Rendez-vous s jazykem: O názvech ulic, nejen boskovických

V poslední době se v Ohlasech objevila zamyšlení nad boskovickými urbanonymy, tedy názvy veřejných městských prostranství, jako jsou zejména ulice a náměstí. Tak Petr Vítámvás se ve svém přehledu map a plánů Boskovic dotkl i historického vývoje názvů boskovických ulic a náměstí. V souvislosti s tím pak Tomáš Trumpeš připomněl nelichotivý stav kauzy (ne)uctění památky kardinála Špidlíka (ne)pojmenováním budovy či ulice po této osobnosti. Podívejme se proto na ožehavou otázku pojmenovávání ulic a jiných veřejných prostranství z lingvistického hlediska.

foto: Tomáš Trumpeš

Vývojem našich pojmenování obcí a jejich částí se v české jazykovědě v poslední době intenzivně zabývá Jaroslav David, který o tomto tématu napsal knížku s lákavým titulem Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice: Kapitoly z moderní české toponymie.

Je to velmi užitečné čtení, které nám může pomoci zorientovat se ve vývoji zmíněných názvů v širším než jen lokálním měřítku, a tudíž také pochopit určité obecnější zákonitosti. Specialisté ocení kvalitní utřídění obsáhlého jazykového materiálu, laici se zase pobaví vtipnými příklady pojmenovávání a přejmenovávání v různých kontextech. Autor se v knížce mimo jiné zabývá centrálním jevem, který obvykle hraje v diskusích o změnách místních či pomístních názvů roli, a to je tzv. honorifikační motiv. Jedná se o přítomnost oslavného, čestného či památečního rysu v pojmenování místa, přičemž ten se nejčastěji týká významné osoby (v Boskovicích například Masarykovo náměstí), popřípadě také události či data této události (v Boskovicích kupříkladu ulice 17. listopadu).

Vznik honorifikačního jména je výrazně určován politickými okolnostmi a ideologií, kterou zastává aktuální politická reprezentace. Honorifikační jméno v sobě nese určitou ideologickou a symbolickou hodnotu, pomáhá vlastně konstruovat jakousi novou realitu (například názvy stanic pražského metra kdysi pomáhaly vytvářet mýtus metra jako významné stavby socialismu). Přejmenování je aktem, který je možno označit jako revoluční rituál. Je totiž spojeno s nástupem nové politické reprezentace, která se rozžehnává s tím, co bylo před ní. Prvním takovým příkladem je zřejmě přejmenování pařížského náměstí z Place Louis XV na Place de la Révolution v době Velké francouzské revoluce. Přejmenování je často velmi rychlé, ale stejně tak rychle je někdy nové jméno odstraněno, v závislosti na rychlé proměně politické situace. Například polské Katowice byly v roce 1953 přejmenovány již několik dní po Stalinově smrti na Stalinogród, ale po kritice kultu osobnosti pak došlo už v roce 1956 k zpětnému přejmenování na Katowice. Určitá nestabilita je každopádně typickým znakem honorifikačních jmen. Mnohé zásahy vedou k proměně toho, čemu environmentalisté říkají paměť krajiny. Česká krajina byla dlouhodobě formována názvy odkazujícími ke křesťanství. Za minulého režimu však docházelo ke snaze po jakési ateizaci, tedy úsilí zbavit krajinu této náboženské paměti. Typicky se odstraňovaly přívlastky Svatý/Svatá z víceslovných názvů, příkladem nám blízkým je třeba Svatá Kateřina nedaleko Blanska, osada doložená s tímto přívlastkem již od počátku 18. století, ale ochuzená o něj v 50. letech 20. století (dnes již opět s náležitým přívlastkem).

Při průzkumu tendencí v užívání honorifikace je třeba odlišovat oikonyma, tj. místní jména (názvy sídel), a anoikonyma, tj. pomístní jména (například jména řek, hor, lesů a právě urbanonyma, tj. názvy městských ulic a veřejných prostranství). V porovnání s jinými státy východního bloku se u nás honorifikace příliš neprosadila u oikonym, byť řada příkladů se samozřejmě najde (srovnej například Gottwaldov za Zlín; samostatným tématem je využívání „honorifikačního“ motivu v publicistice, srovnej fiktivní jména typu Havlín, Klausovice, Brežněves, Nerathovice).

Naopak u anoikonym bylo využití honorifikačního motivu velmi časté, zejména u urbanonym. Tento způsob pojmenování se poprvé výrazněji uplatnil ve druhé polovině 19. století jednak v souvislosti s urbanistickým rozvojem, kdy městům již nestačila původní motivační východiska a novou inspiraci našla ve jménech osobností a událostí, jednak v souvislosti s rozvojem českého politického života (názvy mnohdy svědčí o tom, jaká strana ovládala radnici, například za první republiky byla ostravská radnice v rukou levice, a tak se zde již tehdy objevily názvy ulic jako Leninova či Marxova).

Vrcholem využívání honorifikace při pojmenovávání byla pak období nedemokratických režimů, tj. doba nacistické okupace a komunistického režimu. Vůbec nejsilnější uplatnění měla honorifikace při budování nových městských sídlišť v 50. letech. Po pádu režimu pak následovala další vlna přejmenovávání. Velmi zajímavým jevem je v tomto období obsahové přehodnocování některých názvů, tj. postup, kdy se ponechá původní název, ale nově se specifikuje jeho motivace. Například v Brně již nyní ulice Nejedlého není pojmenována po komunistickém ideologovi Zdeňku Nejedlém, ale po malíři Otakaru Nejedlém. Každopádně hlavní mezníky, po nichž následovaly intenzivní změny v názvosloví, se víceméně kryjí s mezníky historicko-společenskými. Představují je roky 1918, 1938, 1945, 1948, 1960, 1968, a 1989. Autor knihy uvádí, že dnes je celkově 44 % uličních názvů v našich městech honorifikačních, v některých konkrétních případech je to až 70 %.

Z rychlého přehledu je patrné, že přejmenovávání urbanonym je velmi častým jevem a jedna generace se u nás za svůj život setká minimálně s jedním, většinou však s více obdobími velkého přejmenovávání. Zdá se nicméně, že po dobách vypjatého nacionalismu 19. století a první půle 20. století a po době totality ve druhé polovině 20. století žijeme nyní možná poprvé v době, kdy se v těchto věcech může ideologie uplatňovat o něco méně, úvahy lze vést s větším rozmyslem i mezi laiky a především nemusí jít o diktát shora, od politické reprezentace, ale může se jednat o výsledek kultivované veřejné debaty (tím však nemyslím, že by vždy bylo nejšťastnějším řešením místní referendum o těchto otázkách, je opět samostatným tématem, zda častější zavádění prvků přímé demokracie demokracii spíše posiluje, či naopak destruuje).

Přemýšlení o užití jména osoby v názvu přináší vlastně otázky dvojího druhu: zaprvé pozitivní otázku, spočívající v tázání se, jakých osobností si ceníme, a chceme proto tuto úctu vyjádřit pojmenováním něčeho po těchto osobnostech, aby nám takový název připomínal jejich odkaz, a zadruhé otázku negativní, spočívající v tázání se, jaké osoby si naopak připomínat nechceme, ač po nich případně již něco pojmenováno je. V obou případech samozřejmě neexistují pevná a obecně přijatelná kritéria, naopak každý z nás má k různým osobám různý vztah a ke konsenzu je třeba se dobírat konstruktivní diskusí.

I pokud se omezíme na zmíněnou otázku negativní, každý má jistě jiný „práh bolesti“, tj. bod snesitelnosti nebo nesnesitelnosti konkrétních osob. Jak už bylo uvedeno výše, každá doba se určitým způsobem vymezuje oproti dobám předchozím, zejména vůči době bezprostředně předcházející, a nejinak je tomu ještě stále i nyní. I v dnešní době se ještě přirozeně vztahujeme hlavně k období komunistické totality a mohou vznikat otázky, jak naložit s jejím dědictvím, co se týče názvů míst. Osobně bych zde patřil do tábora spíše kompromisního. Nevadí mi například názvy ulic jako Kosmonautů či Gagarinova, které by možná radikální antikomunisté rádi zrušili. Takové bizarní názvy vnímám spíše jakou vcelku milou připomínku toho, co kdysi hýbalo společností, jež byla odsouzena žít – abychom se přidrželi astronautické terminologie – v sovětském satelitu. Ponechání takových názvů je možná stejně smysluplné jako ochrana některých architektonických skvostů z doby minulého režimu, neboť v obou případech se jedná o svědectví o charakteru této doby.

foto: Tomáš Trumpeš

Větší problém vidím v názvech připomínajících politiky dob minulých, neboť zde se již honorifikační motiv výrazně dotýká toho, co tito lidé mají na svědomí, a vzniká otázka, zda to byly činy, k nimž je dobré se hlásit. Konkrétně v Boskovicích mám na mysli ulici Ludvíka Vojtěcha. Ačkoli uznávám, že tento boskovický rodák byl jakožto učitel a později i ředitel gymnázia a jako náměstek starosty města a posléze i předseda okresního národního výboru výraznou postavou Boskovic, která si navíc po zatčení gestapem prošla trýznivou zkouškou nucené práce v nacistické káznici, přece u mě při hodnocení této osoby převažují negativní konotace. Vojtěch byl přece také vysokým funkcionářem KSČ a v prvních letech po Únoru i poslancem Národního shromáždění. V této funkci zvedal ruku pro zákony vedoucí v konečném důsledku k nejrůznějším zvěrstvům komunistického režimu. (Z podobných důvodů příliš nerozumím tomu, proč je v tolika našich městech včetně Boskovic stále připomínán názvem ulice či náměstí Josef Hybeš, jeden z průkopníků dělnického hnutí, které po mém soudu lidstvu nepřineslo v zásadě nic pozitivního.)

Otázka případného přejmenování ulic či jiných součástí města má samozřejmě více aspektů, přičemž ten čistě lingvistický, kterému jsem se věnoval v první části článku, asi nebude patřit k těm nejdůležitějším. Lingvistická analýza zde může mít spíše poradní funkci. Může ukazovat, jak se pojmenování různě střídala a obměňovala a jak se třeba podobné problémy nyní řeší jinde. Historie by zase měla objektivně seznamovat s dílem a skutky osob, po nichž zvažujeme nějakou lokalitu nazvat, nebo naopak, jejichž jméno zvažujeme odstranit. Myslím, že právě solidní znalosti zprostředkované těmito obory mohou nakonec nejlépe přispět k řešení aspektu etického, který jsem tematizoval v druhé části článku. Rozumím ovšem i praktickým a pragmatickým argumentům poukazujícím na administrativní a potažmo pak i finanční obtíže, které změna v pojmenování přináší, na druhou stranu si troufám tvrdit, že taková zátěž je nesrovnatelně menší a především výrazně méně riziková, než třeba neuvážená mnohamiliónová investice. Určitý druh pragmatismu je ostatně využitelný právě při přejmenovávání, neboť dobře promyšlená akce může vlastně zabít dvě mouchy jednou ranou. Například přeměna ulice pojmenované po komunistickém pohlavárovi na ulici pojmenovanou po kardinálovi působí jako vcelku elegantní řešení. Zcela obecně by myslím klíčem ke správnému rozhodování mělo být uvědomění, že zodpovědní jsme nejen za to, co děláme, ale také za to, co neděláme, ač bychom to dělat mohli, ba měli.

další seriály