V jednom z předešlých dílů našeho seriálu jsme se už dotkli otázky motivace pojmenování ulic, náměstí a dalších tzv. urbanonym. Ukázali jsme si, že v českých městech, Boskovice nevyjímaje, je ve velmi vysoké míře využíván honorifikační motiv, spočívající v pojmenování za účelem uctění vybrané osobnosti či události. Často tomu bývá tak, že po význačných osobnostech je pojmenována ulice či náměstí města, ač s nimi tato osobnost neměla žádný užší vztah. Platí to i pro velkou řadu pojmenování v Boskovicích.
Pro zajímavost se výběrově podívejme na boskovické ulice pojmenované po spisovatelích. Počítám-li dobře, je po nich v Boskovicích pojmenováno hned jedenáct ulic: Husova, Komenského, Kollárova, Havlíčkova, Boženy Němcové, Nerudova, Hálkova, Svatopluka Čecha, Wolkerova, Bezručova a Jiráskova. Vedle dvou vrcholných představitelů české reformace (Hus, Komenský) zde nacházíme především osobnosti národního obrození a českého kulturního života druhé poloviny 19. století, s přesahy do první poloviny století dvacátého. Je zajímavé, že právě tyto dva okruhy jmen – z prostředí reformace a z 19. století – v našich zemích obecně velmi málo podléhaly během různých politických režimů odstraňování z ideologických důvodů (s výjimkou doby nacistické okupace). Reformaci a tvorbu 19. století silně spojenou s nacionalismem totiž vzal za své i komunistický režim. Urbanonyma motivovaná právě těmito osobnostmi tak jdou dodnes v českých zemích do desítek a někdy i stovek výskytů. Boskovice přitom dosti přesně kopírují hlavní zastoupení jednotlivých jmen na celostátní úrovni, které uvádí ve své knížce Jaroslav David.
V pomyslném závodě celkově vítězí Komenský (217 výskytů), následovaný Husem (180), v dramatickém souboji o bronz jen těsně poráží Jirásek (157) Havlíčka Borovského (155), v odstupu se drží trojčlenná skupinka Neruda (118) – Němcová (113) – Bezruč (111). První desítku uzavírají Čech (81), Tyl (74) a Mácha (66). Následují ještě Vrchlický (60) a Julius Fučík (58), ostatní mají pod padesát výskytů. Neznám přesný vývoj, ale Boskovice z této přední skupiny v současné době uctívají všech prvních osm osobností. Nedostalo se bohužel na romantika Máchu a kosmopolitu Vrchlického. Po pádu komunistického režimu byla v Boskovicích dosavadní ulice Fučíkova přejmenována na ulici 17. listopadu. Zato je tu vzdána čest Kollárovi, Hálkovi a Wolkerovi.
Všechny uvedené boskovické ulice jsou tedy pojmenovány po klasicích české literatury. Můžeme se určitě ptát, co pro nás tyto osobnosti dnes znamenají a čím nás oslovují. Odpověď nebude snadná. Jak už kdysi aforisticky shrnul Mark Twain, „A classic is something everybody wants to have read, but no one wants to read.“ (Klasika je kniha, kterou by každý chtěl mít přečtenou, ale nikomu se ji nechce číst.) Vesměs všichni jsme si prošli výukou češtiny na základní a střední škole a – řekněme to otevřeně – jen málokdo při tom netrpěl, ať už proto, že paní učitelka omezovala výuku literatury na výčet jmen a soupis děl obohacený jejich jednovětou charakteristikou, nebo z jakýchkoli jiných příčin. Mohlo se přitom i stát, že některá díla se nám tím a priori zprotivila, aniž bychom je skutečně poznali. Myslím, že přiblížit se (nebo znovu vrátit) k dílům klasiků lze i jakousi oklikou: vědomě pominout to nejlepší či nejdůležitější, co vytvořili (nebo co jako nejlepší a nejdůležitější stanovili literární vědci…) a obrátit se místo toho k dílům méně známým a třeba i méně hodnotným. Určitě se tak vyhneme předsudkům či očekáváním, jež nám byly vštípeny ve škole právě oněmi zkratkovitými charakteristikami. Zejména u starší literatury přitom platí, že v podstatě nemůžeme udělat ve výběru chybu. Vždycky nás zaujme přinejmenším jazyk sám, neboť čeština třeba 19. století (tím více pak ještě starší stadia) nás sama bude překvapovat svým výrazivem – stále dobře srozumitelným, ale zároveň zvláštně až magicky jiným, než na co jsme zvyklí. Rád bych zde uvedl příklad tří takových navrhovaných oklik k dílům klasiků, inspirovaných zmíněnými ulicemi Kollárovou, Hálkovou a Wolkerovou.
Ján Kollár (1793–1852) je znám hlavně jako autor rozsáhlé básnické sbírky Slávy dcera, v níž vyjádřil především ideu slovanské jednoty. Ve své době významně působila na národně osvobozenecké hnutí slovanských národů, dnes je však tímto svým zaměřením přece jen poněkud odtažitá. Kollár byl nicméně povoláním evangelický kněz. Působil v uherské Pešti a za třicet let napsal a proslovil stovky kázání. Jen velmi malá část z nich byla vydána tiskem: osm jednotlivě a 110 ve dvousvazkovém díle Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči, vydaném v letech 1831 a 1844. Stejnojmenný výbor z těchto kázání – obsahující osm textů – vyšel v roce 1995. Začteme-li se dnes do těchto kázání, objevíme, že jsou až překvapivě aktuální. Kollár se v nich nesoustředil jen na otázky duchovní, ale spojoval je i s tématy vlastenectví, mateřského jazyka, vzdělávání, svobody a morálky. Tak například v kázání nazvaném Vlastenectví, co ono jest a v čem záleží, se dotkl i otázky tolerance lidí různého původu v témže státě. Některé pasáže by bylo možno doporučit k četbě a promýšlení oběma stranám dnešní diskuse o uprchlické otázce.
„…kde řízení boží rozličnost uvedla, tam nic nepozůstává než plnění onoho přikázání křesťanského: Snášejte se vespolek, nic nečiníce skrze svár, ale v pokoře, jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce. A my hle právě v takovém položení v naší vlasti se nalézáme. My žijeme mezi rozličnými národy a jazyky, rozmanitými náboženstvími, vyznáními a obyčeji jeden ode druhého rozděleni, ale nás přece všecky zase jeden svazek spojuje, totiž společné vlastenectví a člověčenství. V přírodě se nesčíslně rozličné věci a tvory nalézají, ale žádné z nich druhou nenenávidí; kovy, zrostliny, zvířata všelijaká v naší vlasti tíše a svorně mezi sebou žijí: a člověk rozumem obdařený měl by se nad jiné sobě rovné pyšně a snášenlivě vypínati, tuto neb jinou část země toliko sobě a svému národu přivlastňovati, na ty, kteří se z jiných krajin k nám připojili šilhavým okem hleděti, jiné národy a řeči znevažovati anebo utiskovati? Aj, milý příteli, kdokoli jsi takovým přepjatým, nesnášenlivým vlastencem, pomniže prosím, že celé lidské pokolení jest jedna toliko rodina, celá země že nic jiného není než jeden veliký dům a vlast všeobecná, že každý tam se osaditi a tam bydleti může, kde se mu líbí, nebo Bůh ještě tuto zemi neb krajinu nikomu do pronájmu nedal.“
Vítězslav Hálek (1835–1874) je kromě známých sbírek lyrické poezie, zejména přírodní a milostné (Večerní písně, V přírodě), a povídek s vesnickou tematikou (Muzikantská Liduška), autorem velkého množství cestopisů. V roce 1925 byly vydány souhrnně v devátém svazku Hálkových sebraných spisů pod názvem Cestopisy. Články z let 1861–1874. Zachycují zprávy, které psal Hálek ze svých cest po různých zemích Evropy (zejména různé balkánské země, dále Itálie, Polsko, Slovensko a jiné) a také Turecku, většinou pro dobová česká periodika (vycházely, často na pokračování, hlavně v Národních listech, dále v Hlasu, Květech, Osvětě, Lumíru). Autor v nich dokázal poutavě přiblížit nejen dojmy vnější (přírodu, města, události), ale také vnitřní (charakter a zvyky místních lidí). Na cestách toho Hálek zažil opravdu dost, a nevyhnuly se mu ani nebezpečnější situace, kdy mu šlo o život. Jeho texty tak mimo jiné relativizují zhusta silně zažitou představu o spisovatelích 19. století sedících celý život s dlouhými plnovousy v tmavých pracovnách, zabráni pouze do otázek slovesné tvorby. K četbě jeho cestopisů nás zve následující ukázka.
„– Cestování! Jak milé ty budíš obrazy v prahnoucí duši mé! Mysl má se odívá v touhu, jako plachtami loď, kterou příznivé větry vyzývají na moře daleké. Co se vše přihodí! Tu skály, tam ječící vír; tu ticho a měsíc a hvězdy, a snad mraky, bouře a ztroskotaný koráb. Cestování! Milý jsi ty kaleidoskop, jenž každou chvíli přinášíš nové a nové obrazy! Tu hory a pláně, tu řeky a mladým roštím okadeřené břehy, tu bílá města a rozhozené domky skromných vesniček, tu pasoucí se brav, tu nebetyčné hory a zas nepřehledné pusty, tu milého přítele a snivé oko mladé dívky! Cestování! Pořád nové, pořád krásné! Dnes nás zaneseš do velkého města a zejtra do prosté chýše, dnes nás uložíš v hedbáv a kment a zejtra sotva usteleš slamou, dnes nám dáš jísti na stříbře v kruhu přemilých přátel – zejtra nám upřeš i vidličku. Rozmarné ty děvče! Dnes všecko pohodlí a zejtra kámen pod hlavu, dnes bezpečný povoz a zejtra nám dáš se topiti v ječících vlnách! Dnes nás tiskneš na srdce a dáváš oplývati láskou – zejtra nás neznáš, neboť si tvé rozmary vyhledaly jiného druha. Rozmarné ty děvče!“
Dílo Jiřího Wolkera (1900–1924) je nevelké, neboť zemřel v mladém věku po krátké těžké nemoci. Ceněny jsou především jeho optimistické básně sbírky Host do domu a potom proletářská poezie sbírky Těžká hodina. Méně známo je, že v době své nemoci prožíval Wolker také vážný milostný vztah. Se svou milou, Marií Koldovou, si přitom v době nuceného odloučení při svém léčení v Tatrách vyměnil větší množství dopisů. Zachovaly se pouze dopisy, které psal on, a tato jeho korespondence byla v roce 1975 vydána v útlé knížce s názvem Do boje, lásko, leť. Troufl bych si tvrdit, že pro středoškolského studenta by četba těchto dopisů mohla být přitažlivější a snad i smysluplnější, než pokoušet se porozumět Baladě o očích topičových a pochopit její místo ve vývoji české poezie. Wolkerova korespondence obsahuje několik poloh, od bolestného sdělování proměnlivého, v podstatě se však stále zhoršujícího zdravotního stavu přes naději, že se se svou milou opět shledá, až po vypjatá vyznání lásky. Hloubku Wolkerova citu přibližují následující výňatky.
„Vím, co to znamená, když krajina bolí. Jsem rád, že to víte i Vy, neboť jest to znamení lásky. Byl jsem tu jen jednou na procházce a už víc nepůjdu. Je to příliš krásné pro jednoho člověka. Zašel jsem k večeru po skalní cestě až tam, kde je nejkrasší výhled na hory. Seděl jsem tam na kameni sám, sám, ani človíčka nikde nebylo slyšet. A tu jsem poznal, jako vždy dřív, že miluje-li člověk, nesmí se sám dívat na věci krásné. Neboť miluje-li a je-li sám, není celým člověkem. Neunese tu krásu, kterou nazírá. Ty hory, slunce, bílá oblaka říkají jen, že mu schází čísi ruka, čísi ústa, s nimiž by dovedl tu krásu teprve unést.“
„Psala jste mi kdysi, že nemůžete mi pomoci. Ó ano! Buďte moje, myslete na mě, mějte mě ráda a vytrvejte. Cítím to, jste-li silna, a sám tím sílím. Nezáviďte svým přítelkyním, když chodí s hochy. Jejich první lásky mají sladkost limonád, Vy poznáváte, že láska je cosi hlubšího, vážnějšího, kde všechny naše smysly musí trpět, aby se dobolely radosti. A my si ji dobolíme. Potom Vás, milá, učiním šťastnou jako nikdo, neboť sám budu šťasten, znovuzrozen, neboť hodiny, které tu o Vás vroucně přemýšlím o samotě a utrpení, musí se jedenkrát rozkvésti na Vašem klíně ve vykoupenou, jásavou a svatou skutečnost.
Na odpověď čeká Váš Jiří“
Až někdy půjdete po Boskovicích Kollárovou, Hálkovou, nebo Wolkerovou ulicí, můžete si vzpomenout na tyto úryvky. A kdo má chuť, může začít kacířsky pátrat po tom, zda Alois Jirásek napsal něco zajímavějšího než Temno a Staré pověsti české, Božena Němcová něco lákavějšího než Babičku, a tak dále…
