gump. Chtěl jsem jít, tak jsem šel.
Aspoň peníze jste měl?
Kartu a peníze. Libor Sedlák mi řekl, ať si vezmu toaleťák a kartu, že to mně stačí. Karta byla na houby, půl platila a půl neplatila, a toaleťák byl úplně na houby, protože ten všude je. Ten není potřeba brát.
Cesta nebem
Jak se jde pěšky přes Evropu v roce 2016? Je to komplikované?
Není. Teď si musíme něco říct, pro lidi, kteří to neznají. Já jsem šel dvě cesty: jednu sám mimo Svatojakubskou cestu a pak po Svatojakubské cestě. Po svatojakubské cestě může jít těhotná paní, pán bez nohy, prostě kdokoliv, včetně invalidů, to jsem tam zažil.
Ale jak těžké je projít tam, kde tato cesta ještě nevede a s poutníky se nepočítá?
Většina lidí mi dnes řekne, že v Česku by se mi to nestalo – totiž ty úžasné zážitky a ta úžasná pomoc od lidí. Já s tím nesouhlasím, mně se to stalo už u nás. Hned na Vysočině jsem se šel v dědině zeptat na cestu a pán mi říká: „Počkejte, tady je zavřená hospoda, tady nic neseženete. Já vám uvařím kafe a tady máte pivo, dejte si.“ Bylo to, jako by mně Bůh všechno chystal. Já jsem pivo nikdy nepil, respektive vypiju tak tři za rok. Pivo jsem vypil a byl jsem z něho napitý, to přiznám, jako člověk, který není na alkohol zvyklý. Druhý den jsem si už v hospodě pivo dával, když jsem přišel mezi lidi. A oni si se mnou začali povídat, říkal jsem jim, že jdu do Santiaga. Cítil jsem, že lidi mně jednoznačně fandí. Pomáhali mi, potkával jsem zajímavé lidi. Do Českého Krumlova jsem šel sedm dní, bylo pěkné počasí, spal jsem pod širákem.
A v Krumlově?
Tam mně začalo pršet. Ubytoval jsem se v hostelu na začátku náměstí a tam jsem si uvědomil, že fakt nejsem vybavený. Byla mně zima, neměl jsem ani nůž a baterku, to jsem si tam koupil. A vyměnil jsem si peníze. A šel jsem dál přes Vítkův hrádek, který provozuje takový spolek, chlapi asi v mém věku. Tam začalo sněžit.
Opravdu? V květnu?
Fakt. Poletoval sníh a byla opravdu velká zima. Chlapi mě vzali na Vítkův hrádek, abych se ohřál, nalévali mně čtvrtky, to jsem nepil, dal jsem si jen to pivo. Dali mně nůž, se kterým jsem prošel celou cestu, vyměnili mně baterku za lepší a řekli mi, kudy mám jít do Rakouska.
A co je podstatné – v Českém Krumlově na informacích jsem dostal mapu Svatojakubské cesty, která vedla přes Rakousko, Bavorsko, zase přes Rakousko, do Švýcarska. A podle té mapy jsem šel. A když jsem někam přišel a šel do kostela, lidi mně začali pomáhat sami od sebe, aniž bych je oslovoval.
Poznali, že jste poutník?
Měl jsem na krku mušli. A lidem v kostele na té Jakobsweg to bylo jasné. I když jsem šel trochu mimo tu cestu. Lidé jsou opravdu vstřícní a jsou připraveni pomáhat. Třeba šla paní hned do pokladničky a dala mi 15 euro na svačinu. A řekla jen: „Pomodlete se za nás.“ Kdybych se opřel o církev, tak mě provede asi všude.
Už v Pasově jsem se ptal nějakých mladých lidí na cestu, hned mi koupili snídani a ukázali mi cestu. Odpoledne jsem potkával lidi, spontánně mě zastavovali, ptali se kam jdu, dávali mi čokoládu, případně napít. Přes Bavorsko to byla cesta nebem.
Opravdu nemáte žádné špatné zážitky s lidmi? Nějaké výjimky, které by potvrdily toto pravidlo?
Ne. Vůbec. Přes celé Německo mně ale pršelo. Já jsem opravdu neměl rozum a byl jako Forrest Gump. Ale vždycky jsem potkal nějaký seník, nebo mě vzali lidi k sobě domů. Když jsem přicházel do Rosenheimu, schoval jsem se před deštěm do podloubí, kam si přišla paní do bankomatu pro peníze. Hned se mě ptala, kdo jsem, jestli mně není zima a odkud jsem. Když zjistila, že jsem Čech, řekla mi, že je z Bruntálu, odsunutá, když jí byly 4 roky. Dala mně chleba, 5 euro a dovedla mě na informace, kde mi poradili s další cestou. Šel jsem a začalo hrozně pršet, nějaký pán mě pozval domů, dal mi večeři a vyplynulo, že je z České Lípy, odsunutý s maminkou, když mu bylo 5 let, tatínek padl na východní frontě. Nechali mě přespat, dali mi snídani a šel jsem zase dál. V dalším městě jsem přespal v klášteře, dali mi bábovku a teplý čaj, nic po mně nechtěli.
Zdržoval jste se po cestě někde déle, dělal si pauzy, nebo jste každý den šel?
Pořád jsem šel. Zdržoval jsem se, jen když byl nějaký krásný klášter nebo když bylo něco pěkného k vidění. Ale kdybych si chtěl všechno prohlédnout, tak se všude zdržím minimálně týden. Naše zem a Evropa je tak krásná, že na všechno by se dalo dívat a všude pobýt. Neměl jsem plán, kolik kilometrů mám denně ujít, měl jsem plán, že pořád půjdu. A v podstatě jsem pořád šel. Ještě ve Švýcarsku a v Německu jsem moc nepřemýšlel, kam až dojdu. Spíš mě jen zajímalo, kudy mám jít dál. To byl můj hlavní problém.
Dnes se počítá hlavně s automobilovou dopravou, jak těžké je to pro pěšího vůbec všude projít? Je to možné?
A teď jsme u toho. Na Švýcarské hranice jsem už šel po cyklostezkách. Jednou mě před tím nějaký pán varoval, nenadával, ale říkal, že to je pro cyklisty. A dál jsem šel po silnicích.
A šlo to?
Šlo to. Cyklostezka je taky betonová, po silnicích jsem šel už v Česku. I v příručce píšou, že po silnicích jde většina cesty. Já jsem šel až do Švýcarska asi 25 procent polňačkami, zbytek silnice. Ve Švýcarsku jsem šel po silnici, ale dostal jsem se i na dálnici, kde mě zastavili policisté. Vzali mě do auta a zavedli na silnici, která vedla podél jezera. Švýcarsko je drahé, pořád dost pršelo, pak už se to střídalo, jeden den pršelo a druhý den bylo hezky.
Jednu noc jsem to riskl a zůstal spát pod širákem, v takovém roští asi sto metrů od silnice. A ráno jsem zjistil, že mám všechno plné slimáků, těch velkých. Některé jsem i zalehl. Tak jsem to vyházel, dal jsem to do batohu. A říkal jsem si, že jsem se už tři dny nekoupal, tak že si musím sehnat nějaké ubytování. Dával jsem si bacha, abych nesmrděl. Přišel jsem do Neuchâtel, tam mě zastavil takový mladý kluk a chtěl mi pomoct. Pozval mě domů, dal mi oběd, nabídl mi, že se mám vykoupat, že mi vypere a můžu jít dál. Šel jsem se koupat, dával jsem mu věci na vyprání a z nich padali ti slimáci. Za tři hodiny jsem šel čisťounký a najezený dál do hor.
A tam se dalo projít?
Musel jsem projít dva tunely, ale nebyl tam moc velký provoz. Zákaz vstupu tam nebyl.
Možná se ani nepočítá s tím, že by to někoho napadlo.
Je to možné. Švýcarsko je bohatá země, ale blíž k Francii je ten kraj už chudší. Chtěl jsem spát pod převisem, ale pak přestalo pršet, tak jsem šel dál a objevil takový domeček. Už jsem usínal a najednou zastavilo auto, mladá paní s děckem, začala na mě francouzsky. Musel jsem volat synovci, ten mi přeložil, že mě tam paní nechce nechat, protože prší, že mám jít s ní. Nespal jsem u ní, ale u jejího přítele, který měl problémy s alkoholem. Přišel o práci, začal pít, přišel o rodinu a žil sám na vesnici v třípokojovém bytě. Byl to alkoholik, ale rozdal by se. Dal by mi první poslední, akorát plakal, že má problémy s alkoholem. Já jsem neuměl říct ani Bonjour, monsieur, Merci a Je suis Charlie, Tchécoslovaque. To mě všechno naučil.
Jako by mně to Bůh nachystal
Jaká byla cesta ve Francii?
Jako po silnici Brno – Svitavy. Aut jezdila halda. Potkal jsem Francouze, co šli pěšky a stopovali, ale nikdo nezastavoval. Francie je vylidněná. Byli tam jen starší lidé, snažili se mi pomoct. Bylo tam i málo obchodů, ve Švýcarsku jsem měl pořád co jíst a kde si co kupovat. Jídlo jsem si s sebou nenosil, byl jsem zvyklý si kupovat, musel jsem nést i víc vody. Přestávalo pršet, tak jsem se stavil na poštu a část věcí si poslal domů balíkem, abych to všechno netahal. Pak jsem se stavil do hospody, už jsem byl zvyklý na to pivo, takže jsem přišel a řekl: Bonjour, monsieur, je suis Charlie Tchécoslovaque, merci, bier. A celá hospoda se smála.
A pak jste došel do Lyonu?
Chytil mě tam poslední déšť, pak vedro a pak šílená bouřka. Ta trvala celou noc a já jsem chytil střevní chřipku. Bylo to poprvé, hodně lidí mě varovalo, že se to na cestě stane. Věděl jsem, že je zle, že nemůžu spát pod širákem, tak jsem si sehnal hotel za 40 euro na noc. Celou noc jsem strávil na záchodě, ale ještě předtím jsem v lékárně koupil prášky. Takže se mi ulevilo a dal jsem se dohromady. V hotelu jsem pil jenom rum. Druhý den už jsem byl v pořádku.
Tak rychle? A přemýšlel jste třeba tu noc, že už to vzdáte?
Zase tak blbě mně nebylo. Dorazil jsem po necelých tři sta kilometrech do Le Puy, to je mystické místo.
Necelých tři sta kilometrů – kolik dní cesty to je?
Osm dní. Mně to tak vycházelo, že jsem dělal denně asi 30 kilometrů. Le Puy je v nádherném údolí, měl jsem tam ale přijít ze Ženevy, neměl jsem jít přes Lyon. Prošel jsem tu cestu ze Švýcarska blbě. Ale buďto mají blbí štěstí, nebo mě Pán Bůh chránil – došel jsem do Le Puy, bylo pět hodin a říkal jsem si, kde budu spát. Šel jsem se podívat pod most, ale tam spali bezdomovci, to jsem si řekl, že dělat nebudu. Hotel stál 100 euro, já byl ochotný dát tak 40. Šel jsem se podívat k Panence Marii, tam byl takový kluk a ten mi ukázal klášter, kde se spalo za 20 euro.
Druhý den jsem šel do kostela, tam jsem potkal Němce, který mi o té Svatojakubské cestě všechno řekl. Zase jako by mně to Bůh nachystal. Vysvětlil mi, kde získám průkaz poutníka, ještě mi vzal a poslal moje pohledy. Všechny došly.
Takže jste se stal oficiálním poutníkem?
Já jsem předtím pořádně nevěděl, co mám dělat, volal jsem i synovci, kdy budu mít ten průkaz poutníka a co mám udělat. On mi říkal, že jsem si ho měl vyřídit už v Čechách, nebo mi ho dají právě v Le Puy.
Vyprávím jako zelenáč, ale já jsem pročundroval kus světa. Prošel jsem Orlické hory, v roce 90 jsem jsem čundroval v Německu. Chtěl jsem si tehdy vařit, ale když jsem rozdělal oheň, začali houkat hasiči, takže jsem to zahasil a vůbec se nenajedl. A pochopil jsem, že čundry, jako jsme dělali za socialismu, nejsou v Evropě možné. Takže jsem celou cestu jel na pivo, jedl jsem sýr nebo pil džusy.
Fyzicky jste to opravdu zvládl bez potíží?
Jediná chvíle, kdy jsem opravdu přemýšlel, že to vzdám, bylo na té silnici ve Francii, kde jezdilo jedno auto za druhým. A kamion mi sfoukl brýle. Naštěstí tam šla zrovna taková mladá holka, které jsem říkal, že mám problém, tak mi je našla a zvedla. Já bych neviděl.
Vy byste je nenašel?
Nenašel. Obroučky byly rozbité, takže jsem pochodoval a držel si brýle prstem na nose. To jsem si říkal, že to vzdám. Ale přišel jsem do města, tam byla optika a borec mně to opravil a nechtěl ani nic zaplatit, prý protože jsem poutník. Po celé cestě to bylo tak, že když přišel problém, přišel jen jeden a ten se vyřešil.
A ta fyzička?
Už doma jsem měl tvrdé paty, a když jsem šel, měl jsem najednou krvavé mozoly. Na ponožce byl suk, a ten mi udělal puchýře. Zdeněk Paděrů mi dal na cestu konopnou mast, tím jsem si to vždycky večer natřel a hrozně se mi ulevilo. A nohy byly vláčné, ponožka taky. Synovec mi poradil, že si mám koupit vložky do bot. A pak už jsem neměl žádný problém. Nikdy mě nenapadlo: prší, je po mně, vzdám to.
Dělalo mně dobře, že jsem zas kus ušel
A psychicky? Jak jste snášel takovou dlouhou cestu?
Řeknu na rovinu jednu věc: kdybych to šel sám za sebe, tak to neujdu. Byla to cesta těch lidí, co mně pomáhali. I teď, když to říkám, jsem naměkko. Mockrát večer jsem měl slzy v očích. Musíte si představit, co to s člověkem udělá, když před ním klekne osmdesátiletá paní a řekne: „Ich habe Respekt.“ Co to s člověkem udělá, když mu paní udělá křížek na čelo a donese mu teplý čaj. Když mu dědoušek tiskne ruku a řekne, že mu fandí. Když čtrnáctiletý puberťák na kole zastaví a řekne: „Můj táta to šel, ale jenom 500 kilometrů.“
Ten postižený kluk, co se o něj stará kamarád v Letovicích, mi na začátku řekl: „Kvakine, dones mně kamínek ze Santiaga.“ A to už byl závazek. A to mně tady řekla spousta lidí. Když se ještě vrátím k té první noci v Chlébském…
…ano, to jsme trochu zamluvili…
…když jsem snídal, přijela tam holka na kole a vykládala mně o škole a problémech, co tak mladé holky mají a pak řekla, že se za mě bude modlit. Lidi tady a i lidi po cestě se za mě fakt modlili. Já jsem z toho měl nejdřív srandu, ale…
Pomohlo to?
Asi jo.
Z Le Puy už následoval ten úsek cesty, který je pro poutníky připravený?
V Le Puy už je všechno nachystané a nikdo se nemusí bát. Když člověk vyjde z kostela, sestupuje po schodech dolů a vydává se na pouť, je to jako když vedou rodiče nevěstu k oltářů. Už tam po cestě bylo hodně lidí, které potkáváš. Už to není tak, že není voda a není jídlo a nevíš, kde si co koupíš. Už vidíš, že záchod bude za tři kilometry a támhle bude polévka. V takové rozdělávací knížce jsou napsané všechny ubytovny.
Já jsem pořád spal pod širákem. Pak jsem jednu noc přespal v takové jurtě a jeden pán mně řekl o organizaci Gite, kde je levné ubytování po celé cestě GR, což je taková červená značka, která vede až na hranice. To už člověk jde, potkává lidi, jde s nimi třeba kus cesty a povídá si. Trošku mně beželo v hlavě, že tady vykládala v televizi nějaká herečka, že to šla a hádala se s lidmi o místo v ubytovně a podobně. Mně se něco podobného nestalo, nebo stalo jen jednou. Na ubytovnách si můžete vyprat, je tam sprcha, to už je zkrátka ráj. Po cestě jsou krásná kamenná města, kláštery, samá perla. Jednou jsem navzdory značení trochu zabloudil do takového kaňonu, ale to mě tam zase Bůh poslal – viděl jsem 8 tisíc let staré piktogramy, římské cesty, vytesané domy ve skalách. Jen jsem si říkal: Kvakine, ty blbče, jestli tady zabloudíš, tak tě nikdo nenajde. Nikoho jsem tam za celý den nepotkal, další den taky ne, ale pak už jsem uviděl dědinky, dal jsem si pořádný francouzský oběd, vykoupal se v řece a mazal jsem dál.
Večer jsem se vždycky díval do mapy a dělalo mně hrozně psychicky dobře, že jsem zase kus ušel.
A jaký je poslední úsek cesty ve Španělsku?
To už je zase úplně jiné, turistické. Už před Pyrenejemi je hodně lidí ve Svatém Janovi, kteří přiletí letadly a jdou těch 750 kilometrů, mají na to měsíc. Obdivoval jsem holky ze San Franciska, které měly snad sto dvacet a sto padesát kilo a šly to. Šly dva měsíce, ale šly. Tahle třetí cesta ve Španělsku už je taková, že Španělé jsou na poutníky naprosto nachystaní a už je to i trochu komerční.
A je to náročné i finančně?
Někdo řekne, že by na takovou cestu nemohl jít, že na to nemá peníze. Je fakt, že kdybych nespal čtyřicet nocí pod širákem, stálo mě to třeba o 30 tisíc víc. Ale dá se to ujít všelijak. A pokud je někdo věřící a šel by to od fary k faře jako bratr Lizna, jezuitský kněz, tak by ho to nic nestálo.
Úplně všechno je jinak
Ve Španělsku už jste věřil, že to dojdete až do konce?
Začaly se mně párat boty, ale věděl jsem, že už to dojdu i bosý.
A co jste prožíval, když jste dorazil do Santiaga?
Věděl jsem, že je to jiná etapa života, že se mi život změní. Šel jsem tři měsíce a člověku běží hlavou celý život. Vzpomíná, kolik potkal v životě úžasných lidí, o kterých se nikdy nikde nepíše. A teď budu o Boskovicích – ať to byl Tonda Havelků, který nás trénoval ve fotbale, Lolin Králů, který nás měl ve skautu a tisíce jiných, které kdybych měl vyjmenovat, tak bych mluvil dlouho. Člověk si uvědomí, že tu pouť jde i za všechny tyto lidi. A za pana faráře, který mi dal křížek na krk, za všechny věřící Boskováky.
K Lolinovi Královi bych ještě něco řekl. Měl jsem po celou cestu růženec a taky svůj skautský šátek. Když jsem zdolával Pyreneje, plašil jsem mořské orly, trošku pršelo, byl jsem tam nějakou dobu úplně sám a pode mnou byla inverze, pak vyšlo slunce. A pak přišli tři mladí skauti, podali jsme si levou ruku a jedna ta slečna chtěla vědět, jak u nás funguje skauting. A když jsem odcházel, doběhla mě, sundala skautský šátek a řekla, že je to dárek pro bratra vůdce.
Tak jste ho panu Královi dovezl?
Jo. A teď ještě k tomu, co člověk prožívá. Vezme si celou tu pouť a přemýšlí, proč za celé tři měsíce nemá jedinou negativní zkušenost, proč byly všude otevřené dveře a otevřená srdce, proč mladí zdravili. Zážitků a emocí bylo opravdu hodně. Člověku to běží hlavou a říká si: Co se tady děje? Co to je?
Váš celkový pocit z Evropy je tedy dobrý?
No ano. Cesta nebem. Přál bych to všem.
Říkáte, že vás cesta změnila. Dá se říct v čem?
Nikdy bych nevěřil tomu, že já bych svoje myšlení změnil v hlavě tak, že teď bych zkrátka nešel dělat nikomu zle. Ani někomu, kdo udělal zle mně. Doteď jsem to měl tak, že když někdo ublížil mně, ublížil jsem mu taky. Teď už bych to neudělal. Úplně všechno je jinak. Ale ono nejde o to, že se člověk změní během hodiny.
No během hodiny – byly to přece tři měsíce na cestě, tisíce kilometrů v nohách.
Měl jsem tady lidi, se kterýma jsem dělal – feťáky, alkoholiky a tak dál. Měl jsem v sobě takové to: teď jsem tě chytil a rozbiju ti hubu. I na začátku cesty jsem si ještě říkal, že mám třeba s někým nevyřízené účty. To je všechno absolutně pryč. Všechno ze mě zmizelo. Pochopil jsem, že to vůbec k ničemu nevede. A to nechci mluvit o politice a podobných věcech. Ale když člověk jde a má v cestě válečný hřbitov a je tam 2850 letců, anglických, československých, polských, kanadských a tak dál, a procházíte to, protože máte čas a vidíte, že to byli kluci devatenáct dvacet let, a pak přijdete do vesnice a tam je zase tři sta německých mladých kluků, kteří zahynuli ve válce, řeknete si, co je to za život… Uvědomil jsem si, že mám takové synovce a že ti kluci byli takhle mladí a že by to třeba mohlo takhle vypadat. K čemu to je?
Tohle mi běželo v hlavě a potkal jsem Ukrajince, ptal se ho co dělá na této cestě, když je pravoslavný. A on mi řekl, že dostal povolávací rozkaz do Doněcka a utekl, protože nechtěl zabíjet lidi. Najednou člověku toto všechno dochází. Potkal jsem spoustu mladých lidí. My jsme byli ovlivnění něčím jiným, ale třeba ze starších Francouzů bylo cítit, že válka v Alžíru jim dala taky zabrat. Vy už dnes tolik vyprávění o válce neslyšíte, my jsme to slýchali. A vidím, že to vůbec k ničemu nevedlo. A když si člověk uvědomí, že ještě třicet let zpátky by s tím samopalem byl schopen jít… O to tady jde.
Dneska už byste nešel?
Nešel. A jsem hrozně šťastný, že mě to nepotkalo. K ničemu to není. Lidi jsou na jedné straně strašně chytří, ale na druhé strašně blbí. Na cestě člověk zhodnotí i sám sebe. Řeknu jednu věc: než jsem vyšel, vzal jsem k sobě na týden bydlet feťáka. Vykradl mě. Ukradl mi i křížek po babičce. Když jsem se vrátil, jen jsem mu řekl, že mu dám 10 tisíc, ať mi vrátí ten křížek nebo mi řekne, kam ho dal. Zabít už jsem ho nechtěl. On mi předtím tvrdil, že nekrade, ale když jsem vyšel na cestu, potkal jsem ve Zboňku jeho sestru a ta mi řekla: brácha nás včera vykradl. Dřív bych se snažil to z něj vytlouct, ale dnes mě ani ten křížek po babičce nezlomí, abych mu tu hubu rozbil. A ani bych ho nedal na policajty a k soudu. Nemám důvod. Celá Evropa mě přesvědčila o tom, že lidé jsou tak úžasní a že dobro tak velké, že ta trocha zla to nemůže přemoct.
Šel byste znovu?
Ne že šel, já půjdu. Za pět let.
Tu samou trasu?
Jinou. Půjdu Brno – Vídeň – Mariazell. Po té Jakubské cestě přes Innsbruck. Vím, že tady taky nejsou ubytovny a že to tak snadno nepůjde, určitě to bude víc zprofanované. Ale já jsem vždycky říkal, že jestli to bude moc zprofanované a budou tam davy, tak že to nepůjdu. Ale tak to nebylo, jen těch posledních sto kilometrů před Santiagem.
